32. LFŠ Uherské Hradiště

Všechno někdy začíná, všechno většinou i končívá. Nejinak tomu bylo u letošního ročníku Letní filmové školy v Uherském hradišti. Začal sympaticky, skončil pro spoustu návštěvníků sympatičtěji. Jaký byl můj osobní dojem?

32. ročník Letní filmové školy je definitivně za námi, bylo by dobré si určitým způsobem shrnout vyjma konkrétních pocitů spojených nejen s promítáním filmů také celkové vyznění celé akce, která se honosí přeci jen trošku odlišným řádem, než by si zhýčkaní filmoví fanoušci zvyklí na komfort i soustředěnější atmosféru mohli představovat. Ale stejně jako se pyšní Vídeň sloganem, že je zkrátka „jiná“, LFŠ je svým způsobem také jiná i ojedinělá. Byl i letošní ročník?

Zcela určitě byl. Vždyť takovou akci podobného zaměření v republice těžko nalezneme, vzhledem ke specifičnosti. I tentokrát se do města i za celou akcí sjely davy lidí, které kolikrát neměly ani takový nutkavý zájem o konkrétní promítání, filmy, jakože spíš chtěly okusit nejen noční atmosféru podniků všeho druhu, ale také trochu si užít té svobody a poznat nové známosti a případně tedy i nějaký ten náhodný film. V tom je LFŠ specifická. Rozliční návštěvníci zde barví opar nad celou akcí do poněkud bujarých barev a vy, coby návštěvník přicházející spíše výhradně za novými filmovými poznatky se necháte tu a tam lehce strhnout. Pokud tedy propásnete z jakýchkoli důvodů projekci toužebně očekávaného filmu nebo na vás, v případě pozdního příchodu, nezbude jediné volné místo, nezbývá než se vydat na studium cizích jazyků, koktejlů a zkusit štěstí jinde…

Kdo, nebo spíše co bylo největší překážku pro organizátory LFŠ v letošním roce? Asi bychom nalezli mnohem více věcí, pár z nich si i prozradíme, ale opravdu velkou překážkou se stalo paradoxně horké letní počasí. Ač jistě počasí nalákalo na celou akci možná ještě více lidí a projekce v „letních kinech“ byly doslova našlapané (na Účastníky zájezdu se na náměstí sešel vskutku úctyhodný počet diváků – inu, vše zdarma pro veřejnost), snad každý člověk co navštívil uzavřené sály musel trpět. Scházela potřebná klimatizace a často i pohodlnější sedadla – inu, když nejsou potřebné finance, musí se to zákonitě na některých věcech projevit. A tak zatímco projekce v sálech jako kino Hvězda či ve Slováckém divadle měly odpovídající úroveň i komfort (pokud vezmeme v potaz zázemí a pomineme klimatizaci – v chladnosti sálu však vedlo dle mého právě divadlo), Kulturní dům si musel vystačit např. jen s provizorními sedačkami, kde nebylo zrovna příjemné prosedět kus dne, což se mi bohužel také podařilo. Mé pozadí pak měl problémy poznat i majitel – tedy já. Avšak některé negativa se nedala směrovat jen ke komfortu v samotných sálech, kde bych musel pokárat i projekce, kdy se promítačky zničehonic zastavovaly a pak zase dávaly do chodu či některé simultánní překlady při pochybných kopiích nebo uvaděči, kteří kolikrát prozradili mnohem více než měli – tedy v některých případech. Menší obtíže se tradičně dostavily už při samotné organizaci a programových změnách, která nemohou dvakrát potěšit. Potěšující však naopak bylo, že organizace, ač zajištěna většinou neprofesionálními lidmi (ve smyslu povolání), neměla tolik slabých míst jak se dalo předpokládat a krom toho, že jsem strávil poměrně dost času při čekání na akreditaci (naštěstí tedy v místnosti guest service, kde nebyly tak hektické podmínky) a při výdeji sluchátek, jsem si nemohl zase tolik stěžovat. I programových změn narychlo nebylo takové množství, jaké se asi předpokládat dalo a tak jsem se většinou (také díky filmovým listům) dostal opravdu na kýžené projekce a filmy. V souvislosti s tím pro mne nebyla utrpením jen pozdně večerní projekce polského snímku Dokonalé odpoledne, na které jsem se bohužel dostal omylem, ale také např. vyčkávání v mimořádně dusném prostředí a zablokován lidmi před vstupem do sálu, kde se měla promítat Grbavica. Vzhledem k tomu, že na ostatních místech běžely snímky se simultánním překladem se dal takový nával čekat. Kdyby alespoň neabsentovaly na důležitých místech klimatizace… takto jsem se mohl jít potěšit chladem leda do nedalekého supermarketu, kam jsem pravidelně chodil na snídani. Horko dělalo velké problémy asi každému. Kdo neměl ručně sestrojený větráček či pití po ruce, trpěl o to víc. I pan Falks, režisér polského hitu Exekutor se divil, kolik že lidí se sešlo na jeho film při takových dusných podmínkách… holt, co se dá dělat.

Vyjma negativních, nebo dejme tomu mírně nepovedených zkušeností ale samozřejmě LFŠ nabídla i svá pozitiva. Nebyl to jen Jiří Králík coby fotbalista dvou klubů, který hrál na travnatém plácku velmi s přehledem (možná by mohl pro příště místo ředitele festivalu propustit někomu jinému a zkusit štěstí v jedné z nižších lig…), nýbrž také vskutku skvostné pořadatelky (tedy většina těch mladších), které svými oranžovými, logem hlavního sponzora označenými, tričky budily velikou pozornost – navíc byly většinou velmi milé. No, neříkejte, že když vás po jedné hodině ranní vzbudí v útrobách Slováckého divadla při projekci filmu Sunset Boulevard (usnul jsem jedinkrát, přiznávám se – nebylo to kvalitou filmu nýbrž enormní vyčerpaností) dvě nádherné, očividně středoškolské, pořadatelky a jemným hlasem oznamují: „Vstávejte, už to skončilo, všichni odešli…“ – že vás to nechá chladným? Já jedné z nich poděkoval, rozloučil se a pln dojmů ze snů kráčel nočním městem dál. Snad abych stihl filmovou školou vypravený autobus v půl druhé, kde za pochodu Aleše Brichty (řidič ho měl v oblibě) vláčel jsem se busem na pokoj.

Abych ale neopomenul důležitější pozitiva. Tak předně se uskutečnila projekce několika mimořádných snímků, které se však nedaly počítat na desítky, což byla veliká škoda. Ano, spousta z programového cyklu byla filmová vata či jen průměrnost se vším všudy. Kolikrát to však vynahrazovaly postprojekční besedy s autory či lidmi z filmové branže. To se mohlo stát velice přínosným a mnohdy také stalo. Řada besed, na můj vkus i někdy příliš krátkých, však doplatila na nezájem ostatních lidí a tak na zajímavé tvůrce, herce, skladatele apod. zůstával poměrně malý počet diváků a zvláště malý počet těch, kteří by se smysluplně a chytře zeptali na zajímavé věci spojené s filmem. Dotazy po projekci vynikajícího Odhadce („A opravdu shořel ten dům i při natáčení?“) či navýsost průměrných Šílených („Kolik kilogramů masa se spotřebovalo při natáčení a co se s ním pak udělalo?“) někdy postrádaly smysl, ale alespoň se atmosféra odlehčila. Horší už bylo, když si vinou jazykových bariér hosté s dotazovateli méně rozuměli, ale to se naštěstí vyskytlo v minimální míře – tedy u projekcí, které jsem měl možnost navštívit. Překladatelé kdyžtak většinou ochotně vypomohli.

Pokud se člověku poštěstilo a měl tu možnost navštívit předem naplánované projekce, jistě dokázala potěšit právě řada hostů. Všichni naplánovaní samozřejmě nepřijeli, i to se dalo očekávat (viz např. Václav Havel), ale kdo by rád nepoznal charismatického herce Dona McKellara, asi nejvýznamnější režisérku Kanady Patricii Rozemu, skladatelku Lesley Barber, dalšího, tentokrát však frankofonního Kanaďana Denise Chouinarda či Eduarda Artěmjeva a Rustama Ibragimbekova? Můžu říct, že ač krátké besedy byly, něco odnést si z nich šlo vždycky. Teď bylo jen otázkou, nakolik jsou vám dané jména blízká/známá a jak vás dané persóny, resp. snímky na kterých se podílely zajímají.

Rozepisovat se o dalších věcech spojených s LFŠ by asi už nemělo smysl. 32. ročník skončil myslím bez vážnějších prohřešků a ač se organizačně a vůbec celkovým fungování nemůže rovnat např. se západočeskou mezinárodní přehlídkou, své diváky LFŠ jen tak i díky barvité atmosféře neztratí. Město lákalo svými bary, nočním životem (ceny občas i nadsazené na daný kout země, ale budiž) i zástupy pohledných dívek-návštěvnic, místa věnovaná programu LFŠ zase rozmanitým programem, kde si šlo lehce vybrat. Když člověk trochu rezignoval na nějaké nedostatky způsobené i finanční stránkou festivalu, 32. ročník se mohl, ba i musel něčím líbit. Uvidíme, jaký bude ročník příští. Programové vyhlídky zatím tolik o úspěšnosti nenapovídají…