l'homme révolté (ad-k)

2010: Má druhá odysea

2010-01-13T15:05:00.008+01:00

Vzhledem k momentální indispozici a povinnostem nepřibývají, jak vidno, žádné nové články. Nic však netrvá věčně a vězte, že na několika věcech (nejen textech, viz níže) se pracuje. Abych částečně navnadil a zároveň dostál svým slibům z listopadu minulého roku, měsíc únor a měsíce další budou plné změn. Pokud se nevytvoří chystaný projekt Réunion (rád bych psával "Anno Domini 2010"), min. se dočtete něčeho zajímavého na zdejších stránkách. Co vás čeká a nemine?

Začátky roku bývají ve znamení bilancí, shrnující článků, ročenek a kdo ví čeho všeho ještě. Minulý rok jsem nebyl s to sestavit žebříček dle mého nejzajímavějších alb roku, proto rok 2009 nemohu opomenout a že vybírat rozhodně je z čeho. Poslechl jsem si více jak 60 desek vydaných minulého roku s tím, že můj zájem se soustředil především na žánry mému sluchu blízké, minimálně ale desky vzbuzující můj neskrývaný zájem. Vyjma sloupce o nejlepších deskách bude v textu zahrnuta i sekce nejlepšího debutu a EP / singlu. Článek o nejlepších deskách roku 2009 by se mohl objevit během následujícího měsíce.

Rovněž jsem se rozhodl připravit recenzi / komentář na každé hudební album letošního roku, jež se mi dostane do rukou. Prvním článkem by mělo být pojednání o nové desce Švéda Bennyho Jonase Nilsena (BJ Nilsen) "The Invisible City", vydané v lednu pod hlavičkou vydavatelství Touch. Nejen pro příznivce field recordingu.

Vyjma chystaných několika fotografických sérií (rád bych blog více provázal s odbytištěm mých fotografií na Flickru) a cestování (letos bych se rád vydal především do Berlína) chystám i něco, s čím jsem doposud neměl žádnou zkušenost. Nahrání vlastní desky. Ano, zatím je vše ve fázi shánění potřebné techniky, ovšem čtenáři (a mohu říci, že nově i posluchači) se budou moci seznámit s mým hudebním projektem, který by se měl dotýkat vod musique concréte (potažmo ambientu), terénních nahrávek a vzhledem k tomu, že půjde dost možná o doplnění mých fotografických záběrů, pak se dá zcela jistě hovořit o fonografii (a ano, i já jsem sympatizantem Cageova tvrzení, že každý zvuk je hudbou a že je to vnímání, které vytváří hudbu). Vše je ve fázi příprav, sbírání nápadů... pevně ale věřím, že s první nahrávkou se potkáte ještě letos. Je to ovšem dlouhodobý cíl.

Řada věcí, které jsem si předsevzal, by se dala zahrnout i do klasických novoročných předsevzetí, jimž se povětšinou nikdo po celý rok nezabývá a které se zbaběle odkládají do šuplete s vizitkou roku následujícího. Nebudu vás jimi zatěžovat. Zmínit bych se chtěl zatím jen o možnosti uspořádání výstavy a umístění svých fotografií do některé z českých kaváren. Má malá obsese těmito prostředími je obecně známá, proto bych rád spojil příjemné s tvůrčím. Chcete-li příjemné s neužitečným ;).

Jako informační zpráva by toto vše mělo bohatě postačit. Zachovejte mi důvěru a zkuste být otevření vůči novým věcem a nápadům. Koneckonců starý známý John Cage tvrdí: "I can´t understand why people are frightened of new ideas. I´m frightened of the old ones." ... což nemusíme vztahovat jen na pole hudby. A tolik se tížit negativní minulostí tak, jak občas dělávám já (což má za následek paralýzu mých tvůrčích snah)? Vždyť: "We need not destroy the past. It´s gone."

Vítejte v současnosti (a hodně zdraví do nového roku).

Resuscitace

2009-11-10T19:24:00.034+01:00

V průběhu času a věků jsem několikrát avizoval chystané proměny mého blogu, resp. připravovanou změnu aktualizací, u nichž byl vždy jediný (jak jinak) problém: jejich četnost. Vinou celé řady věcí se mi nedařilo předkládat pravidelně zajímavé a hodnotné (alespoň v mých očích) slohové útvary, což mrzelo nejen dva stálé čtenáře a šest občasných, ale věřte, že i (ne)autora samotného. Popisovat všechny události a vnitřní pochody, které vedly k takové nečinnosti nemá význam. Zmíním však jednu poměrně zásadní věc, a sice připravovaný projekt většího kalibru (oproti současnému blogu, samozřejmě - jinak skromnost a pokora byla přítomna). Vše došlo tak daleko, že jsem několik oslovených potenciálních redaktorů a přispěvovatelů střetl osobně (a vůbec jsem se setkal spíše s kladnou odezvou), ba měl jsem částečně zajištěnou grafickou stránku a v hlavě celou škálu nápadů, nicméně pochybnosti spolu s uvědoměním si zbytečnosti celé věci (tak, jak byla původně nastavená, zamýšlená) mne dovedly až do situace, kdy jsem projektu zanechal a uložil jej na nespecifikovanou dobu k ledu (říkejme tomu vystřízlivění, deziluze). Ovšem ke štěstí těchto stránek, jež bych rád zachoval i do budoucna (ovšem s pozměněným obsahem - není však vyloučena ani souběžná existence obou projektů, což se jeví momentálně jako varianta nejpravděpodobnější).

Za dobu nečinnosti se udála spousta věcí, změnil osobní život, proměnila vládnoucí třída a vůbec na celý popis nestačily by mi prsty obou rukou. Nejzásadnějším hybatelem věcí současných se však stalo navrácení chuti a zájmu o psaný projev, který mi opravdu scházel už delší (drahý) čas. Nutkání, potřeba seberealizace a navrch spousty témat a krásných uměleckých výpovědí, o nichž rád bych informoval, tj. to jediné, oč tu běží. Nechci slibovat nesplnitelné a dávat planou naději v aktivní (zbytečnost postrádající) "literární činnost" (smím-li to tak vůbec nazvat), ani přikládat mému koketování s písmeny nějakou větší váhu, než jakou si ve skutečnosti zasluhuje, nicméně doufám, že mé stránky budou pro někoho z vás jistým přínosem a útěkem. Že obohatím informací, potěším formou a že zanecháte mi v komentářích své dojmy, postřehy... že s Vaší výpomocí a zpětnou vazbou promění se blog k všeobecné spokojenosti a všeobjímající náladě (přeháním zcela záměrně).

Nezavděčím se však každému. Koneckonců: revolta žádá si oběti.

10 desek "Luk Santiago" (The Prostitutes)

2008-11-07T10:33:00.037+01:00

Kapela The Prostitutes je u nás poměrně zavedeným jménem. Na scéně se pohybují již čtvrtým rokem a od vydání úspěšné debutové desky "Get Me Out Of Here" v roce 2006, resp. po několika populárních klipech, je začala registrovat i širší společnost, kapela posbírala několik tuzemských ocenění a nedá se hovořit ani o propadu u obce hudebních kritiků. Dnes The Prostitutes koncertují doma i v zahraničí (nejbližší vystoupení v Praze "Live on Radio Wave" 29.11.) a uvidíme, kdy vyjde jejich v pořadí druhé album. Na "10 desek" jsem se ptal Lukáše Přikryla, 30ti letého bubeníka kapely.

Vybral jsem deset alb, z nichž některá jsou řadovky a některá bestofky, ale ke kterým se rád a opakovaně vracím. Za rok to samozřejmě mohou být jiní interpreti a jiné desky, ale teď to mám takhle (pořadí neurčuje, kterou z desek mám raději):

Siouxsie & The Banshees - The Rapture
(1995)
Smyčce zůstaly, vyzrálost vystřídala kyselost jejich prvních desek. „To je temnota vole! Na to se netancuje…“ řekl jednou bráchovi Destroyerovi někdo na koncertě Stranglers. Opravdu se na tuhle hudbu blbě tancuje. Vždycky, když se po čase vracím k této desce, jsem doslova uchvácen plností hlasu Siouxsie, geniálními rytmy Budgieho a Severinovou temnou basou. Člověk při poslechu ztrácí vědomí a běhá mu mráz po zádech. Dobře si pamatuju na jejich voodoo obřad v Paláci kultury, pro mě zřejmě stále nepřekonaný koncertní zážitek. Stáli jsme totiž s Destroyerem v první řadě.

The Beatles - Abbey Road

(1969)
Abbey Road zřejmě netřeba představovat. Pro mě je to absolutní vyváženost zvuků a melodií. Jedná se o producentsky nepřekonanou nahrávku – nic nevyčnívá, nic tam nechybí.

The Damned - Tales From The Damned

(1993)

Klasický rock`n roll s punkovou hořící koudelí u zadku – čistá práce. Jedna z kapel, jejíž jméno si fanoušci nechávali tetovat na tělo a to už tedy musí být oddanost... Tihle chlápci, dnes již ve středních letech, snad žerou uran. Deska z roku 1993 je výběrem hitů, mezi nimiž jasně září pecky jako "Discoman", "Billy Bad Breaks", "There Ain`t No Sanity Clause (Remix)", "Teenage Dream" nebo temná vypalovačka "I Believe The Impossible". Vždycky jsem znal jejich písničky jen z desek, ale pak jsem je viděl v přažském Abatonu. Větší odpal jsem na koncertě nikdy nezažil. Čas od času zavítají i do naší zaprděný kotliny. Nedoporučuji bubeníkům, rychlost je návyková a mohla by se vám zatočit hlava.

Primal Scream - Dirty Hits

(2003)
Soul, drogy a elektronika. Svižný věci i ploužáky. Some Velvet Morning je výborný "dunajský" cover úžasného country oplodňováku. Primal Scream a jejich Dirty Hits představují naději pro některé muzikanty, že vyhulit se dá i k dobrý muzice. Deska obsahuje také píseň "Swastika Eyes", jejíž text byl Radou ČRo letos v říjnu špatně interpretován a označen za fašistický. Celá kauza byla politicky nezávislou radou politizována a použita proti Radiu Wave.

Talk Talk - Spirit of Eden

(1988)
V hlavní roli ticho. Desku jsem po x letech vytáhl zase na světlo. Má neopakovatelnou komorní atmosféru, foukací harmonika přes kytarový Wah Wah je fakt úlet. Blues. Rozhodně se nejedná o klasickou koncepci popové desky a písničky. Kdo má rád skvěle sejmuté nástroje, ten si přijde na své.

The Libertines - Up The Bracket

(2002)
Neučesané, rychlé, téměř folkové písničky zahrané punkovou kapelou s jedním feťákem v čele. Je to jasná, upřímná a přímá deska. Jako toxikolog tuhle partu nebudu komentovat. Mimojiné, The Libertines patří mezi oblíbené Morrisseyeho kapely.

Morrissey - You Are The Quarry

(2004)
Ačkoliv tyhle písničky rozhodně nepatří k nejrychlejším, odsejpá to a člověku je skoro líto, když odehraje poslední track. Klasicky dobré texty, výborné kytary a celkově skvělý zvuk i výkon všech ostatních členů kapely. Často se vracím k poslechu této desky.

The Clash - London Calling

(1979)
Až popová deska jedný z nejslavnějších kapel všech dob. Asi netřeba dále představovat. Škoda, že už se kapela nedá nikdy dohromady v původním složení...

Blur - 13

(1999)
Třináctá komnata popových Blur je trochu jinde než byly předchozí desky, ale zřejmě taky proto mě tak baví. Najdete zde klasický blurovský písničky (Coffee & TV), ale taky hodně cholerické výkřiky doprovázené porouchanýma kytarama.

Robyn - Robyn

(2005)
Osmdesátkový, minimalistický, analogový rap-depeš-pop, který obsahuje jeden výjimečný velejemný kousek s kontrabasem, ozdobený krásným sexy hlasem švédské zpěvačky Robyn.

Asi je patrné, že je mi bližší britská hudba, ale třeba se to jednou změní. Třeba přestanu tenhle bordel poslouchat úplně, prodám svoje bicí, odstěhuju se na samotu mezi hory a moře, kde budu posluchat jen šumění moře. A šumění v uších, které bude pozůstatkem mé hudební minulosti...

LINKY

myspace
oficiální stránky
blog kapely

10 desek "Jan Faix" (Noise Pictures, Unifiction, Music Screen Show)

2008-10-16T17:35:00.017+02:00

Cyklus "10 desek" se navrací se zajímavým člověkem mnoha zájmů a profesí, osmadvacetiletým Janem Faixem, učitelem hudební výchovy a českého jazyka (současně se zájmem o literaturu, filozofiii a filozofii v literatuře), občasným publicistou (stopy vedou k magazínu His Voice) a především hudebníkem, který se vyjma sólové dráhy věnuje i hraní v projektech jako Noise Pictures, Unifiction či Music Screen Show. Hudební přehled tomuto člověku očividně nechybí... co ho však ovlivnilo nejvíce?

Do svého top 10 jsem zvolil alba, ke kterým mám tendenci se čas od času vracet. U některých to trvá již léta, u jiných třeba jen pár měsíců. Výběr deseti pro mne byl velice náročný, určit mezi nimi ještě nějaké pořadí bych už nedokázal. Je možné, že se třeba již v blízké budoucnosti tento seznam titulů změní, dokonce v to upřímně doufám. Ale kdyby mne od teď naplno nenadchla už žádná deska, tak bych zase mohl ocenit konečně naplno i dokonalou krásu Ticha.

Auger, Brian: Voices Of The Other Times
(Sanctuary Records, 2000)
Už při prvním poslechu této desky jsem si zamiloval jak varhanní hru Briana Augera tak zpěv jeho dcery Savannah. Oceňuji zde také vynikající studiovou práci se zvukovými detaily.
Celkově se mi Voices Of The Other Times líbí mnohem více, než většina Augerových klasických nahrávek ze 60. a 70. let, i když mají u mne také velký respekt.

Davis, Miles: On The Corner
(Columbia, 1972)
Od Davise bych zde mohl vyjmenovat řadu velice oblíbených nahrávek, stále se vracím i ke Kind Of Blue, Sketches Of Spain i k Tutu. On The Corner ale pokládám za stále moderní a stále inspirativní a zároveň asi nejvíce ukazuje Davisovo vizionářství, které potvrdil mimo jiné i Bill Laswell svým remixovým albem Panthalassa.

DeJohnette, Jack: Oneness
(ECM, 1996)
Album nabité emocemi i úžasnými hráčskými výkony. Díky této nahrávce se stal Michael Cain jedním z mých nejmilejších pianistů a zároveň jedním z mých vzorů pro volnou improvizaci.

Eick, Mathias: The Door
(ECM, 2008)
Prvnímu sólovému albu tohoto trumpetisty známého z formace Jaga Jazzist nelze skutečně nic vytknout. Ze všech skvělých výkonů zde nejvíce oceňuji pianistu Jona Balkeho. Jeho citlivá hra, využívající avšak nikoli bezúčelně i některé cageovské přístupy k nástroji, posouvá Eickovy jemné kompozice do další dimenze.

Emir Kusturica’s No Smoking Orchestra: Time Of The Gypsies
(Decca Music Group, 2007)
Deska nabitá neuvěřitelnou strhující energií mne oproti předešlým titulům této formace zaujala navíc krásnými orchestrálními aranžemi a špičkovým zvukovým zpracováním. Dva týdny jsem skoro nebyl schopen poslouchat nic jiného. Do paměti se mi zapsal především nápaditý groove ve skladbě Europa. Zároveň by se některý z Kusturicových filmů určitě dostal i do desítky mých nejoblíbenějších snímků.

Medeski Martin & Wood: End Of The World Party
(Blue Note, 2004)
John Medeski vždy ukazuje, že pomocí archaických klávesových nástrojů toho lze stále ještě vytvořit mnoho nového. Fascinuje mne zde například originální použití mellotronu. Všichni v tomto triu jsou hráči, kteří mi „mluví z duše“. End Of The World Party je v jejich diskografii navíc asi nejucelenějším albem a obsahuje nejosobitější kompozice.

Evan Parker Electro - Acoustic Ensemble: The Eleventh Hour
(ECM, 2005)
Pro mne jeden z vrcholů hudební abstrakce. Virtuózní spontánní improvizace na akustické nástroje je i s vkusnou a citlivou elektronikou perfektně spojena v jednolitý celek, při jehož poslechu nelze než žasnout.

Truffaz, Eric: Arkhangelsk
(Blue Note, 2007)
Truffazovým fanouškem jsem již skoro deset let, ale tuto desku pokládám za jednu z nejzdařilejších. Vedle skvělých výkonů všech členů kvartetu stojí za to slyšet i vynikající hostující vokalisty. Skladby Red Cloud a Trippin‘ The Lovelight Fantastic jsem si oblíbil na první poslech.

Cuong Vu: This This And That
(CV, 2003)
Na vlastním nákladem vydané nahrávce, z níž se některý materiál objevil později na albu Come Play With Me (Knitting Factory), je slyšet dokonalé zvládnutí nástrojů i technologických vymožeností, kompoziční a improvizační jistota i duchovní hloubka. Cuong Vu je pro mne nejoriginálnějším žijícím trumpetistou.

Weather Report: Mr.Gone
(Columbia, 1979)
Hudební génius vždy tvoří díla daleko překračující rámec doby a žánru. Tady se sešli géniové minimálně tři.

Do top 10 se nevešlo:
Olivier Messiaen: L’Ascension; Omni Trio: Skeleton Keys; Radiohead: Kid A; Sly & The Family Stone: Fresh; Mahavishnu Orchestra: Apocalypse; Jan Hammer: First Seven Days; Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968; Sergej Kuryokhin: The Ways Of Freedom; John Coltrane: Love Supreme; Keith Jarrett: Dark Intervals; Pat Metheny: Secret Story; Dežo Ursíny: Bez počasia; SBB: 2; Combo FH: Věci; Frank Zappa: The Best Band You Never Heard In Your Life; Souad Massi: Raoui; John Zorn: Naked City; Shakti with John McLaughlin: Natural Elements; Chick Corea: Eye Of The Beholder; Jeff Beck – Jeff Beck’s Guitar Shop; Brad Mehldau: Largo...

Setkání s Franzem K.

2008-03-20T13:09:00.009+01:00

Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání. - Franz Kafka

Vliv Franze Kafky na mou osobu se zdá především v mých současných letech jako stěžejní. Alespoň co se týče vlivu, jaký na člověka spisovatelé a jejich nejlepší práce mohou mít. Ano, Franz Kafka není jediný, nalezli by se další a u nich bych nemohl vynechat především Alberta Camuse, avšak je tu jedno ale. Docela podstatné. Nikoho z velkých spisovatelů blízkých mému srdci a myšlení nemám tak blízko, jako právě Kafku. Však v Praze pobýval, pracoval, žil svůj život a především tvořil. Nechci se v tomto článku věnovat primárně jeho hlavním, povětšinou nedokončeným dílům vydaným proti autorově vůli (pochopitelně Maxem Brodem), nýbrž své vlastní cestě, pracovně nazvané: "Setkání s Franzem K." Cestě do Kafkova města, které se stačilo za ty léta notně proměnit a které však na svého spisovatele v žádném ohledu nezapomnělo. Ne vždy jsou však ony vzpomínky kladného rázu, aneb další řádky napoví.

Jak jinak to nazvat než zvláštní symbolikou. Rozhodnut, že den strávím ve stopách Franze Kafky, vystoupil jsem na nádraží... Franze Kafky. Skutečně. Můj výlet do spisovatelova města začal na nádraží v pražských Holešovicích, které nese alternativní název "Nádraží Franze Kafky". Náhoda, avšak velmi zajímavá. Možná po tom prvotním Kafkovském nádražáckém nadšení jsem očekával i po autorovi pojmenované stanice metra, ale pak jsem si přeci jen uvědomil reálný stav věcí. Nakonec jsem nebyl v metru ani v Praze poprvé (a vlastně ani podruhé).

Chmurné počasí podporované silnějším větrem mě doprovázelo po celou cestu na první bod mého zájmu. Paradoxně místo, kde Franz Kafka odpočívá, a sice Nový židovský hřbitov. Zde se však koná překvapení další. Aneb opravdu si musím vzít tradiční židovskou pokrývku hlavy, na což vytrvale poukazuje místní správce? Nakonec proč i přes můj severský ateismus nevyhovět a nestát se pro danou chvíli židovským stoupencem (koneckonců Kafka Židem také byl). Hřbitov zel prázdnotou a nakonec jsem potkal jedinou skupinku mladých cizinců. Mířili také k jeho hrobu, aneb zřejmě nejslavnější nebožtík v dohledu. Byl to zvláštní pocit dívat se na hrob tuberkulózou předčasně ukončeného života nesporného génia, introvertního intelektuála ztrápeného úřednickou prací, který předběhl svou dobu a dal vzniknout velice osobitým a opravdu silným dílům, pro mne osobně i předvoji lit. existencionalismu (když pominu dřívější německé filozofy). Je zajímavé dát si i do souvislosti snadno na mysl přicházející fakt, že neklidné 20. století skrze naskrze prolnuté totalitními systémy právě Kafkova díla posílilo a např. Proces získal s léty dalšího rozměru. Nejenom za ten absurdní byrokratický (CK) aparát, nepochopitelný v jádru a neuchopitelný na povrchu, ale ruku v ruce s ním i např. justiční systém, vedoucí odsouzeného od dveří ke dveřím až na popraviště. Analogie např. s pozdějšími komunistickými procesy nabíledni.

Zvláštně zamyšlen, ne však ve špatném rozmaru, odcházel jsem ze hřbitova a konečně TO (na Kinga zapomeňte) viděl na vlastní oči. Údajně jeden z největších architektonických paskvilů současné moderní Prahy Hotel Don Giovanni. Ale ono to opravdu není podařené, to se musí odpůrcům nechat. K objektu zcela nepasující okna, zbytečná rozhlehlost i výška, to jsou jen letmé postřehy kolemjdoucího. Ale možná bych se tam nechal ubytovat, hm. Kde jsem to skončil?

Mou další zastávkou mělo být Muzeum Franze Kafky nebo, chcete-li, Město K. Franz Kafka a Praha (tak zní přesný název). Ne až tak dlouho fungující v Cihelné na Malé straně. Překvapilo mě nulové zastoupení z české obce návštěvníků, překvapila mě zajímavá působivá instalace a vůbec velmi podařená grafická stránka celé expozice. Ano, bylo znát, že je vše lehce uzpůsobeno zahraničním turistům, jakože další příležitost propagace hlavního města (pod rouškou Prahy jako "existencionálního prostoru", nepochybně však Kafku ovlivňujícího), ale nijak zvlášť mě to nerušilo (ani s Kafkou spíše okrajově související dodatky). Poměrně zajímavá byla snaha sekce "Imaginární topografie" přivést k realitě ony teorie, že Praha se vyskytuje také přímo v Kafkových příbězích - jen s tím, že nejsou uvedeny topografické názvy. Ať už je to jakkoliv, jedno je nesporné: ta zvláštní neurčitost prostředí a budov v Kafkových knihách v kombinaci s až snovým procházením prostorem a podivně tekoucím časem - to vše je hodno čtenářovy fascinace.

Procházel jsem jednotlivé místnosti, díval se na původní výtisky knih, četl dopisy psané Kafkovým rukopisem v češtině i němčině (oprášil jsem bídné znalosti), prohlížel dobové fotografie i kresby, projížděl očima jakési anotace na černých tabulích, chvílemi se zastavoval, tiše rozhlížel kolem nebo naslouchal reprodukované hudbě (k dispozici byly i nějaké vizuální programy). Příjemné prostředí. A to nejlepší mělo přijít... chodby po strop zastavěné zásuvkami se spisy. Většinou Josefa K. Velmi působivé. Avšak prohlídka celého muzea... i velmi krátká. Navíc: skutečně jsem se dověděl tolika nových informací? Patrně ne. Výtvarnost expozice nepochybně předčila obsah, ale nelituji.

"Teď bych si dovedl představit takovou menší odpoledně podvečerní kávu v nějakém útulném podniku...", říkal jsem si při odchodu z muzea (dobře, má obsese kavárnami odhalena). Věděl jsem, že se kdesi v centru (teď se můj "topografický" popis blíží tomu Kafkovskému) nachází jisté Franz Kafka Café, ale nepůjde jen o nějaké turistické lákadlo pro neznalé? No, půl na půl, chtělo by se říci. Vedle zmíněné kavárny se nachází dům, který má s Kafkou jistou konexi, což bude nakonec patrně vše (vyjma portrétů Kafky uvnitř podniku). Ovšem na tom prakticky nesejde. Spíše než nějaká kavárna, což je koneckonců pro mne velmi kulturní a čtenářské prostředí, mě ale irituje skutečnost, že Kafka je doslova v Praze "prodáván". A zahraniční turisté to pochopitelně kvitují... koupit si Kafku na čemkoliv reklamním je věru snadný úkol. Komercionalizace funguje pochopitelně i jinde ve světě. I díky ní některá místa Prahy v centru zcela jistě ztratila svůj původní duch (nebo chcete-li genius loci), Kafka je jen zrnkem, avšak pro mne osobně docela nevítaným. Vidět několik cizinců vedle sebe s tričkem nesoucím zprofanovanou fotkou očí Franze Kafky mi přišlo spíše komické. Tak snad alespoň nějaké jeho dílo četli...

Následně jsem navštívil/shlédl ještě několik domů, ve kterých spisovatel žil, pracoval a pochopitelně také jistě tvořil, ale zmiňovat se o každém mém kroku... by bylo asi příliš. Původně jsem chtěl tento článek koncipovat spíše jako cestopisné zápisky z Prahy a míst, které jsem navštívil, ale jak je vidno, zmínkám o samotných dílech a spisovateli jsem se stejně nevyhnul. Franz Kafka, před nímž jsem měl před čtením Proměny (jež se mi dostala do rukou vůbec jako první jeho kniha) poměrně velký respekt, je ve světě literatury pojmem a jeho díla jsou pro mnohé inspirací i fascinací zároveň. Ať už berete Kafkovy charakteristické znaky prací jakkoliv a nahlížíte na jeho život a kompletní dílo po svém, popřít jeho vliv na nejen literaturu let mnohem pozdějších nelze.

Pozn. Po přečtení veškerých Kafkových korespondencí, deníků, získání fotografické knihy o jeho městských stopách (údajně odproštěných od běžných, fakticky nepřesných, turistických tras), navštívení Knihovny Franze Kafky (vše se nedá stihnout za jediný den) a I. Bienale Kafka/Borges připravím článek další.

LINKY

10 desek "Radka Charváta" (Sensus)

2008-03-09T11:07:00.011+01:00

Resuscitace cyklu "10 desek" zdařena. Dalším člověkem, jenž byl tázán ohledně jemu nejbližších desek/autorů, je Radek Charvát, stojící za experimentální elektronikou projektu Sensus. Není tomu tak dávno, co vyšla na svět pod labelem Ressonus jeho první deska Humanomaly, ale bylo by bezpředmětné se jí zabývat právě zde. Aneb případné recenze nechme si na jindy, dnes se podíváme na stěžejní cizí práce dle Radkova mínění. Jemu nejbližší desky...

Vybral jsem 8 pro mě nejvíc zlomových desek (hudebníků) v období hudebního rozhlížení, zkoumání a nasávání všeho, co se kde šustne, které jsem z mé strany podrobil zkoušce neoposlouchatelnosti. I když se v současnosti nejvíce zajímám o experimentální všechnotechniku, žádné album této větve jsem nemohl vybrat, jelikož už moc nestíhám to vše poslouchat. Devátá příčka teda patří veškeré další hudbě, desátá té tuzemské, která mě něčím oslovila. Nezávislou tvorbu navíc oceňuju zvláštním osobním bonusem ;)

Björk
1993-

Hlasové a muzikální experimenty, ženská sensualita, v podobě Björk pro mě v dokonalém souznění. Každá deska je jiná, jedinečná. Procítěné skladby, i ten nepatrný zvuk má své místo. Najdu u ní vše, co se mi v hudbě líbí a co mě na hudbě fascinuje. Více slov neumím vyjádřit.

Sigur Rós
1997-

Opět islandská hudba a pro mě opět nezapomenutelné zážitky. Zhudebněné přírodní procesy na mě neustále dýchají z pozadí… nenucené, ale naléhavé melodie jako kdyby zrovna vznikaly, zpěv nebo řev… nevadí mi, že neumím islandsky… když se zastaví čas, je mi téměř vše jedno… stačí mi piáno, smyčce, kytary, bicí a vyplouvám… tak takk…

Goldfrapp – Supernature
2006

Jednoduše znějící hravá energická instrumentální elektronika (uf :), taneční rytmy nebo písničky (?), erotická atmosféra, více-smyslné texty. Staré se v barevných kolážích snoubí s novým. Někdy komično, někdy melancholično. To mě na albech Goldfrapp nejvíc přitahuje. Mezi jejich alby já podle aktuální nálady volím to předposlední.

John Frusciante – Shadows Collide With People
2004

Syrovost, opravdovost, lehkost bláznů. Krátké emocionálně nahuštěné tracky. O výborné kytaře se hádám ani nemusím zmiňovat. Jedním dechem bych mohl bez obav zmínit další JF alba.

Leftfield – Rhythm And Stealth
1999

(dovolím si klišé) Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Do Čech stále víc pronikala elektronická a taneční hudba ze západu. A jelikož jsem se snažil téhle hudby co nejvíce vstřebat, u Vietnamců jsem koupil tohle album (až poté jsem objevil Leftism, možná proto se mi R&S líbí víc ;). Jejich zvuk je jak přízrak. Pro mě přelomové a nepřekonané album v tomhle žánru, žádnej podobnej sound jsem u nikoho jinýho neslyšel. Domnělá pochmurnost, údernost blesku, neobvyklé ne- i taneční rytmy, zaříkávání pralesních šamanů. Elektronika útočící na přírodní kořeny. A to i kdyby Vietnamec neřekl, že „to moc dobrý“…

Massive Attack – Mezzanine
1998

Kouř se líně vznáší po místnosti, občas se dotkne pruhu světla pronikající mezi závěsy, do zdí duní pomalé srdeční beaty, odněkud seshora se snáší hlasy…

U.N.K.L.E. – Never Never Land
2003

Jsem mimozemšťan já, ten v zrcadle nebo všichni kolem? Skřeky, vzlyky, mimózy, lítací melodie a space soundy… jeden dlouhej našláplej track s místama pro oddych… tak se změň nebo to změní tebe!

HUUN HUUR TU – výběr
1993-

Líbí se mi tradiční hudba, v co nejpůvodnější podobě. Skrz jinou strukturu písní, výběr a barvy nástrojů rád nahlížím do úplně jiného myšlení než je naše středopupkovskoevropanské. Vybral jsem alespoň jedno z naštěstí mnoha známých i neznámých uskupení. Není třeba složité nástroje, něco co „vrže“, cinká, píská, duní, vše (ostatní) vyjádří jedinečný alikvótní zpěv, rozprostírající se od údolí až k vrcholkům hor. Spiritualita všedního okamžiku. Usedám s neobyčejnými jezdci na koně a vyrážíme vstříc panenské asijské planině...

Nejlepší desky roku 2007

2008-01-06T19:00:00.000+01:00

Tak jako spousta periodik a hudebních serverů s pompou ohlašuje své výroční ceny, i já se ohlédnul za uplynuvším rokem z toho hudebního hlediska a zkusil vybrat nejlepších 10 desek roku 2007 + 3 nejzajímavější debuty a 3 největší zklamání. Naposlouchal jsem něco přes 60 alb a pokusil se vytáhnout to nejzajímavější a mému sluchu/srdci nejbližší (zároveň jsem se snažil, aby to bylo maximálně hudebně pestré). Výčet alb je ryze subjektivní záležitostí, pochopitelně. Pokud se s žebříčkem ale jakkoli sesouhlasíte, bude to mým potěšením. Až na první příčku řazeno zcela náhodně.

Burial - Untrue

Velké překvapení a pro mne osobně i jeden z největších elektronických objevů britských ostrovů posledních let, který stále zůstává i po vydání druhé desky v anonymitě s tím, že důležitější než on sám je přeci jeho tvorba. Má pravdu (navíc to umocňuje kouzlo tajemství). Ať už je Burial kdokoli, jeho cit pro noční bloudění městskými bloky je neuvěřitelný. V podstatě dubstep a další pohyb naznačující žánry s ambientními, lupajícími prostřihy (v případě úvodního intra dokonce s replikami a ruchy z Lynchova "Inland Empire"...), repetetivní (nemusí vyhovovat každému) beatové podklady v kombinaci s anonymními deformovanými soulovými vokály (které strukturu tu a tam tříští, jindy naopak soudržnosti napomáhají) posazenými do stínu a celek coby jeden velký výjev opuštěných klubů, bezesných nocí a londýnských aglomerací i center. Možná o kousek přístupnější než Burialova prvotina, méně znatelná syrovost a přeci jenom více světla (pouliční osvětlení, zapomeňte na slunce), avšak silnější důraz pro odlišení skladeb a zkrátka dokonalá atmosféra nejen pro noční přemisťování sebe sama. Deska roku.

Radiohead - In Rainbows

Jejich desky mi přinesly mnohé. Dá se říci, že jsem přišel na chuť každé řadovce a proto očekávání nového alba nemohlo být nízké. Už zdaleka neposlouchám Radiohead jako dříve, kdy např. desky Hail To The Thief, Kid A a OK Computer vyplňovaly obývané místnosti den co den, večer co večer; ovšem stále si zachovávám status fanouška. Radiohead se stali s novým počinem In Rainbows fenoménem, a to nejenom díky netradiční přístupu k propagaci alba (aneb zaplať kolik chceš), ale i díky nesporným kvalitám a potenciálu hudebního obsahu desky. Nemají zapotřebí se někam nutně posunovat a In Rainbows je toho důkazem - přesto tahle nahrávka zní úplně jinak než všechny předešlé. Má blíže k popu, je melodičtější, je rafinovaná, žánrově i nástrojově vyvážená, je v ní vidět schopnost nejenom Yorka skládat hity i bez toho, aniž by se hudebníci jakkoliv podbízeli. Místo v TOP 10 letoška si In Rainbows bezesporu zaslouží. I přes jasný fakt, že srovnání se soudružností Kid A a novátorstvím OK Computer deska nesnese.

The Field - From Here We Go Sublime

Možná ne oslnivý, ale přesto velmi zdařilý nástup na taneční scénu, má za sebou se svou první dlouhohrající deskou Axel Willner aka The Field. Umně zkonstruované loopy, decentní melodie, neměnná prostředí, přímá koncepce a pravidelné beaty, energie, nápady a potvrzení pravidla, že v jednoduchosti je krása. Ať už vám Fieldova hudba evokuje cokoliv a pouštíte si jí naprosto kdekoliv, funguje stále stejně účinně po celou dobu stopáže. Minimal techno, microhouse, koketování s ambientem apod. v balení, které neubíjí, nýbrž baví.

PJ Harvey - White Chalk

Jak to dopadne, když někdo upustí od kytar, rozervanosti, prořízlého jazyka, často ironického nadhledu a zanechá i ostatních kapelníků? Překvapivě dobře: PJ Harvey je velká individualistka, chytrá ženská a ví do čeho se může s klidem pustit, jelikož na to jednoduše má: klidně může od kytarové syrovosti přejít na klavír bez doprovodu a ze spoře oděné, provokativní ženy k outfitu viktoriánské Anglie. A stejnak to funguje. Ať už na "Bílé křídě" PJ doplní klavír jakýmkoliv efektem/nástrojem a pohraje si jakkoli s hlasem, stále se jedná výhradně o klavírně komorní, tématicky spíše temnější, dramatické album plné výborného hlasu a byť kratší stopáže, i solidní trvanlivosti.

Panda Bear - Person Pitch

Hudební originalita tkví v mnoha věcech a to si možná Noah Lennox coby Panda Bear, tvůrčí člen Animal Collective, nejspíš uvědomil moc dobře. Jeho deska Person Pitch je po střechu napěchovaná neotřelými zvukovými variacemi (neustále něco čvachtá, bublá, mňouká, vrčí, přejíždí před nosem...), sborovými zpěvy, ozvěnami a kombinacemi k sobě na první pohled možná nepadnoucích žánrů. K tomu bohaté, stylové bum doprovody a příjemný pocit, že tahle deska je vážně přes svojí lehkou bizarnost zázračně poslouchatelná. Navíc budí optimistickou náladu.

Bat For Lashes - Fur And Gold

Debutovou desku Natashi Khan možná nedoprovázel nějaký oslnivý hype (snad vyjma nominace na Mercury Prize), avšak s klidem můžu říci, že je to jeden z nejzajímavějších debutů letošního roku. Britská multi-instrumentalistka, vizuální umělkyně a písničkářka měla zkrátka s albem štěstí. Nalezneme od každého žánru něco, jednou je Natasha celá hravě alternativní, podruhé si odskočí do temně popových vod (lynchovský klip k "What´s A Girl To Do" jenom doporučuji) a potřetí nastoupí na dráhu klidné písničkářky s klavírem. Na albu však nenacházím závažnějších chyb, je vystavěné s citem a i když se vlastně leckomu může zdát, že Natasha nepřišla s ničím zcela novým, Fur And Gold má svojí kvalitu.

Jens Lekman - Night Fall Over Kortedala

Zatímco kde srdceryvní autoři typu Damiena Rice v mých očích/uších naprosto selhávají, Jens Lekman boduje na plné čáře. Z nového alba čiší upřímnost, je prozářené sluncem, optimismem a jemnými zachvěvy melancholie. Lekmanovic švédské příběhy s retro nádechem/kabátem a jeho skladbám dominující poctivý vokál - tj. oč tu běží. Vhodné aranže, pop kam se podíváš, zpěvné a silné melodie (v jednom případě i lehce nepůvodní), deska do auta, letadla, vlaku, na procházku, na jarní, letní bloudění a podvečerní podzimní čajové posezení... prostě na cokoliv :). Možná trochu přeslazené, uhlazené, ale ve své podstatě a nastoleném žánru maximálně vydařené.

Murcof - Cosmos

Nejen odlehčenější desky typu Jense Lekmana by měly zdobit letošní výběr a Cosmos projektu Murcof, za kterým stojí mexický Fernando Corona, je jasným důkazem, že pokud je člověk nadaný pro cit s ambientními plochami, může vzniknout opravdu precizní a výjimečné album. Corona toho na Cosmosu, v pořadí již čtvrtém albu, dokazuje ale mnohem více: schopně komponuje a buduje dramatické skladby málokdy spadnuvší pod devítiminutovou hranici, přesně ví kdy a jaký nástroj kam posadit, kdy ubrat na laptopových IDM hrátkách a přivést k životu smyčce, varhany, klavír a cokoliv zdánlivě vzdálené od kosmického tripu. Kinematografický počin a jedna z nejlepších ambientních desek letošního roku (jakkoliv může odkazovat k předešlé tvorbě). Skutečně. Analogie s vesmírem je nevyhnutelná...

Kiln - Dusker

Michiganské trio je zpátky a s ním i specifická elektronika, jejíž tóny, melodie či prosté zvukové variace při poslechu doslova obklopí a zahltí posluchače. Živoucí, chlad postrádající elektronika, akustické nástroje, IDM a v podstatě tak trochu netradiční chilloutový nádech při jehož poslechu se stačí jenom rozlédnout: svět se vlní, láme... a vy s ním.

Stars Of The Lid - And Their Refinement Of The Decline

Ta dvoudeska prolétla světem a zanechala na mnoha místech pořádnou stopu: především tedy u kritiků/posluchačů nakloněných ambientu/droneu. Nemohl jsem si And Their Refinement Of The Decline ujít ani já, však texasští Stars Of The Lid mi jsou docela blízcí. Novinka je dlouhá. A to i kdyby byla o polovinu kratší, byla by pořád dlouhá (vypůjčená replika od Divadla Sklep ;). A je to vážně problém? Má vás to zanechat ve stavu snění, nechat představovat si vlastní obrazy, přenést na dvě hodiny do míst, kam by jste se patrně nikdy jinak nepodívali. Ano, v podstatě je to velmi pomalé, chvílemi unylé, melodie splývají, elektronika jen doplňuje, orchestr barví vaše nálady do stále podobných barev, chvílemi se to blíží ke klasické hudbě... chvílemi se ozývá sbor, jindy klavír, violancello... nikdy nic, co by vás vyloženě vytrhlo z jemné letargie. A právě to mnozí hledají.

+

NEJLEPŠÍ DEBUTY

Justice - Cross

Zatímco Digitalism tak trochu recyklují a svých vlastních nápadů mají pomálu, dvojce z Paříže, dříve známá spíše pro vlastní remixy slavných jmen, přináší velmi solidní desku naplněnou ostré přeelektrizované elektroniky, dance music v pravém slova smyslu (a klidně i s pop výpomocí) a především několika vlastními nápady, které tak nějak korespondují s potenciálem téhle dvojice (byť tu spřízněnost s francouzskou elektro scénou nezapřou). Přijde mi pošetilé o zástupcích nové taneční vlny mluvit jako o spasitelích (nepotrpím si na prohlášení, že nějaký žánr silně stagnuje nebo je mrtvý), koneckonců Justice pro mne nejsou novátoři, ovšem jejich budoucnost může být ještě zajímavá a pro scénu taneční hudby (klidně komerční) i prospěšná.

A Place To Bury Strangers - A Place To Bury Strangers

Pro "nejhlasitější hudební uskupení New Yorku" (aneb jak pěkně se někdo nazval) platí v podstatě obdobné, co pro Justice. S tím rozdílem, že inspirativní zdroje pro A Place To Bury Strangers jsou ještě zřetelnější. Ať už jsou to shoegaze/noise projekty vzniklé spíše koncem 80. letech a kulminující na přelomu/počátku těch 90. (viz. nepřekonatelní My Bloody Valentine), nebo kupříkladu přímo Jesus and Mary Chain, kteří s něčím obdobným přišli v polovině 80. let s "Psychocandy". Ono se tomu nedá utéct, tenhle New Yorský band se inspiraci myslím ani nebrání, ovšem na jeho obranu je důležité říci, že bohapustě nevykrádá. Dává všemu své pozlátko, moderně kombinuje, zní svěže a snaží se ostřit a zjemňovat přesně tam, kde je to třeba. Hlukové stěny, zanešené, chvílemi až romanticky znějící vokály a spousta přístrojů a efektů, které tomu dávají kus psychedelie.

The Twilight Sad - Fourteen Autumns and Fifteen Winters

Pokud jsem mluvil o "nejhlasitější bandě New Yorku", z Glasgow cosi mohutně znějícího vychází též. Twilight Sad se svým stiktně skotským akcentem, evokujícím spíše severské germánské jazyky, se umějí do kytar opřít též s vervou, navíc s trochou nespoutanosti post-rocku a silnými melodiemi dali vzniknout velmi zajímavé desce, která své emoce odkrývá na kost, ale nesnižuje se ke zbytečné sentimentalitě. Ať už je řinčení kytar doplněno o jakýkoliv nástroj, má to hlavu i patu.

další zajímavé debuty: Bat For Lashes - Fur And Gold (viz. TOP 10), People Press Play - People Press Play, Battles - Mirrored etc.

+

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ

Interpol - Our Love To Admire

Nejspíš zklamání č. 1. Ačkoliv deska nese některé stopy dřívějších Interpol a daly by se nalézt i části, které stojí za poslech, jako celek deska vyloženě selhává a bohužel musím konstatovat, že slábne každým dnem. Zatímco první poslech naznačoval jistou naději, po několikátém nenacházíte prakticky žádný důvod proč se k desce navracet. Ten potenciál v Interpol však stále věřím dřímá, jen zopakovat kvality debutu bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

Editors - An End Has A Start

Přílivová vlna těch barytonem podpořených bandů je zřejmě za námi a Editors, coby její zástupci se svým slušným a hitovým debutem The Back Room v zádech, se rozhodli na své druhé desce změnit styl, epicky se rozrůst a proměnit charakter většiny skladeb. Ovšem snaha o posunutí dále se nezdařila a britští Editors tak ve vývoji připomínají americké Interpol. Snad třetí deska nebude potvrzovat pravidlo sestupné tendence jako v případě amerických kolegů; v opačném případě by totiž šlo o velký průšvih.

Cinematic Orchestra - Ma Fleur

Nedá se říci, že by to bylo zklamání na celé čáře, avšak má výzva k replikaci starých dobrých Cinematic Orchestra v recenzi nebyla jen tak pro nic za nic. Schází většina vlastností našich nu-/acid jazzově naladěných jedinců, ochotných experimentovat a vytvářet hudbu, která není tak snadno zaměnitelná a nezajímavá jako 3/4 nejnovější desky... Byť nehovoříme o propadáku, Ma Fleur je nepochybně nejslabším článkem prozatimní kariéry Cinematic Orchestra.

Galerie Benedikta Rejta

2007-12-08T11:10:00.001+01:00

Před nějakým tím časem jsem poměrně náhodou zavítal do Loun a vzhledem k té nevšední příležitosti (v Lounech jsem byl prvně v životě) jsem si nemohl nechat ujít nedávno skončenou výstavu, která mne přilákala čistě už svým názvem: Surrealismus v Lounech. Nečekal jsem příliš; snad jen vyjma příjemně stráveného dne s trochou kulturního vyžití. Z výstavy jsem v podstatě odcházel spokojen, ale paradoxně z trochu jiného důvodu. Jednoduše galerie, aka přebudovaný pivovar, oslovila mé oči a mozek o poznání více než samotná expozice. Zvláštní úkaz, že?

Vytýkat "surreálné" expozici se nedalo příliš (snad vyjma toho, že míra informací o výstavě a samotných autorech nebyla zrovna nejvyšší). Jistě nevšední, tak trochu náhodná, instalace, zajímavé práce v čele s fotografiemi doplněnými o surrealistickou poezii, malby, skulptury, zvláštní kusy nábytku, zvětšovače fotografií či např. lampy. Pokud si potrpíte na jména, hrubý výčet by mohl znít následovně: Kamil Linhart, Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald nebo Jiří Urban.

Ovšem k tomu zásadnějšímu: důležitějšími se pro mne staly prostory. Ocenil jsem již příchod k budově, a sice ten moderní prostor s prostou prkennou podlahou (člověk si připadá jako na lodní palubě) a betonovými sloupy stoupajícími do výšky. To pravé se však skrývá teprve uvnitř budovy. Vkusné a citlivé přebudování starého pivovaru, v suterénu skloubení starých kleneb a pilířů s prvky, které pivovar jistě dřívě neobsahoval, po celé budově slepá místa, kde nejsou možné průchody, zajímavě řešená okna, výhledy z nich, nádherně uhlazené, jakoby omšelé stěny z betonu. A to nejzajímavější? Bezesporu průchod světla z oken (nebo umělé osvětlení), které neosvětluje záměrně celé prostory, výtah v prvním patře uprostřed místnosti, šachty a další věci. I v případě využití toalety vás překvapí design místnosti a jejího vybavení.

Pro názornější představu příkládám i pár fotografií a věřím, že možná nejeden z Vás, jehož alespoň trochu přitahuje zajímavá architektura, bude chtít uvidět galerii v Lounech na vlastní oči. Pokud tam tedy již někdy nezavítal...

10 desek "Matěje Kratochvíla" (His Voice)

2007-09-14T20:59:00.001+02:00

Není věru lehkým úkolem vytyčit skutečně těch 10 osobních, nejzásadnějších desek, jak trefně Matěj Kratochvíl poznamenal. Tento šéfredaktor tištěného hudebního magazínu His Voice se toho ovšem zhostil myslím s bravurou a jistě dal nejednomu hudebnímu nadšenci podnět podívat se po další, věřím že zajímavé, hudbě se kterou neměl zatím možnost se setkat...

Vybrat deset nejdůležitějších desek je těžká věc, zvláště když člověk stále vyhledává novou hudbu a každou chvíli se pro něco nadchne. Navíc s vědomím toho, že existuje tolik zajímavé hudby, kterou nikdy neuslyším. Vybíral jsem nakonec podle toho, ke kterým deskám se i s odstupem vracím a pořád v nich něco zajímavého slyším. Vyplývá z toho, že jsem vlastně staromilec. Ale kdybych takový seznam sestavoval za deset let, třeba by v něm byly nějaké kousky z letošního roku.

Astor Piazzolla - Rough Dancer and Cyclical Night (Tango Apassionado)
1986

Piazzolla vytáhl tango z hampejzů Buenos Aires, trochu ho zkomplikoval evropskou vážnou hudbou a jazzem, aniž by se při tom ztratila krvavá argentinská energie. Věci, které natočil na konci života patří k tomu úplně nejlepšímu, a mezi deskami, které můžu omílat velice často (a těch není mnoho) je tato nejomílanější.

David Bowie - 1. Outside
1995

Bowie geniálně vyhmátl to nejzajímavější z okrajovějších hudebních rybníků a zapojil to do své hudby. Dekadentní hudební divadlo s popovými melodiemi, agresivními rytmy a zvuky a Bowieho výjimečným hlasem. Další velkou zásluhou této desky je, že jsem se přes ní dostal k jeho starším nahrávkám.

Einstürzende Neubauten - Tabula Rasa
1993

Vlastně opačná situace než u Bowieho mě naopak zaujala u Einstürzende Neubauten. Ne že by mě neoslovovaly jejich rané železitější počiny. Postupné absorbování „normálních“ písniček a jejich spojování s hromadami šrotu ale můžu poslouchat častěji. A stejně jako u Bowieho tady hraje důležitou roli hlas – tentokrát tedy Blixy Bargelda.

Steve Reich - Octet, Music for a Large Ensemble
1980
Když jsem se začal seznamovat s minimalismem, byla to jedna z prvních desek, které jsem slyšel. Když pak mé nadšení pro tento styl lehce ochládalo díky zjištění, že minimalistické techniky často slouží jako záminka ke tvorbě děsivého kýče (třeba u Philipa Glasse), byl Reich jedním z těch, kteří chladnutí přežili ve zdraví, a zvlášť Music for a Large Ensemble mě dodnes úspěšně hypnotizuje.

György Ligeti - Hamburg Concerto, Requiem
2003

Ligeti byl podle mě jeden z nejzajímavějších poválečných skladatelů. Dokázal nacházet nové cesty a nové zvuky – proto si také jeho hudbu půjčil Kubrick do Vesmírné odysey. Requiem ze šedesátých let i Hamburg concerto z roku 2003 dokazují, že se zvukem tradičního orchestru se dají dělat neuvěřitelné věci – bez elektroniky. Vedle Requiem znějí snahy apokalyptických metalistů nebo industrialistů jak dětské písničky.

Supersilent - 6
2003

S takzvanou volnou improvizací to je těžké. Naživo může být zajímavé sledovat komunikaci mezi hráči a nechat se unášet tím, co vzniká v té jedinečné chvíli. Jen zlomek toho ale funguje při poslechu ze záznamu. Ačkoliv i tyto Nory spojující elektroniku, bicí a trubku je lepší slyšet na koncertě, jejich desky, a zvláště ta šestá, v testu časem obstojí. Fascinující přechody od chaotické změti zvuků po zasněné plochy s šumivými melodiemi trubky a zase dál k rozjetým rytmům.

La Monte Young - The Well Tuned Piano
od 1964 dál

Některá hudba prostě potřebuje dostatek času, třeba ta Youngova. Některé jeho skladby jsou vlastně nekonečné dlouhé tóny. „Dobře naladěné piano“ se hraje na klavír speciálně přeladěný podle jiného systému, než na jaký je naše ucho zvyklé, takže zpočátku může znít vlastně rozladěně. Po nějaké době ale člověk slyší zvuky, které by od klavíru nečekal, a díky šálení ucha se objeví sbory, varhany a spousta dalšího (i bez konzumace jakýchkoliv chemických substancí). Jen to chce trochu výdrž. Při verzi na DVD odpadá nutnost vyměňovat každou chvíli disk, což u šestihodinového proudu hudby může rušit. Navíc lze vidět autora, jak z jemného brnkání s neuvěřitelnou trpělivostí buduje větší a větší vlny tónů.

Little Annie - Songs of a Coalmine Canary
2006

Tuto dámu bych chtěl potkat ve čtyři hodiny ráno v nějaké nádražní hospodě, kde bychom si dali rum (který jinak nepiju). Na její jazzovo-bluesovo-chansonovou desku jsem narazil zcela náhodou a ten hlas mě dostal.

Fennesz - Venice
2004

Mám vůči laptopářům spoustu výhrad, ale někteří s tou plastovou krabicí dokážou dělat opravdovou hudbu a tím myslím především Fennesze. Na Venice dotáhl k dokonalosti umění dělat ze šumění a praskání něco v podstatě velice romantického. Na těch následujících to (z mého pohledu) poněkud přeslazuje.

Björk - vlastně cokoliv

Byl bych napsal poslední desku Volta, ale trochu mi ji kazí hostující Anthony a jeho přetremolovaný hlásek. Tak přiznávám, že se mi líbí vlastně všechny, každá kvůli něčemu jinému.

Kilo - Kilo (2006)

2007-08-23T23:33:00.000+02:00

* * * * * * * * * *

Hmatatelná hudební diverzita alias vídeňský šálek horké kávy se šlehačkou navrch a překvapením uvnitř.

Florian Bogner a Markus Urban. Vídeňská dvojka muzikantů, vystupujících pod cedulí Kilo, z města, které stále věčně říká: "Jsem jiné". A podezřívám, že tahle dvojice se hlásí ke zcela stejné propagandě. Neboť bezejmenná, v pořadí druhá deska je originální, hůře uchopitelná a když budeme pokračovat v neodborných termínech: zkrátka jiná.

Německý label Onitor tak s příchodem nového alba Kilo získal velmi zajímavý a zapamatování hodný kousek. Není to laciná, až tak běžná elektronika, ale bohatými zvukovými variacemi obdařený dlouhotrvající produkt (nebrat pejorativně). Proč dlouhotrvající? I po x-tém poslechu jsem nacházel nové stopy, detaily, jemně skryté, ale také agresivní a obnažené zvuky, které jsem původně přehlížel. Napoprvé mi rozhodně např. unikl zanešený operní zpěv v "Paradiso", nevnímal jsem patrně ani projíždění automobilů v "Curtea De Arges" apod. Když porovnám poslech sice výborné, ale předvídatelné minimalistické desky "From Here We Go Sublime" od The Field, je to přesně opačný příklad. Však také Kilo je navrstvená záležitost, kde schází pevnější konstrukce a kde Florian Bogner spolu s Markusem Urbanem moc dobře věděli, že sázka na jednotvárnost a přímost nebude to pravé ořechové.

Nenechte se zmást nástupem první skladby "Nachschwimmer", kde jede všechno docela v normálu. Beaty tolik nekolísají, hudba je přístupnější, možná i nějaký ten nemotorný pohyb to v posluchači vzbudí. Snad vyjma třetí, líbivé skladby "Curtea De Arges", jako jediné obohacené o výrazný vokál, je totiž zbytek výrazně neurčitější a jediným záchytným bodem budiž nakonec část nářezové "Backdoors"; zprvu melodicky působící taneční věc, která však vyústí v dokonalou disharmonii započatou startováním motorových pil (jak jsem si pracovně pojmenoval). Desku tak stěží škatulkovat, autoři si vzali nápady z celé řady žánrů, novinkou budiž pro ně zapojení např. dechových (trumpety) a jazzově působících nástrojů (nejlepším důkazem budiž "Walk Straight, Come On"), ale často v silně deformované podobě (aneb najděte lesní roh). V duchu free-jazzových hrátek velmi šikovná improvizace, která se neoposlouchá jen tak snadno. Inspirace je však také v house-music, technu, glitch/IDM, najdeme ambientní opusy/mezihry, které to všechno vyvažují apod.

Mohlo by to vyústit v něco, co by nelibě snášela naše sluchová ústrojí. Ovšem nic takového se nekoná (byť někdo by mohl postrádat silnější vazby). Možná budete chvíli tápat s tím, co si při poslechu vybavit za obrazy, ale nepochybuji, že otevřené oči a přístupné uši nakonec tuhle desku ocení.

TRACKLIST
01. Nachtschwimmer
02. Spiegel
03. Curtea De Arges
04. Schlingel
05. Paradiso
06. Walk Straight, Come On
07. Traurigues Zwischenspiel
08. Pleasure
09. I've Seen You At The Supermarket
10. Backdoors
11. To The Edge Of The Adriatic Sea

10 desek "Ondřeje Pečenky" (Folk3mail)

2007-08-14T14:44:00.000+02:00

Dalším pánem na holení se stal bubeník a kytarista Ondřej Pečenka alias folk3mail. Otázka stejná: 10 desek, které ho nějak ovlivnily, byly pro něj zásadní a proč. A odpovědi? Rychlé, bezprostřední, zkrátka mluví samy za sebe...

Nirvana - In Utero

Tak tohle bylo někdy v prváku na gymplu, znal jsem už Nevermind a na Smells Like... vymetal (mikinou) parkety místních diskoték v mém původním maloměstě/velkovesnici. Už dávno nedělám tak rychlé pohyby jako tenkrát... Zpočátku se mi ta deska nelíbila, přišlo mi, že to schválně dělají hnusný, ale nakonec, jak to občas bývá, se posunula mezi ty zásadní.

Radiohead - OK Computer

Deska století vším. Pak mě trochu mrzelo, že utekli k čím dál větší zahleděnosti, ale i tak pořád ukazovali směr.

Smashing Pumpkins - Siamese Dream
Jednoduchý, ale melodicky dokonalý a hlavně dokonalej bubeník Chamberlin nebo jak se jmenuje…

Beck - Mellow Gold; Sea Change

Tohle je zajímavý; mě významná část songů od Becka moc nebaví pro přílišnou ztřeštělost a zbytečný experimenty. Nicméně ten základ, kterej s sebou do hudby přinesl, je pro mě vlastně nejzásadnější. Barva hlasu, folk/country úplně jinýho střihu než si člověk u nás dokáže představit... takže Mellow Gold byla pro mě deska číslo jedna tý doby; Sea Change jsem objevil až před 2 lety a stavil bych ji možná ještě vejš.

Pearl Jam - Vitalogy
Srdeční kapela. Spoustu lidí dokážou vytočit svojí obyčejností a přeceněním médiama. Baví mě jejich zvuk, vedder od A do Z a i když od jistý doby mají na deskách pár slabších songů, mají na to po letech právo. Myslím, že to nervou, a to mě baví.

Tata Bojs - Ukončete nás
Tata Bojs potkali výjimečného zahraničního producenta a zdá se, že v pravou chvíli. Poprvé jsem tu desku slyšel na velmi dobře apgrejdované reprosoustavě v kamarádově trabantu. Dodnes to pro mě zní hodně neuvěřitelně. Skvělá forma kapely + zesílená drajvem neotřelého mixu. Škoda odchodu Marka Doubravy.

OTK - KOT
Když jsem poprvé na R1 zaslechl ukázky, řikal jsem si, že to museli nahrát v pokoji na plastovej PC. Ono to tak nebylo, ale od té doby mám rád takovejhle zvuk. Nejvíc mě vždycky bavila skladba Slapy a po Frantovi, kterej tam hrál a ještě pořád trochu hraje i ve F3M :-), jsem vždycky na zkouškách chtěl zahrát to jeho sólo na harmoniku.

GNU - Srdce v kusech zvuku
Přišlo ve stejný moment jako OTK. Možná, že to pouštěli v dalším vydání V7 na R1. Stejný zvukový postupy, jen mnohem větší tlak a hustota. Nádhera.

Underworld - (z každé něco)
Všeobecně elektroniku už moc nemusím, ale Underworld jsou pro mě new folk’n’bass. Pozoruhodný minimalismus s podvědomýma spodníma proudama, který vždycky zachytím paradoxně tehdy, když se nejmíň soustředím.

Sonic Youth - Sister; Experimental Jet Set, Trash and No Star; Rather Ripped
Už se těším na koncert v Arše. Šmrdlalové pořád ve stejný sestavě s podobně neuchopitlenýma spodníma proudama jako Underworld. Zkrátka hebkací muzika, která mě od země nadzvedává a rád bych kruci věděl čím!

... pak bych chtěl ještě doplnit další, jako třeba PINBACK, SUZANNE VEGA, POSTAL SERVICE, NOTWIST, DISMEMBERMENT PLAN, PSAPP, EVERYTHING BUT THE GIRL, ale už není místo a těhhle prvních 10 pro mě bylo v minulosti stylotvorných.

(článek připravila "ninon" - díky moc)

The Cinematic Orchestra - Ma Fleur (2007)

2007-08-12T19:47:00.001+02:00

* * * * * * * * * *
4. deska po 4 letech... Lehká nuance? Totální odchylka?

Ostrovní label Ninja Tune má The Cinematic Orchestra jako jednu z vlajkových lodí. Navíc je nutné si přiznat, že „hudební filmaři“ na tom byli od r. 1999, kdy vyšla debutovka „Motion“, kvalitativně opravdu velice dobře. Však desky „Motion“ a „Every Day“ se také dočkaly vřelého přijetí nejen u kritiky a jsou považovány za jedny z nejlepších ve svých žánrech posledních let. Následující dílo „Man with Movie Camera“, koncipované primárně jako podklad dokumentárním záběrům Dziga Vertova z roku 1929, ovšem prokázalo jisté „trhliny“ v tvorbě a i přes velmi vydařená místa nenabídlo zázraky. Nedá se však říci, že by proto byla deska „Ma Fleur“ vyhlížena s nějakým despektem. Z mé strany tedy nikoli.

Málokoho ze zarytých fanoušků určité kapely potěší fakt, že hudba, kterou ještě donedávna v jejím repertoáru vídával a právě kvůli které si jí oblíbil, je možná minulostí. Alespoň pro dnešní čas. Nová deska britské formace, od počátku výrazně koketující s jazzovými elementy, byla vzhledem ke čtyřleté odmlce (právě tolik času uplynulo od vydání posledního počinu „Man with a Movie Camera“) ne zrovna málo očekávaná. A to zvláště od autorů, kteří svým záběrem dokázali oslovit na daný žánr opravdu poměrně početnou skupinu lidí – což tedy rozhodně není pravidlem. Jenomže co když se těm fanouškům předloží jiný materiál, v podstatě odlišná hudba, mnohem umírněnejší, méně nápaditá...?

„Ma Fleur“ působí od prvních chvil jako komorní, nezvykle jemná (na Cinematic) a usedlá deska. Bez výraznějších zápletek, dramatizace i jazzového koření, tolik charakteristického pro minulé desky. Často je opomíjen beatový doprovod i citelnější autorský vklad. Hudba je vystavěná v mnoha případech buď na vokálech, často pouze orchestrálně podbarvuje, nevystupuje tak na povrch, nebo zkrátka ztrácí ono lákavější kouzlo „Every Day“ či „Motion“. S minulou tvorbou The Cinematic Orchestra seznámené jedince ale zaskočí především asi ono upustění od výraznějšího nu-jazzového (potažmo acid-jazzového) nádechu. A když se něčeho dočkáme v „As the Stars Fall“ (a maličko i v příjemné „Child Song“), jejíž závěr je díky snad deformovanému psímu štěkotu a naléhavému klavíru opravdu působivý, podobné skladby se již nedočkáme. Byť i např. pozdější „Breathe“ s hlasem staré známe, soulové Fontelly Bass, je svým způsobem jeden z vrcholů „Ma Fleur“.

Poslech této desky, která nenabízí mnoho záchvěvů minulosti bandy kolem Jasona Swinscoeho, je jako exkurze do klidných zahrad, kde se podává čaj o půl sedmé (cover i prezentace desky tomu nahrávají). Chutná sladce, někdy je v něm smetana, jindy někdo opomněl cukr a šálek zhořkl, ale v zásadě vás chuť nikdy nepřekvapí, neomámí. Byť je koncepčně vše v pořádku, skladby na sebe plynule navazují, neexistují prakticky rušivé prvky nebo totálně zpackané skladatelství, věřím, že v případě budoucího navázání na nastolený hudební charakter by se mohli od kapely odvrátit někteří fanoušci. Ano, současnou deskou se najde zase jiná skupina poslouchačů, ale opravdu je to ten správný směr? „Ma Fleur“ je zaměnitelnější, přijatelnější, nástrojově a aranžemi ničím překvapující deska. Je víceméně klidná, vyrovnaná, nasazeno je mnohem více vokálů (lehce nepůvodní Patrick Watson, Lou Rhodes atd.), texty, vycházející z útlého scénáře (ano, „Ma Fleur“ má být soundtrack k imaginárnímu snímku...), nám popisují konkrétní místa, malé příběhy, nabylo sentimentu, melancholie... ubylo však rukopisu. Osobně doufám, že to byla jen menší avantýra, neurážející odbočka a že pro příště nastane replikace starých The Cinematic Orchestra.

TRACKLIST
01. To Build a Home
02. Familiar Ground
03. Child Song
04. Music Box
05. Prelude
06. As the Stars Fall
07. Into You
08. Ma Fleur
09. Breathe
10. That Home
11. Time and Space

The Field - From Here We Go Sublime (2007)

2007-07-31T16:30:00.001+02:00

* * * * * * * * * *
Švéd Axel Willner o sobě dává ze Švédska vědět... a nahlas.

Švédský hudebník Axel Willner (aka Porte, Lars Blek, Cordouan atd.) si před nějakým časem, jak to tak ve světě elektronické hudby bývá, zřídil v pořadí již několikátý projekt. Vzhledem k tomu, že "The Field" vzbudil se svým debutem suverénně největší zájem veřejnosti a pochvalnými kritikami se zrovna nikde nešetřilo a nešetří – nemohl jsem si ani já toto album nechat ujít. Nejen proto, že patřím mezi ty, které žánry, ve kterých Willner operuje (minimal techno, microhouse...), neubíjejí, neznechucují, ba ani nenudí. Ale není to tak, že když někdo dělá stejnou věc... musí ji také dělat stejně. Tady máme jasný důkaz.

Hned na úvod bych rád konstatoval, že projekt The Field je dalším severským pozitivním překvapením (a že jich nebylo v poslední době málo), neboť jak při prvotním seznámení, tak opakovaném poslechu na vás přímo dýchne Willnerova schopnost tvorby. I když stopáž většiny skladeb nespadne pod šestiminutovou hranici, a výjimkou nejsou ani delší tracky, hudba neubíjí, sympatické a hlavně velmi umně zkonstruované loopy posluchače baví, a i když je vlastně koncepce skladeb přímá – nepřestává vás po dobu hraní zajímat (repetetivnost zajištěna). Když se pak dozvíte, že v „A Paw in My Face“ je sample z "Hello" Lionela Richieho, že poslední, zpomalený track bez nějaké pevnější kostry "From Here We Go Sublime" obsahuje části pocukrovaného hitu "I Only Have Eyes for You" od Flamingos, nebo že "Sun and Ice" vznikla chybou při skládání – vlastně vás to ani nezaskočí. Willner si rád hraje a my už známe ono otřepané, že kdo si hraje... dá se na hudbu.

Ne, nikdo tady nesází na novátorství, říkáte si: poměrně jednoduchá muzika, v čem tkví tedy ono kouzlo? Budete se divit, ale zásadní je především fakt, že ač se opravdu jedná povětšinou o hudbu postavenou na pravidelných beatech, jednoduchých smyčkách, případně decentních melodiích (často oživených např. vokály), není právě vůbec jednoduché stvořit zapamatovatelný a hlavně záživný majstrštyk. Willner to dokázal. I když změn za skladbu není tolik, přichází většinou jeden, dva zlomy a autor zde nevytváří nic, co by se za každou cenu snažilo redefinovat nastolené žánry, poslech je velmi příjemným, snad až hypnotickým zážitkem.

Nelze tvrdit, že by deska byla typickým minimalistickým technem, jelikož máme tu koketování s ambientem ("From Here We Go Sublime"). "Mobilia" je taktéž poměrně "měňavá", lámavě neuspořádaná, "Little Heart Beats So Fast" je zase spíše retro se syntetyzátorem jako vystřiženým z přelomu 80. a 90. let, melodická a vkusně taneční "Everday" také brousí do jiných žánrů..., ale vážně je třeba se striktně držet škatulek a představit sice soudružné, ale poměrně zaměnitelné album? Takhle se člověk při poslechu baví, zároveň hudba servilně nepodlézá a, i když zmíněná "Mobilia" či "Over the Ice" nejsou hity k pohledání, s deskou nejsou žádné větší problémy. Což je zásadní.

Tak to vidíte: Alex Willner začínal ve třinácti na punku a kam se nám to dopracoval. Na nepochybně zajímavou persónu švédské elektronické scény, na vydavatelství Kompakt, kde vydává hned vedle Gase (Wolfgang Voigt), jednoho ze svých inspiračních zdrojů. Přejme mu štěstí do budoucna.

TRACKLIST
01. Over The Ice
02. A Paw In My Face
03. Good Things End
04. The Little Heart Beats So Fast
05. Everday
06. Silent
07. The Deal
08. Sun & Ice
09. Mobilia
10. From Here We Go Sublime

10 desek "cannyho" (Obří broskev)

2007-07-21T13:10:00.000+02:00

Jaké desky kterých interpretů jsou nejzásadnější pro "cannyho", zpěváka a kytaristu českolipské Obří broskve? Kapely, která se pomalu, ale neohroženě dostává do širšího povědomí české alternativní scény a která současně pracuje na vydání druhé studiové desky?

Musím říct, že to byl docela boj. Nakonec jsem vybral věci, který mě prostě zásadně zasáhly. Spousta krásnejch desek vypadla, ale co, od toho konec konců takový výběry jsou.

Sigur Rós - Agaetys Byrjun

Nemůžu nezmínit. Pro mě asi nejzásadnější deska. Když jsem ji v roce 2000 slyšel poprvý, měli jsme za to, že Sigur Rós je islandská zpěvačka. Byl jsem úplně u vytržení, totálně rozstřílenej. Úplně mi to tehdy změnilo pohled na hudbu. Uvědomil jsem si, co je všechno možný. Za půl roku jsem pak Sigur Rós viděl živě v Akropoli. A pořád je to pro mne jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec.

Neutral Milk hotel - In The Aeroplane Over The Sea
Relativně nedávnej zásah. Ale o to hlubší. Hlava Neutral Milk Hotel, písničkář Jeff Mangum, je génius a nejspíš docela magor. Možná on je ve skutečnosti islandská zpěvačka. Každopádně je tohle album plný skvělejch písniček a neuvěřitelně dobrejch textů. A je celý nahraný takovým uvolněným a invenčním způsobem. Zvláštní mix melancholie a psychopatickýho veselí.

PJ Harvey - Stories From The City, Stories From The Sea

Skvělá syrová kytarová deska. Přímý jasný sebevědomý písničky. PJ Harvey je skvělá skladatelka a interpretka. Umí znít divoce i velice laskavě, duet s Thomem Yorkem This Mess We're In je krásná skladba. Nedávno jsem ji poslouchal po dlouhý době a pořád je to silný jako svině.

U.N.K.L.E. - Psyence Fiction

Jedna z prvních elektronickejch věcí, který jsem si opravdu zamiloval. Objevil jsem ji na kazetě v poličce mý tehdejší spolubydlící a točil ji furt dokola. Pouštěl jsem ji každýmu. Na jednu stranu se pochopitelně celá deska nevešla a na druhý straně bylo Without You I Am Nothing od Placeba, který jsem si taky tehdy poslechl poprvý a oblíbil. Celý Psyence Fiction jsem tak slyšel asi až o po dvou letech. Zážitky na pokračování.

Stina Nordenstam - People Are Strange
Tohle album švédský zpěvačky Stiny mi poprvé pustila moje přítelkyně v zimě v roce 2004. Chodil jsem pak po Český Lípě, byla tma a padal první sníh. A do toho bílýho ticha mi hrály ty nejkřehčí písničky na světě zpívaný hlasem jak z ledu. Všechno to jsou coververze, ale často k nepoznání přearanžovaný a nahraný jakoby v obýváku. Princova Purple Rain nebo People Are Strange patří k těm nejsilnějším zážitkům v životě na světě.

Nine Inch Nails - The Downward Spiral
Druhá z prvních elektronickejch věcí, který jsem si oblíbil. Napřed jsem NIN pochopitelně nesnášel, protože mi je pouštěl mladší bratr přes zeď na plný pecky. A já v tý době ještě poslouchal Guns and Roses. Dlouho mi trvalo, než jsem překous tu špinavost a ten vztek a agresivitu. Ale pak jsem tomu přišel na chuť a mám tuhle ošklivou elektrometalpopovou energii moc rád. Stejně jako NIN a všechny jejich desky.

Nick Cave - No More Shall We Part
Velký překvapení. Nicka Cavea jsem měl tak opatrně rád. Ale dlouho se mi opravdu líbila jenom deska Murder Ballads. Jenže No More Shall We Part jsem si jednou náhodou pustil a už se od něj nemoh odtrhnout. Skvěle zaranžovaný. Každá písnička pomalu graduje a když čekám, že se už už zlomí, vykopne ji to ještě o schod vejš. Strhující. Fakt. A Cave tady skvěle zpívá. Neprůstřelnej chlap.

Beck - Sea Change
Neuvěřitelně pomalá deska. Hned u první písničky to zní, jako by měli všichni najednou zastavit a usnout. Hromada smyčců strašně hezky a zároveň moc vtipně zaranžovanejch. Hned u druhý písničky jsem si řikal, jestli si ze mě náhodou nedělají prdel. Beck je chytrej a šikovnej chlapík. Hned u třetí písničky mi bylo jasný, že mě prostě dostal. A čtvrtou mám nejradši.

Smashing Pumpkins - Adore
Ve správnej čas na správným místě. Parádně temná i zvláštně vyklidněná deska, kterou jsem si hodně užíval a která mi otevřela další dveře. Minimálně k Smashing Pumpkins. Mám moc rád i Mellon Collie And The Infinite Sadness, ale Adore je prostě nejvíc.

Radiohead - The Bends
Tady to bylo těžký. A vlastně je jedno, kterou desku vyberu. Každou mám zasazenou do období, kdy jsem se s ní seznámil, jen Pablo Honey jsem si dal až v retrospektivě. A všechny mě bavěj, všechny mám opravdu hodně rád. Až je to legrační. Možná souhra náhod. Nejspíš chytrý a nadaný lidi. Skvělý písničky. Radost.

10 Desek "Petra Plisky" (Newmusic)

2007-07-05T10:56:00.000+02:00

Jako prvního v kontextu se vznikem hudební podsekce "deset desek" jsem oslovil Petra Plisku, hudebního publicistu z Newmusic. Oč běží? Zeptal jsem se ho na 10 pro něj nejzásadnějších a jemu nejbližších desek, případně autorů. Jeho odpověd a zároveň hudební vkus je rozprostřena na dalších řádcích. Věřím, že nejeden z vás se s jeho hudebním cítěním ztotožní.

Nedá se to nacpat do 10 desek, navíc moje nejzásadnější alba jsou ta, která jsem poslouchal na konci minulé dekády a ty už si dneska moc nepouštím. Nechce se mi psát o Radiohead nebo Massive Attack. Věci o kterých píšu si pouštím v některých případech už několik let a pořád jsou pro mě čerstvé.

Trentemoller - The Last Resort

Nejde o žádný hype, Trentemoller je ve svém žánru (na tohle se nedá přilepit pouhá nálepka "techno") jeden z nejlepších a poslech tohoto alba je skutečně dobrodružství.

Belle & Sebastian - If You´re Feeling Sinister

Tohle je rozhodně jedno z mých nejzásadnějších alb. Moje první seznámení s Belle & Sebastian proběhlo právě u něj. Mám k němu velký vztah.

Ellen Allien - Berlinette

Stejný případ jako Trentemoller. Spousta lidí řeší jak moc je cool, přitom za ní mluví skvělá hudba. Berlinette je její nejlepší album a zároveň jedno z nejlepších elektro/techno počinů co znám. Po těch čtyřech letech zní stále velmi svěže.

Delgados - The Great Eastern
Sice už neexistují, ale udělali za své působnosti spoustu práce. Tohle je taková citovka - pokaždé mě dojme a ve sluchátkach mi hraje už taky nejaký ten pátek.

Lali Puna - Scary World Theory

Jeden z prvních kontaktů s německou scénou šel právě skrz tuhle krásnou introvertní hudbu. Pražský koncert Lali Puny byl pro mě velký zážitek.

Modern Jazz Quartet - Lonely Woman

Nejsem velký odborník na jazz, ale tohle album mám hrozně rád. Už jen proto jak skvěle se v noci poslouchá. Cool jazz mám vůbec hodně v oblibě, vadí mi ty pozdější věci ze začátku sedmdesátých let, kdy se tomu začalo říkat "jazzrock". To už není hudba pro lidi, ale pro muzikanty.

The Roots - Game Theory

Americký hip hop jsem nikdy moc nesjížděl. Vždycky jsem měl rád spíš ty abstraktnější a instrumentálnější věci, ale The Roots jsou naprosto skvělí a jejch poslední věc Game Theory je plná nápadu a je znát, že jí nahráli skvělí muzikanti.

Vladimir Cosma - Best Of

Jsem velký milovník francouzské filmové hudby a Vladimir Cosma je můj největší oblíbenec. Tahle skvělá "Bestofka" obsahuje všechny důležité věci. Od Blondýna, přes Hračku až po Rabiho Jacoba. Je to spíš výběr jeho pohodovějších, jak říkám já - "šviháckých věcí", ale mám rád i některé jeho sentimentálněji laděné soundtracky.

Sunshine (2007)

2007-06-05T16:17:00.000+02:00

* * * * * * * * * *
„Ikarus o šesti kolech maďarské produkce na plátně... nebo jsem něco spletl?“

Solidních science fiction filmů se za poslední doby příliš neurodilo. Tím spíše, že se většina filmů slila do jednoho zážitku a rozdíly mezi nimi byly, řekněme si na rovinu, velmi minimální. Béčkové variace, odlehčené akce, resp. pokračování velkolepých ság či komiksové adaptace (aniž bych to všechno zavrhoval). Vzpomenout si na velmi kvalitní právověrnější sci-fi snímek posledních let není tak jednoduchý úkol, jak by zprvu mohlo zdát. Sunshine slibovalo naději, stejně jako samotné jméno na židličce direktora: a to sice Dannyho Boylea. Jak známe z moudrého úsloví: „Naděje umírá poslední.“ A to pasuje jednak k samotnému očekávání diváků, tak i k osudu vesmírné lodě Ikarus 2, která putuje ke Slunci jakožto jediná záchrana nejen lidského plémě, ale patrně celé Sluneční soustavy...

...přesně tak. Z planety Země je vyslána již druhá výprava k nemalému a vskutku nelehkému úkolu: „přimět“ Slunce, aby tu s námi vydrželo ještě chvilku déle. A to všechno jadernou náloží temné hmoty obřích rozměrů (padl veškerý štěpný materiál... prý). Ta první, Ikarus 1, se jaksi propadla do hlubin vesmírných, nepřicházely na Zemi žádné zprávy a mise byla očividně nesplněna. Za nějakou dobu se o totéž pokouší Ikarus s pořadovým číslem 2. Nová výprava, nová posádka napěchovaná mozky nejrůznějších profesí, avšak stále stejný cíl. Dají se očekávat komplikace, problémy na samotné lodi, dá se i očekávat, že Ikarus 2 nemusí splnit svůj úkol... a že Ikarus 1 se přeci jen ještě přihlásí o slovo. Více neprozradím ani kdyby jste mě mučili horským sluníčkem (což je nepochybně peklo). Nic z předešlých možností se nemusí vyplnit, ale dramatická nota nemusí být také nutně zapovězena. Však je Sunshine filmem pro dospělé. Vědě i fikci nakloněné...

Nakolik jsou vědecké poznatky obsažené ve filmu opravdu vědecké a nepopiratelné, je jistě otázkou. Nabízí se jednoduchý námitek v podobě faktu, že v případě vyhásínání Slunce (nebojte, to nás rozhodně brzy nečeká) se na Zemi bude nepochybně díky rozpínání oteplovat (což se zde neděje – je otázka v jaké fázi „skomírání“ se Slunce nachází) a že jaderná nálož, byť sebesilnější a sebevětší (pokud se pohybujeme v člověčích reáliích oné poměrně blízké budoucnosti), jakkoliv to může ve filmu znít přesvědčivěji, by nedokázala patrně to, co dokázat ve filmu má (pokud by se loď vůbec přiblížila tak blízko blizoučko...). Ovšem sci-fi je zajímavé i např. pro svojí svobodu teorie. Pro filmového fanouška, nikoliv akademického fyzika apod., se dají věci často a snáz akceptovat (film je o více věcech, to víme). Sunshine avšak nepůsobí jako naivní hříčka, ale jako dospělý film režiséra, který věděl co chce natočit a dokonce i pro koho natočit. O kalkulu se nedá hovořit, přesto Danny Boyle míchá osvědčené s tím, co fanoušci před. komornějších sci-fi mají tak rádi (patřím bezesporu k nim). A tím si tedy připravuje půdu pro kladné přijetí. Sunshine se však nepodbízí a rafinovanost některých záběrů dává vzpomenout (někdy až příliš okatě) na slavnější filmové opusy let dřívějších. A to je myslím dostatečná pochvala.

Bylo to asi několikrát v souvislosti s filmem řečeno, ale nemohu to opomenout: první polovina snímku je skutečně napínavá, nechává v očekávání a komorní duch nás provází tařka na každém rohu. Úsporné, leč naprosto vyhovující. Obraz je působivý, herecké úlohy vhodné a divák se nejen kochá, ale myšlenkami pluje vpřed a očekává neočekávané. Nebo alespoň já očekával. V konfrontaci s první polovinou ta druhá ovšem působí těžkopádněji. Alespoň jsem nabyl toho dojmu. V nutnosti vytvořit nějakou další zápletku a připlést do toho osudy posádky, přichází některé nedostatky vzniklé hlavně z dovypravování a z klasicky vložených thrillerových prvků či hrdinských manýr. Až jsem si kolikrát řekl, že mezi tou záplavou podařených nápadů a úchvatných záběrů je vše příliš zbytečné. Stejně jako úplný závěr, který kdyby chyběl a zanechalo se více otázek, patrně by se spousta lidí, včetně mého skromného já, vůbec nezlobila a neronila slzy. Ovšem Boyleovo rozhodnutí je svatým právem režiséra.

Anonymita posádky není tak extrémní, jako v tolikrát citované Kubrickově Vesmírné odysee, přesto je sympatické, že se nedovídáme zbytečně mnoho a zachováváme si přínosný nadhled, možná odstup. Ano, soucítíme s některými jedinci a osud vnímáme, snažíme se pochopit, ale žádné vydírání se nekoná. Ani když čekáme citlivou, možná až romantickou notu. Sympatické, nic nás tak nevytrhuje od soustředění. A že herecký ansámbl byl vybrán vhodně, o tom žádných pochyb. Zřejmě nejzásadnější roli obsadil charismatický Cillian Murphy aka Capa (ne, mluvím stále týmž jazykem), jehož sytě modré oči silně kontrastují s často rudými záběry. K radosti ženského publika, nejspíše. Jedině on může zacházet s tak velkou náloží, proto je možná i jedním z nejpotřebnějších. Až na pár momentů je vše v „personálním oddělení“ naprosto v pořádku, dokonce i „překvapení“ s jednou postavou-vetřelcem (nevím proč, ale asociovalo mi to všechno lehce Apokalypsu či Roye Battyho z Blade Runnera...), není tak samoúčelné a zbytečné, jak by se dalo očekávat. Ovšem ne všechna vyústění jsou košer, pravda pravdoucí.

Audiovizuálně jde o klenot. Tím spíše, že rozpočet nebyl tak závratný. Danny Boyle projevil smysl pro dobrý film a nechal zapomenout i na pár nedávných režisérských omylů. Hudebně a zvukově je Sunshine skutečně na výši a kdo to nečekal, byl podle mého čirý blázen. Však tento anglický režisér hudebně nikdy vyloženě nezklamal. Tentokrát si pozval ke spolupráci staré známé Johna Murphyho a Underworld, kteří s ním spolupracovali již na Trainspottingu, resp. skladba Born Slippy se stala právoplatným tanenčím hitem no. 1. A je o co stát. Ve vypjatých chvílích, např. kdy sluneční paprsky pomalu postupují prostorem a hledají svou oběť, je zážitek neomylný a bezchybný. Ne, zvukově se nedá naprosto nic vytýkat.

O kvalitách i nedostatcích jsem se zmínil výše, opakovat se by bylo zbytečné. Shrnu recenzi slovy, že Sunshine, ač jistě nedosahuje magické působivosti některých sci-fi klenotů (ovšem často již hodně dávno natáčených) a je svým způsobem možností pro řadu různých diváků a tím pádem stále celkem přístupné, je filmem navýsost kvalitním, nevtíravým a návštěva kina není rozhodně zahozenou investicí, to garantuji. Bylo by dobré, kdyby současná sci-fi produkce měla více takových snímků jako je Sunshine. I přes nesporné chyby aspirant na nejlepší sci-fi posledních několika let.

"Kaneda, what can you see?"

Marie Antoinetta (2006)

2007-05-05T17:53:00.000+02:00

* * * * * * * * * *
Ztracena ve Versailles...

Nebýt onoho jarního dne, kdy jsem v kině tak toužebně očekával tokijské osamění v podobě Ztracena v překladu, kdo ví jak by to s mojí náklonností k Sofii Coppolové nyní bylo/nebylo... ale jakobych se zvláštní intuicí věděl do čeho se řítím a následující měsíce, kdy jsem ve dne v noci poslouchal náramný soundtrack a vybavoval si všechny ty scény, mne utvrdily v pocit, že musím tuto režisérku slavného otce sledovat dál a dál. Přišla Smrt panen (přestože jde o Sofiin debut), cesta k ní byla delší a složitější, ale nakonec jsem skončil odzbrojen v zájetí mladých dívek nořených do obyčejných životních problémů. Látka o Marii Antoinettě hned na první pohled musí vzbuzovat větší dávku respektu. Bezpochyby. Jak pro samotné autory, tak pro diváka, který přeci jen těžko vymaní své historické znalosti (pravda, často omezenější než by si přál) a čeká vlastně tak trošku historický přepis se záplavou dat, osudových pohnutků a vůbec co nejucelenější a konstruktivní pohled na danou dobu a ony zásadní události. Možná čeká, ovšem já ještě před odhalením trailerů k Marii Antoinettě nic podobného nečekal (navíc předloha filmu, kniha Antonie Fraserové, se údajně historií nezatěžuje víc, než by si „konzervárenští“ historici přáli) – nevěřil jsem totiž, že by Sofia upustila od svého „poslání“ (alespoň doteď fungujícího) poukázat na lidsky rozměrné problémy a dívku/ženu (případně i muže) v prostoru nevyhnutelného osamocení a niterných strastí, radostí i úvah, patrných z gest, pohybů očí a vůbec všudypřítomné kamery (často podpořené hudebními emocemi). Neupustila. A my, odkojeni čokodortíky, slastně broukáme: „I want candy!“ v domnění, že nám Sofie dodá namísto letmého ochutnání historie i nějaké ty cukrovinky, laskominy, úsměvy a Marii zase v jinačí podobě, než se kterou jsme se doposud mohli setkat.

K nastínění příběhu je však nutné do historie sáhnout. Avšak kdo by onen tragický příběh mladičké dívky z Habsbursko-Lotrinské dynastie, předurčené pro sňatek s francouzským následníkem trůnu Ludvíkem pro čistě pragmatické důvody, neznal. Pro nás je důležitý ten fakt, že sledujeme osud někoho, kdo nedokázal dospět, pochopit (prakticky nepochopitelné) a přeci byl vržen do víru událostí a míst, které vyžadují víc, než může být vůbec nabídnuto. Nedůvěřivé oči monarchie nedávají Marii mnoho nadějí a ona sama těžko snáší svůj pobyt ve Versailles i následný vztah s Ludvíkem, pro něhož výroba zámků a lov zdá se být přednější než člověk po jeho boku. Není to snadná a záviděníhodná úloha ani pro jednoho. Jak Ludvík v jedné ze svých často vynášených replik dává najevo: „Jsme příliš mladí na to, abychom vládli.“ Ale oba musí. Král je mrtev, ať žije král... Po čtyřech letech společného soužití s Marií je nutné, aby následník trůnu nastoupit na „bitevní“ pole. Pochopitelně neobeznámen s Velkou francouzskou revolucí čekající za 18 let. Tragika je nevyhnutelná, ovšem závěr vás dozajista překvapí... a já se o něm níže ještě zmíním. S potěšením.

Nenechte se ale zmást: Ludvík XVI. rozhodně není tak důležitou postavou. Film je o Marii a jak Sofie ráda poukázala: Není ani přesně o té Marii z dobových záznamů. Je ze všeho nejvíc o mladém člověku, který vlastně nepřemýšlí nijak zvlášť rozdílně než současná mladá generace. A nakonec proč ne. Rozverná Marie upřímně nechápe směšnost Versailleského paláce, nechává se zahlcovat opulentními hostinami nebo večery s hazardními hrami, záplavou drahých látech a šatů a tak trochu, jak je známo z historie, neúměrně zahlcuje státní kasu. Vládne rozmařilost. Prožívá citové nepochopení u svého manžela i ostatních, což snad nejlépe symbolizuje scéna, kdy začne vydatně tleskat při divadelním představení v prostorech a se společností k tomu ne zrovna nakloněnou. Projevuje osamocení v záplavě lidí i na tichých místech (paralela se Ztracenem nepřehlédnutelná...) a kamerové záběry vyjma přenádherných rozbřesků a pobíhající dcery u Malého Trianonu v zahradách Versailles, rozsáhlých prostor okolí samotného paláce nebo veškerých scén, kdy Marie stojí na balkóně (ať už před bouřlivým davem nebo stále se oddalující kamerou), nabízejí i citlivý a nevtíravý pohled do jejího přeci jen ale stále trochu zahaleného nitra (možná to je tak nejlépe). A je už na divákovi, zda-li nějaký soucit projeví, zda-li mu vše stačí a nebude žádat více. Identifikace s hlavní postavou nemusí být tak snadná.

Zarytí odpůrci toho snímku budou předkládat jistě stále tytéž výhrady. Budiž jim ke svobodnému vyjádření přáno. Ano, moderní soundtrack by mohl působit nepatřičně a naprosto samoúčelně... kdyby vše nebylo spojeno tak citlivě, jak Sofie ve svých filmech zvládá. Pokud je jen zlomek pravdy na tom, že Sofie točí částečně své filmy díky tomu, aby do nich mohla vkládat oblíbenou hudbu, odmítám nevěřit, jelikož soundtracky jejích filmů jsou mimořádné. I když sledujeme rokokovou podívanou, kde je nepochybně v mnohých filmech zachována autenticita dobových autorů, Sofie vlastně svým výběrem předběhla ostatní filmy kočárem o koňské délky o několika koňských silách. Vše vyváženo dobovou hudbou nebo času nepodléhající (např. Aphex Twin z neurotických beatů přesedlal na jemnost a ukázkovou přizpůsobivost) působí nezaměnitelně a těžko hledat rušivé prvky. Slyšet Radio Dept., The Cure, New Order v záplavě kostýmů 18. století a napudrovaných čumáčků je zážitkem. Rozhodně je v tom určitá výstřednost, ale pryč se slovem samoúčelnost. Nerad bych slyšel...

Vyjma výhrad k moderní hudbě, výše zmíněné volnosti v historickém uchopení se namítá a bude namítat i cosi proti plochosti charakterů. Ano, je tu spíše nástin, s Marií se nedá ve všech momentech plně ztotožnit, její osud je nám přeci jen dál než např. absolutně civilní pohnutky a pocity Charlotte v předchozím snímku režisérky, se kterými má zkušenost daleko větší počet diváků. Ovšem já jsem Marii chápal a její osud mi nebyl rozhodně lhostejný. Navíc někdy postačí i čirý voyerismus celého prostředí, aparátu, každičkých záběrů a úsporné, lehce naivní, ale naprosto fungující herectví Kirsten Dunst (po jednofilmové odmlce znovu spolupráce se Sofií), díky kterému můžeme k postavě chovat nějaké sympatie. A věřím, že to nemuselo být rozhodně pravidlem.

Pokud jste zvyklí na klasické historické eposy, odosobněné přepisy dobových záznamů nebo zbytečné přehrávání se snahou zodpovězení veškerých otázek... nemá cenu vás na Marii Antoinettu lákat. Je to malý film v důsledku svého poslání, prostý pohled na člověka zasazeného do nestandartního prostředí. Když jsem se rozhlížel po sále kina, bylo na některých vidět zaskočení... zkrátka nečekali takový film. Někteří znaveni, znuděni, jiní nemile překvapeni závěrem. Tempo není závratné, ale kdo by to čekal? I dobová atmosféra nepostrádá dokonalost – působí nenuceně, ale o to silněji a Sofia mne, bez přehnaného nadnášení, udeřila znovu do srdeční krajiny a i když nemohu jásat tolik, jako po japonské exkurzi, jsem potěšen a to nejen oním závěrem, výše načrtnutým a přesto nevyřčeným. I zde se projevuje úspornost. Gradující konec dává očekávat pro některé konečně dramatickou notu, je výborný ve všech směrech. Ale třešničkou budiž přeci jen konečný, finální střih. Teprve pak si uvědomíte, že jste nesledovali až tak docela obyčejný film. Jednoduchý v myšlence možná. Nesnadný však v adresování masovému divákovi. Sofia prokázala i v historickém dramatu svojí nezávislost a cit v obrazech, což se zdá jako tradičně hlavní „Sofiina volba“.

Ludvík XVI: „Obdivujete svojí citroníkovou alej?“
Marie Antoinetta: „Jenom se loučím...“

Biosphere - Dropsonde (2006)

2007-01-07T22:27:00.000+01:00

* * * * * * * * * *
Snadno ubíhající krajina...

O mé náklonnosti k severským kapelám už byla jednou řeč. Objevovat se dá stále něco nového, některé stálice však zůstávají. Nevím jak vám, ale mně osobně Geir Jenssen coby Biosphere vždy přišel jako stvořitel ohromně atmosférického světa a na zimní podvečer, v odlehlé oblasti zaváté sněhem, nebylo lepšího společníka než např. Substraty – významné Jenssenovy ambientní desky. Dropsonde vyšlo po jednoleté odmlce nejprve jako LP a hned následující rok také jako CD. A hned při prvním poslechu, který však rozměry alba jen stěží naznačí (to u Biosphere platí vždy bez rozdílu), je nutné si přiznat, že přišla změna. Neodchází ambientní duch, táhlé smyčky v otevřeném prostoru jakoby plachtící větrem, ani záhadou zastřené koláže elektronických ruchů a samplů, ale v určitých pasážích nacházíme dosud neviděný rozměr, a to především pravidelný jazzem zabarvený beatový doprovod (ano, i třeba desky Cirque nebo Patashnik obsahovaly poměrně dost pohybu; nikoliv však tohoto druhu - na Dropsonde ubylo elektra, přibylo deformované klasiky), který působí opravdu jako neutichající přejezd dopravního prostředku kdesi na dráze ponořené do polárního světa, jak již bylo v souvislosti s Dropsonde nejednou zmíněno. Kudy nás ta trasa ale vlastně unáší?

Nepochybně by se dala nalézt na předchozích albech pospolitost, jednotný duch a jednolitá atmosféra. Zcela určitě; vždyť desky od Biosphere přeci jenom drží zdárně pospolu a vytvářejí až v konečném důsledku neopakovatelnou analogii, exkurzi do zvláštních krajin nejen severních, ale i těch zemí, které fungují a existují jen a pouze na jediném místě – v hlavě posluchače (když pomineme Jenssenovu fascinaci vesmírem). Dropsonde v tomto směru zachází do stejných končin, někdy dokonce i dál, jelikož tahle deska nezapůsobí pokud z ní odtrhneme byť jen jedinou část. Není tu žádná druhá Kobresia ani Phantasm, které by mohli fungovat nezávisle zcela bez problému i bez desky. Tady jedno splývá s druhým, druhé doplňuje první a třetí navazuje na ostatní. Je to jakoby jste chtěli na cestě vyskočit za jízdy, přičemž návrat zpátky by byl možný jen na další zastávce. Od začátku...

Geir Jenssen si onen chladný opar nad svými deskami vytvořil vlastně sám, neboť z chladného prostředí pochází, žije v něm, inspiruje se jím a v nemalé míře je jeho hudba, vybízející k pocitu, že nese svůj vlastní skrytý význam, i s chladem doslova spojována (i třeba vesmírným; neomezovat se pouze na pusté horské krajiny). Může to tak působit (a když uslyšíme cvrlikání ptáků... působí to až nemístně a kontrastně - viz. např. Uva-Ursi ze Substraty). Všemu napomáhají i nějaké ty fotografie pořízené v ledových oblastech, covery desek se zasněženými vrcholky, samotné názvy skladeb a desek, nebo když vezmu jeden konkrétní příklad, pak soundtrack k norskému filmu Erika Skjoldbjærga, odehrávajícímu se na severu Norska (koneckonců kde jinde), který se vyznačuje coby hlavním tématem nespavostí. Insomnií. Někdy tak vnímá člověk i Jenssenovu tvorbu... dá se však říci, že Dropsonde nemá jako celek tak stísňující efekt. Když vzpomenu kupříkladu na depresivní, ale úžasné skladby typu Sphere of No-Form či Startoucher, je to podstatný rozdíl.

Nový počin Biosphere, člověka obývajícího svět za polárním kruhem Norska, nezná slovo „systémová chyba“ a v ambientním, jazzem kořeněném světě, znamená vskutku brilantní kousek. Ano, možná Biosphere nemohl tolik pokazit, samozřejmě Dropsonde vychází z postupů, které minulost a především Geir Jenssen sám velmi dobře ověřil, ale i tak pokorně chválím a vyhlížím vstříc atmosférickému pokračování v podobě další desky. Jestlipak zůstane i pro příště něco z dechberoucího minimalismu, bezchybné koncepce, jazzového proudu skladeb, jejímž typickým zástupcem jsou skladby In Triple Time nebo Birds Fly By Flapping Their Wings, industrialně působících techno prvků v Daphnis 26 a vůbec všudypřítomného pocitu revelace, který mne vždy při každém poslechu Jenssenovy desky doprovází?

TRACKLIST
01. Dissolving Clouds
02. Birds Bly by Flapping Their Wings
03. Warmed by the Drift
04. In Triple Time
05. From a Solid to a Liquid
06. Arafura
07. Fall in, Fall Out
08. Daphnis 26
09. Altostratus
10. Sherbrooke
11. People Are Friends

Kings of Convenience - Quiet is the New Loud (2001)

2007-01-03T18:15:00.000+01:00

* * * * * * * * * *
Hřejivé pohlazení z chladných končin...

Z chladných krás Norského království zavítalo na kontinentální Evropu již několik velmi zajímavých hudebních persón a kapel. Pro přípomenutí především ambientní Biosphere, kreativci z Jaga Jazzist (resp. Jaga), nu-jazzoví Xploding Plastix a především elektroničtí atmosférici Röyksopp, jejichž album Melody A.M. i s odstupem času řadím mezi zcela jasně nejlepší elektronické počiny 21. století. Ano, spousta elektroniky, mnoho nápadů, hravosti, ale nechybí poctivý a čistý vokál, komorní duch, příjemná akustika folkového zaměření nebo popová alternativa? I to nalezneme v zemi nekonečných fjordů - Kings of Convenience.

Debutová deska norské dvojice Eirika Glambeka Boeho a Erlenda Oye je z jejich prozatímní diskografie jistě nejuzavřenějším a nejméně hlasitým dílem. Nálady i pocity se střídají, komorní melancholii občas nahrazuje přeci jen hravější lehce jazzový podklad s prvky latiny (klasický příklad pro The Girl From Back Then – tato stránka je však patrná spíše v následující desce), prostý vokál nahrazuje vynikající klavír, tu a tam trumpety, ale např. bubnů se prakticky vůbec nedočkáme (není to však ke škodě). A v hlavní roli? Samozřejmě kytara. Osamocená, zdvojená, uvolněná i napjatá (viz. The Passenger). Zkrátka báječná.

Některé skladby dostaly ten pravý ráz a náboj až s deskou Versus, kde několik elektronických hudebníků Quiet is the New Loud zremixovalo (a nejen – Versus nabízí např. i spolupráce apod.). Některé skladby se však remixu nedočkaly a mohou tak být ozdobou právě a jen této desky – a vězte, že kvůli některým kouskům má cenu debut si obstarat. Tak předně např. kvůli tiché, tesknými smyčci podbarvované Summer on the West Hill, kde hlas Eirika a Erlenda (že ten hlas vám bude povědomý? aby ne, stačí si vzpomenout na Poor Leno nebo Remind Me od Röyksopp - kooperace norských kapel je poměrně častý jev) ukazuje ty pravé přednosti, které tkví především v příjemném a uchu lahodícím tichém explicitním projevu bez zbytečných příkras. Speciálně Summer on the West Hill nebo spíše Erlendova Paralell lines s nutným klavírem jsou jasnou ukázkou, že i v dnešní době mohou vznikat když ne novátorská, tak rozhodně hřejivá a příjemná folková alba. A chlad? Ne, ten byste od dvojice z Bergenu těžko hledali. I když se dá říci, že některé své hudební přednosti oba prodali až např. na desce Riot on Empty Street, která je přeci jen barvitějším a pestřejším zážitkem (ale neříkám že lepším), i deska Quiet is the New Loud je svým způsobem jedinečná. A celý název je vlastně příhodný - tohle je neokázalé, oduševnělé a tiché defilé.

TRACKLIST
01. Winning A Battle, Losing The War
02. Toxic Girl
03. Singing Softly To Me
04. I Don't Know What I Can Save You From
05. Failure
06. The Weight Of My Words
07. The Girl From Back Then
08. Leaning Against The Wall
09. Little Kids
10. Summer On The Westhill
11. The Passenger
12. Parallel Lines

Thom Yorke - The Eraser (2006)

2006-10-17T19:06:00.001+02:00

* * * * * * * * * *
Have you seen this man?

Čekání na regulérní sedmé album britských alternativních mágů zdá se být nekonečné, a to pro velké a věrné fanoušky především. Radiohead sice na svých koncertních vystoupeních (a nejen) předvedli za nějakou dobu velké množství nových skladeb, jejichž osud a případná aplikace do tracklistu nové desky je zatím neznámou věcí, avšak studiová nahrávka se nedávno znovu odložila a vydání je tak zatím v nedohlednu příštího roku. Hřát u srdce může alespoň fakt, že Radiohead nedávno přerušili živá vystoupení a chtějí se naplno věnovat přípravě samotné desky. Ano, rád bych vybroušený nebo „alespoň“ nějaký klenot hodný jejich pověsti, takže pečlivou přípravu já osobně jedině vítám a prodleva a vývoj od vydání poslední desky může být nakonec ku prospěchu nás všech. Navíc ono netrpělivé čekání bylo v červenci tohoto roku určitým způsobem narušeno. Vyšel totiž The Eraser a byli bychom naivně slepí, kdybychom této události nevěnovali důležitou pozornost. Vždyť: Thom Yorke = ½ Radiohead. Nebo se mýlím?

„The more you try to erase me… the more, the more“

Není žádných pochyb, že Thom Yorke se za celý ten svůj hudební čas stal persónou netušených rozměrů – osobností, která kapelu Radiohead povýšila na kult. Ano; ale Radiohead, tj. pětičlenná kapela, tj. 5 osobností, 5 hudebníků, jejichž plný počet teprve dává ve výsledku onen magický název. A co teprve, když jeden zůstane osamocen a vydává se sám vstříc světu tónů a zvuku kouzel, většinou bez jakékoliv podpory svých hudebně nejbližších? Thom Yorke má tu svou výhodu, že s sebou přenáší i svůj hlas, své hudební nápady, postupy a především i textovou stránku věci – chcete-li „lyrics“. I proto je nutné brát tuto desku (vyhýbejme se slovu „sólo“, sám Thom to nerad slyší…) velmi vážně, s respektem a především otevřeně. Jakoby bez širšího kontextu s Radiohead a bez (a to podotýkám) jakéhokoliv hlubokého a zbytečně vážného srovnávání, jelikož tady je Thom Yorke jen sám za sebe. Sám si tu cestu, produkovanou Nigelem Godrichem, zvolil. Budiž jeho přání vyslyšeno. Nebo spíš: budiž jeho deska vyslyšena…

„There's no spark… no light in the dark“

„So how come it looks so beautiful? How come the moon falls from the sky?“

Pro řadu rockověji zaměřených fanoušků Radiohead byla hluboká a nadčasová deska Kid A příliš velké sousto. Příliš abstrakce, příliš elektroniky, experimentů a i příliš široký hudební záběr. Ale jakoby pomyslně Radiohead toto dílo předznamenali již v OK Computer, kdy název desky by se dal velmi volně interpretovat vzhledem k dalšímu vývoji zhruba takto: „OK, dáme elektronice větší prostor.“ Již v OK Computer byla celá škála efektů, syntetyzátorů a upravených ploch, Kid A pak bylo elektronikou nasáklé až do morku kosti. Eraser vychází odkudsi z hlubin elektroniky započaté v Kid A a utvrzené v Amnesiacu. Jenomže: Eraser se nedá zařadit ani do jedné škatulky, spíše jen jeho určité konkrétní skladby lze porovnávat s konkrétnostmi let minulých v pevné režii Radiohead. Zvuk této desky je jinde, díky poměrně nezkreslené rovině Yorkova zpěvu a častokrát přeci jen pevnější konstrukci se dají věci tu a tam i snáze pojmenovat (pokud hovoříme o celku a ne jednotlivých částech). Byli bychom ale bláhoví, kdybychom Eraser zkoušeli nějak zformovat do předem připravených úhledných balení s jasným dodavatelským cílem. V žádném případě. Rytmus je možná trochu překvapivě silnou a častou skutečností desky, neustále nás doprovází členité, vrstevnaté, opakující se beaty, agresivní i jemně podbarvující. Málokdy čisté. Ani při chvilce se nedá zapomenout, že Eraser není elektronické dílo, neboť neustále se na nás dívá tu chorus bez lidského původu, strojové klavírní hrátky (v určitých případech) nebo někdy klasičtější, jindy ale velmi neobvyklé klávesy, smyčce a tucty neživých ruchů, kliků a podobných stvoření. Jen zřídka se objeví kytarové podbarvení, které možná chtě nechtě připomene i nějakou starší skladbu Radiohead (viz. Black Swan, jež silně svou kytarovou melodií odkazuje na I Might Be Wrong). Kytary (a vůbec jejich melodie) však spíš absentují než že by byly součástí. Ani akustické nástroje v obvyklejším duchu – nic se nekoná. Pro nastolený žánr je to myslím celkem pochopitelné.

„You should took me out when you had the chance“

„Buy a ticket and get on the train… cause this is fucked up, fucked up“

Thom Yorke na své desce působí otevřeně, ale jeho hudba zároveň uzavřeně. Hned nastíním logiku věci. Thom svými texty nechávám pohlédnout snad možná i do svého nitra, světa svého, ale také našeho. Vše působí upřímně, ano, možná lehce zmateně a nevyrovnaně, ale na to jsme si snad za dobu působení Radiohead stačili ve složce textů zvyknout. Eraser je komorní zpovědí člověka, který již něco prožil a jehož myšlenky stále zdobí řada nápadů, odkazů i kritiky. Co se textové složky týče, je deska otevřeným dílem a ve smyslu celku i dílem neobyčejně zdařilým. Ve většině případů. Dotkneme se životního prostředí, nástrah současného světa, probereme i osobnější otázky. Že čím víc smažeme, tím více se objeví, že náš návrat domů je zapříčiněn změnou k lepšímu, tak nač slzy. Ano, dalo by se namítat cosi třeba u Skip Divided, která svým hororovým nádechem a salvou výhružných slov bez špetky optimismu a hadím syčením působí trochu vyhřezle, ale i ona má na desce své místo, tak je třeba to respektovat. Hudebně je to pak zajímavá šílenost. Ale lhal bych, kdybych nenalezl kousky ještě zajímavější...

„Don't look into your eyes cause I'm desperately in love“

„I'm coming home, I'm coming home, To make it all right, So dry your eyes“

Už první skladba The Eraser svou melodičností pohlcuje a velmi zdařile baví. Patrná je především výborná symbióza všech použitých zvuků a ruchů, která vrcholí s melodickým efektem, jenž by mohl být součástí klidně i čistě tanečních skladeb. Na naléhavosti pak přidává hned další kousek Analyse či třetí The Clock, jehož charakter by mohl být v lehčí a syrovější podobě obsažen třebas i na takové desce jako je Medulla od Björk. Neustále totiž slyšíme odevšad nějaké hlasy, dokonce i v doprovodu. Poměrně tradičněji pak působí Black Swan, co se tedy hudebnosti týče. Poměrně snadná skladba Atoms For Peace s neustále stejným strojovým podkladem by mohla na první poslech znít všedně, ale skutečnost po několika dalších posleších je jiná – sílá tohohle kousku tkví především v krásné neopakovatelnosti Yorkova vokálu, který se posunuje do mnoha poloh bez stopy afektovanosti i nějakého strojeného falsetu – zní to přirozeně a hudební linka gradujíce k samotnému závěru krásně za těch 5 minut uklidní. To samé se však nedaří dalšímu počinu And It Rained All Night, kde přehršel úderů i přitlačení na nepokoji a agresivitě nás jisto jistě nenechá v klidu, přičemž zadní stěny by klidně mohly svébytně fungovat třebas na The Cloud Making Machine od Laurenta Garniera. Zajímavé to bezesporu je, ale ta kostra všeho zdá se být poněkud neuspořádaná. Harrowdown Hill se singlovým potenciálem, ke kterému byl zhotoven i poměrně zdařilý klip, je pak zas z úplně jiného soudku. Nejsilněji v tomto případě působí výborný text a klidná klavírová pasáž, kdy v samotném klipu Thom upadá hluboko pod vodu (spojitost s No Surprises myslím vyloučena). Poslední skladba je pak takovým dovětkem, epilogem k celé desce. Počítačový běh zde jasně poukazuje na charakter celé desky. Avšak úplně nejlepší na tom je fakt, že mi to nepřišlo odosobněné. Tady i čistá „nelidskost“ (když to tak pojmenuji) žije svým životem. Jak moc zapadne do tohoto života člověk a posluchač v jedné osobě, to zůstává otázkou…

„So many lies… So feel the love come off of them and take me in your arms“

Vrátím se k tomu, co jsem načal v odstavci výše: Thom Yorke působí otevřeně, jeho hudba uzavřeně. Ano, máme zde pocity osamění, někdy i klaustrofobie, neboť Yorke nás uvrhl do jakési pasti. Nejsou tu rozlety, nejsou tu tak rozmanitá místa ani hudební pestrost, jaká zdobila Radiohead např. na desce Kid A. Thom Yorke nám stále dokazuje, že patří na hudební piedestal, jelikož jeho charisma a nezaměnitelný vokál je zkrátka nenahraditelný. Jeho hudební elektronické cítění čistě v jeho režii (s určitou tedy externí výpomocí) je ale už zvláštní téma, které by si zasloužilo jistě širší i hlubší rozbor. Yorke zde není na světlech pódia, Eraser je spíše folkově zaměřený, hudba je často spíš úsporně těkavá a pocity při poslechu též. To je asi ta nejzásadnější věc. Eraser k nám vyvstává z hlubin šerosvitu a komorně nás uvrhuje v zajetí Yorkových myšlenek. Pro některé to může být úžasná zkušenost, pro některé upřímná výpověď bez dodatečné korektury, pro některé třeba jen střízlivá skutečnost. V každém ohledu platí, že deska svůj smysl obhájila a že těch 9 delších, ale i kratších zastávek, stálo za poznání.

TRACKLIST
01. The Eraser
02. Analyse
03. The Clock
04. Black Swan
05. Skip Divided
06. Atoms For Peace
07. And It Rained All Night
08. Harrowdown Hill
09. Cymbal Rush

Lazzich - Just Seen Nights (2005)

2006-10-11T20:03:00.000+02:00

* * * * * * * * * *
Jsme na ruské orbitální stanici, nebo snad v německém ospalém vlaku, zabloudivším kdesi cestou na transsibiřskou magistrálu?

Už delší dobu jsem si brousil zoubky na nějakou čistokrevnou elektroniku. Na takovou, která slovo elektronika vystihne v tom pravém smyslu a navíc dodá svou hypnotizující duši, noční energii a také pravidelný, snící tep. Že je to až příliš abstrakce a příliš nároků na splnění? Ale to se pletete – následující text je zplozen na album, které přineslo přesně to, co jsem očekával. Minimalismus, experiment, elektronkovou, ale přeci duši, unylost, klid i postřeh. To vše v barvách jasných či zcela temných, v nočních oparech, prosvětlených mracích, deštivých probuzeních. K nezávislému albu Lazzicha, které vychází pod záštitou ruského net-labelu Fragment-music (a je zcela volně ke stažení), jsem přistupoval se zcela nulovým předsudkem a bez nějakých očekávání hodných pohledů. S tím, že pokud se poslech povede, bude to milé překvapení. Určitě nejsem zklamán...

Rovnou ale k věci: Just Seen Nights rozhodně nedělá díru do světa, jelikož se nebavíme o desce/hudbě, která by něco zásadním způsobem měnila nebo redefinovala. Mnoha autorů i rádií (před. těch internetových) se stejným, resp. podobným stylem zabývá již nějaký ten čas. Vývoj je otázkou citu pro kreativitu, ale přesto se dá podobně jako u řady jiných, nejen elektronických, žánrů tvrdit, že zde není posun na denním pořádku a není vždy k němu ani směřováno. Ovšem i tak Lazzich umí být tvořivý, nikoliv novátorský, ovšem jistě experimentální.

Sergej Lazarev (Lazzich), který začal svou „kariéru“ roku 2000 a následně spolupracoval s dalším Rusem (se kterým se ponořil do především chill-out music), není tvořitelem zcela od pídě k dokonání produktu. Většinou přejímá zvuky, ze kterých následně tvoří svou koláž, dodává všemu rytmus, tep, experimentuje a mění. A co na to říci? Výsledek, nebo-li také Just Seen Nights, zní věrohodně. To první, na čem zrak a sluch spočine (vnímejme více smysly), je určitě a zcela jasně atmosféra budovaná od prvních chvil do posledního konečku. Lazzich se nadstandardními zvuky, rytmem, ale i čistokrevnou ambiencí snaží vlákat poslouchače do svého světa desky (který je mimochodem zajímavě popsán přímo na stránkách fragment-music). Trochu neznámý prostor, osamění, ale i společník – to vše ve stylech typického deep, minimalistického techna, ambientu apod.

Ruský net-label Fragment-music, který pod svá křídla sdružuje několik elektronických projektů, a kde se čas od času objeví nějaké to nové album/EP, je poměrně zajímavou vstupenkou mezi sobě si blízké hudební počiny několika především ruských a německých tvořitelů, experimentátorů a hudebních nadšenců, jež chtějí své nadšení přenést i do srdcí a uší svých posluchačů. Veškerá alba jsou volně ke stažení a o popularitu a lámání žebříčků tady asi nikdo nehraje. Pokud máte zájem navštívit tento label a stáhnout si nějakou tu hudbu, pak na: www.fragmentmusic.net

Výborně působí např. osmiminutový „výlet“ 2. skladby „Pilos“, kdy se z noční pohlcující letargie nesnaží nic probouzet. Zní to atmosféricky, zvuk pohlcuje. Je pak škoda že 3. skladba, pomyslný výlet symbolizovaný skladbou „Night source“, je už zajímavá méně, ač z hudby velmi citelně vystupuje příroda (jen snad paprsky od Měsíce nahradilo zvláštní dunivé pozadí a cikády jak jinak než elektronické ruchy). Je pak libo odprostit se od trochu neurčitých, špatně formovatelných zvuků? Krásným příkladem a změnou zároveň bude skladba „Re Member Us“, která nás nutí i do pohybu a tance. Jest-li fyzického, nebo jen psychického, toť otázka. A pokud se budete bát, že po následujících mírných konvencích se již nic zářného neobjeví, budete patrně vyvedeni z omylu, poněvadž záhy přichází „Steps for kids“ a já vážně vidím ty kroky dětí, v té tmě, jak zmateně občas se projdou s hracími skříňkami po silnici. A člověk cítí, že si hrají, stejně jako ten, kdo hudbu složil (od dob Tobinovského „Toys“ další milá a dospělá infantilnost). Čekáme více, ale přichází méně. Na poslední skladbu byl přizván starý známý Matvey Andreenko-Skurihin (alias Leave Motte). Co naplat: absolutně ambientní zvukomalba „Night jingle“ není tolik působivá, působí trochu všedně, možná zní sice poměrně bez chyb, zvuk je vážně báječný a dost možná od silnice směřujeme výše, do vesmíru, ale co si budeme namlouvat: na té silnici bylo lépe. „Night jingle“ zní dobře, jako epilog působí vhodně, ale já chci rytmus, tep, pomalou rychlost – ne deceleraci tohoto rázu. To vše mi zde schází, je to jako bych zase usnul. Nebo se snad probouzel? Mám v tom už zmatek…

Opar jemně rozptýlených linek za pozadí, měkké, sympatické basy a bubny, tu a tam střídá mírně znepokojivá koláž s již méně chytlavým i nápaditým doprovodem i podkladem, někdy čistý průvod elektronickými zvuky, aniž by nás držel pevnější, anebo vůbec nějaký rytmus. Ať je hudební průvod jakýkoliv, v konečném zúčtování je Just Seen Nights zajímavým produktem. Zvláště i proto, že je kompletně zdarma a jednoduše k dostání. Je to vhodné na cestu dopravním prostředkem, nebo po svých, trošku zvláštní krajinou, stejně jako na cestu vlastních myšlenek probdělé noci či spánku. trocha ambientu, deep techno/houseové nádechy. Klid a pravidelnost. Just Seen Nights je poměrně dobrým příkladem pro minimalismus, se kterým se dá maximalizovat prostředí, rozšiřovat zorničky i nedbale usínat. I přes kratší hrací dobu kolem 30 minut je zaručena repetetivnost, aniž bychom žadonili o oddech či o změnu (je to dlouhotrvající, neúnavné).

Resumé - Pro občasné a spíše nezkušené posluchače čisté elektroniky to bude asi těžko stravitelné, zvláště pro ty, kteří berou občas elektroniku jako doplnění „klasiky“ (rozuměj; doplnění žánru, který má daný člověk skutečně v oblibě – neberu do tlamy žádného Beethovena ani Stravinského). Elektronicky naprogramovaní jedinci, androidi (už ne ale ti paranoidní, pro ty tu máme Radiohead), nebo jen ti elektronice naklonění – ti by to mohli přijmout. Není v tom složitost, spíše jen určité specifikum zastoupených žánrů.

TRACKLIST
01/ After Sensual
02/ Pilos
03/ Night Source
04/ Re Member Us
05/ Soon Feb
06/ Cu To
07/ Steps For Kids
08/ Night Jingle (feat. Leave Motte)

32. LFŠ Uherské Hradiště

2006-08-12T21:26:00.001+02:00

Všechno někdy začíná, všechno většinou i končívá. Nejinak tomu bylo u letošního ročníku Letní filmové školy v Uherském hradišti. Začal sympaticky, skončil pro spoustu návštěvníků sympatičtěji. Jaký byl můj osobní dojem?

32. ročník Letní filmové školy je definitivně za námi, bylo by dobré si určitým způsobem shrnout vyjma konkrétních pocitů spojených nejen s promítáním filmů také celkové vyznění celé akce, která se honosí přeci jen trošku odlišným řádem, než by si zhýčkaní filmoví fanoušci zvyklí na komfort i soustředěnější atmosféru mohli představovat. Ale stejně jako se pyšní Vídeň sloganem, že je zkrátka „jiná“, LFŠ je svým způsobem také jiná i ojedinělá. Byl i letošní ročník?

Zcela určitě byl. Vždyť takovou akci podobného zaměření v republice těžko nalezneme, vzhledem ke specifičnosti. I tentokrát se do města i za celou akcí sjely davy lidí, které kolikrát neměly ani takový nutkavý zájem o konkrétní promítání, filmy, jakože spíš chtěly okusit nejen noční atmosféru podniků všeho druhu, ale také trochu si užít té svobody a poznat nové známosti a případně tedy i nějaký ten náhodný film. V tom je LFŠ specifická. Rozliční návštěvníci zde barví opar nad celou akcí do poněkud bujarých barev a vy, coby návštěvník přicházející spíše výhradně za novými filmovými poznatky se necháte tu a tam lehce strhnout. Pokud tedy propásnete z jakýchkoli důvodů projekci toužebně očekávaného filmu nebo na vás, v případě pozdního příchodu, nezbude jediné volné místo, nezbývá než se vydat na studium cizích jazyků, koktejlů a zkusit štěstí jinde…

Kdo, nebo spíše co bylo největší překážku pro organizátory LFŠ v letošním roce? Asi bychom nalezli mnohem více věcí, pár z nich si i prozradíme, ale opravdu velkou překážkou se stalo paradoxně horké letní počasí. Ač jistě počasí nalákalo na celou akci možná ještě více lidí a projekce v „letních kinech“ byly doslova našlapané (na Účastníky zájezdu se na náměstí sešel vskutku úctyhodný počet diváků – inu, vše zdarma pro veřejnost), snad každý člověk co navštívil uzavřené sály musel trpět. Scházela potřebná klimatizace a často i pohodlnější sedadla – inu, když nejsou potřebné finance, musí se to zákonitě na některých věcech projevit. A tak zatímco projekce v sálech jako kino Hvězda či ve Slováckém divadle měly odpovídající úroveň i komfort (pokud vezmeme v potaz zázemí a pomineme klimatizaci – v chladnosti sálu však vedlo dle mého právě divadlo), Kulturní dům si musel vystačit např. jen s provizorními sedačkami, kde nebylo zrovna příjemné prosedět kus dne, což se mi bohužel také podařilo. Mé pozadí pak měl problémy poznat i majitel – tedy já. Avšak některé negativa se nedala směrovat jen ke komfortu v samotných sálech, kde bych musel pokárat i projekce, kdy se promítačky zničehonic zastavovaly a pak zase dávaly do chodu či některé simultánní překlady při pochybných kopiích nebo uvaděči, kteří kolikrát prozradili mnohem více než měli – tedy v některých případech. Menší obtíže se tradičně dostavily už při samotné organizaci a programových změnách, která nemohou dvakrát potěšit. Potěšující však naopak bylo, že organizace, ač zajištěna většinou neprofesionálními lidmi (ve smyslu povolání), neměla tolik slabých míst jak se dalo předpokládat a krom toho, že jsem strávil poměrně dost času při čekání na akreditaci (naštěstí tedy v místnosti guest service, kde nebyly tak hektické podmínky) a při výdeji sluchátek, jsem si nemohl zase tolik stěžovat. I programových změn narychlo nebylo takové množství, jaké se asi předpokládat dalo a tak jsem se většinou (také díky filmovým listům) dostal opravdu na kýžené projekce a filmy. V souvislosti s tím pro mne nebyla utrpením jen pozdně večerní projekce polského snímku Dokonalé odpoledne, na které jsem se bohužel dostal omylem, ale také např. vyčkávání v mimořádně dusném prostředí a zablokován lidmi před vstupem do sálu, kde se měla promítat Grbavica. Vzhledem k tomu, že na ostatních místech běžely snímky se simultánním překladem se dal takový nával čekat. Kdyby alespoň neabsentovaly na důležitých místech klimatizace… takto jsem se mohl jít potěšit chladem leda do nedalekého supermarketu, kam jsem pravidelně chodil na snídani. Horko dělalo velké problémy asi každému. Kdo neměl ručně sestrojený větráček či pití po ruce, trpěl o to víc. I pan Falks, režisér polského hitu Exekutor se divil, kolik že lidí se sešlo na jeho film při takových dusných podmínkách… holt, co se dá dělat.

Vyjma negativních, nebo dejme tomu mírně nepovedených zkušeností ale samozřejmě LFŠ nabídla i svá pozitiva. Nebyl to jen Jiří Králík coby fotbalista dvou klubů, který hrál na travnatém plácku velmi s přehledem (možná by mohl pro příště místo ředitele festivalu propustit někomu jinému a zkusit štěstí v jedné z nižších lig…), nýbrž také vskutku skvostné pořadatelky (tedy většina těch mladších), které svými oranžovými, logem hlavního sponzora označenými, tričky budily velikou pozornost – navíc byly většinou velmi milé. No, neříkejte, že když vás po jedné hodině ranní vzbudí v útrobách Slováckého divadla při projekci filmu Sunset Boulevard (usnul jsem jedinkrát, přiznávám se – nebylo to kvalitou filmu nýbrž enormní vyčerpaností) dvě nádherné, očividně středoškolské, pořadatelky a jemným hlasem oznamují: „Vstávejte, už to skončilo, všichni odešli…“ – že vás to nechá chladným? Já jedné z nich poděkoval, rozloučil se a pln dojmů ze snů kráčel nočním městem dál. Snad abych stihl filmovou školou vypravený autobus v půl druhé, kde za pochodu Aleše Brichty (řidič ho měl v oblibě) vláčel jsem se busem na pokoj.

Abych ale neopomenul důležitější pozitiva. Tak předně se uskutečnila projekce několika mimořádných snímků, které se však nedaly počítat na desítky, což byla veliká škoda. Ano, spousta z programového cyklu byla filmová vata či jen průměrnost se vším všudy. Kolikrát to však vynahrazovaly postprojekční besedy s autory či lidmi z filmové branže. To se mohlo stát velice přínosným a mnohdy také stalo. Řada besed, na můj vkus i někdy příliš krátkých, však doplatila na nezájem ostatních lidí a tak na zajímavé tvůrce, herce, skladatele apod. zůstával poměrně malý počet diváků a zvláště malý počet těch, kteří by se smysluplně a chytře zeptali na zajímavé věci spojené s filmem. Dotazy po projekci vynikajícího Odhadce („A opravdu shořel ten dům i při natáčení?“) či navýsost průměrných Šílených („Kolik kilogramů masa se spotřebovalo při natáčení a co se s ním pak udělalo?“) někdy postrádaly smysl, ale alespoň se atmosféra odlehčila. Horší už bylo, když si vinou jazykových bariér hosté s dotazovateli méně rozuměli, ale to se naštěstí vyskytlo v minimální míře – tedy u projekcí, které jsem měl možnost navštívit. Překladatelé kdyžtak většinou ochotně vypomohli.

Pokud se člověku poštěstilo a měl tu možnost navštívit předem naplánované projekce, jistě dokázala potěšit právě řada hostů. Všichni naplánovaní samozřejmě nepřijeli, i to se dalo očekávat (viz např. Václav Havel), ale kdo by rád nepoznal charismatického herce Dona McKellara, asi nejvýznamnější režisérku Kanady Patricii Rozemu, skladatelku Lesley Barber, dalšího, tentokrát však frankofonního Kanaďana Denise Chouinarda či Eduarda Artěmjeva a Rustama Ibragimbekova? Můžu říct, že ač krátké besedy byly, něco odnést si z nich šlo vždycky. Teď bylo jen otázkou, nakolik jsou vám dané jména blízká/známá a jak vás dané persóny, resp. snímky na kterých se podílely zajímají.

Rozepisovat se o dalších věcech spojených s LFŠ by asi už nemělo smysl. 32. ročník skončil myslím bez vážnějších prohřešků a ač se organizačně a vůbec celkovým fungování nemůže rovnat např. se západočeskou mezinárodní přehlídkou, své diváky LFŠ jen tak i díky barvité atmosféře neztratí. Město lákalo svými bary, nočním životem (ceny občas i nadsazené na daný kout země, ale budiž) i zástupy pohledných dívek-návštěvnic, místa věnovaná programu LFŠ zase rozmanitým programem, kde si šlo lehce vybrat. Když člověk trochu rezignoval na nějaké nedostatky způsobené i finanční stránkou festivalu, 32. ročník se mohl, ba i musel něčím líbit. Uvidíme, jaký bude ročník příští. Programové vyhlídky zatím tolik o úspěšnosti nenapovídají…

Zkouška spojení... slyšíme se?

2006-08-12T17:00:00.000+02:00

Vítám všechny zbloudilce, kteří zavítali na můj ještě natolik čerstvý blog, že na něm nenaleznete prakticky nic. Budu se snažit v brzké době dát věci do pořádku, pohrát si s nastavením a publikovat co nejlepší články týkající se nejen kultury obecně (film, hudba, literatura...), ale také všelijaké drobnosti, radosti, fotografie a neidentifikovatelné literární útvary ;). Snad bude častá aktualizace, snad se budete na můj blog vracet s vědomím, že naleznete znovu něco, co vás zaujme, pobaví, resp. obohatí. Těším se na Vaše případné návštěvy. Zatím se loučím... jdu se prát s nastavením.