Thom Yorke - The Eraser (2006)

* * * * * * * * * *
Have you seen this man?

Čekání na regulérní sedmé album britských alternativních mágů zdá se být nekonečné, a to pro velké a věrné fanoušky především. Radiohead sice na svých koncertních vystoupeních (a nejen) předvedli za nějakou dobu velké množství nových skladeb, jejichž osud a případná aplikace do tracklistu nové desky je zatím neznámou věcí, avšak studiová nahrávka se nedávno znovu odložila a vydání je tak zatím v nedohlednu příštího roku. Hřát u srdce může alespoň fakt, že Radiohead nedávno přerušili živá vystoupení a chtějí se naplno věnovat přípravě samotné desky. Ano, rád bych vybroušený nebo „alespoň“ nějaký klenot hodný jejich pověsti, takže pečlivou přípravu já osobně jedině vítám a prodleva a vývoj od vydání poslední desky může být nakonec ku prospěchu nás všech. Navíc ono netrpělivé čekání bylo v červenci tohoto roku určitým způsobem narušeno. Vyšel totiž The Eraser a byli bychom naivně slepí, kdybychom této události nevěnovali důležitou pozornost. Vždyť: Thom Yorke = ½ Radiohead. Nebo se mýlím?

„The more you try to erase me… the more, the more“

Není žádných pochyb, že Thom Yorke se za celý ten svůj hudební čas stal persónou netušených rozměrů – osobností, která kapelu Radiohead povýšila na kult. Ano; ale Radiohead, tj. pětičlenná kapela, tj. 5 osobností, 5 hudebníků, jejichž plný počet teprve dává ve výsledku onen magický název. A co teprve, když jeden zůstane osamocen a vydává se sám vstříc světu tónů a zvuku kouzel, většinou bez jakékoliv podpory svých hudebně nejbližších? Thom Yorke má tu svou výhodu, že s sebou přenáší i svůj hlas, své hudební nápady, postupy a především i textovou stránku věci – chcete-li „lyrics“. I proto je nutné brát tuto desku (vyhýbejme se slovu „sólo“, sám Thom to nerad slyší…) velmi vážně, s respektem a především otevřeně. Jakoby bez širšího kontextu s Radiohead a bez (a to podotýkám) jakéhokoliv hlubokého a zbytečně vážného srovnávání, jelikož tady je Thom Yorke jen sám za sebe. Sám si tu cestu, produkovanou Nigelem Godrichem, zvolil. Budiž jeho přání vyslyšeno. Nebo spíš: budiž jeho deska vyslyšena…

„There's no spark… no light in the dark“

„So how come it looks so beautiful? How come the moon falls from the sky?“

Pro řadu rockověji zaměřených fanoušků Radiohead byla hluboká a nadčasová deska Kid A příliš velké sousto. Příliš abstrakce, příliš elektroniky, experimentů a i příliš široký hudební záběr. Ale jakoby pomyslně Radiohead toto dílo předznamenali již v OK Computer, kdy název desky by se dal velmi volně interpretovat vzhledem k dalšímu vývoji zhruba takto: „OK, dáme elektronice větší prostor.“ Již v OK Computer byla celá škála efektů, syntetyzátorů a upravených ploch, Kid A pak bylo elektronikou nasáklé až do morku kosti. Eraser vychází odkudsi z hlubin elektroniky započaté v Kid A a utvrzené v Amnesiacu. Jenomže: Eraser se nedá zařadit ani do jedné škatulky, spíše jen jeho určité konkrétní skladby lze porovnávat s konkrétnostmi let minulých v pevné režii Radiohead. Zvuk této desky je jinde, díky poměrně nezkreslené rovině Yorkova zpěvu a častokrát přeci jen pevnější konstrukci se dají věci tu a tam i snáze pojmenovat (pokud hovoříme o celku a ne jednotlivých částech). Byli bychom ale bláhoví, kdybychom Eraser zkoušeli nějak zformovat do předem připravených úhledných balení s jasným dodavatelským cílem. V žádném případě. Rytmus je možná trochu překvapivě silnou a častou skutečností desky, neustále nás doprovází členité, vrstevnaté, opakující se beaty, agresivní i jemně podbarvující. Málokdy čisté. Ani při chvilce se nedá zapomenout, že Eraser není elektronické dílo, neboť neustále se na nás dívá tu chorus bez lidského původu, strojové klavírní hrátky (v určitých případech) nebo někdy klasičtější, jindy ale velmi neobvyklé klávesy, smyčce a tucty neživých ruchů, kliků a podobných stvoření. Jen zřídka se objeví kytarové podbarvení, které možná chtě nechtě připomene i nějakou starší skladbu Radiohead (viz. Black Swan, jež silně svou kytarovou melodií odkazuje na I Might Be Wrong). Kytary (a vůbec jejich melodie) však spíš absentují než že by byly součástí. Ani akustické nástroje v obvyklejším duchu – nic se nekoná. Pro nastolený žánr je to myslím celkem pochopitelné.

„You should took me out when you had the chance“

„Buy a ticket and get on the train… cause this is fucked up, fucked up“

Thom Yorke na své desce působí otevřeně, ale jeho hudba zároveň uzavřeně. Hned nastíním logiku věci. Thom svými texty nechávám pohlédnout snad možná i do svého nitra, světa svého, ale také našeho. Vše působí upřímně, ano, možná lehce zmateně a nevyrovnaně, ale na to jsme si snad za dobu působení Radiohead stačili ve složce textů zvyknout. Eraser je komorní zpovědí člověka, který již něco prožil a jehož myšlenky stále zdobí řada nápadů, odkazů i kritiky. Co se textové složky týče, je deska otevřeným dílem a ve smyslu celku i dílem neobyčejně zdařilým. Ve většině případů. Dotkneme se životního prostředí, nástrah současného světa, probereme i osobnější otázky. Že čím víc smažeme, tím více se objeví, že náš návrat domů je zapříčiněn změnou k lepšímu, tak nač slzy. Ano, dalo by se namítat cosi třeba u Skip Divided, která svým hororovým nádechem a salvou výhružných slov bez špetky optimismu a hadím syčením působí trochu vyhřezle, ale i ona má na desce své místo, tak je třeba to respektovat. Hudebně je to pak zajímavá šílenost. Ale lhal bych, kdybych nenalezl kousky ještě zajímavější...

„Don't look into your eyes cause I'm desperately in love“

„I'm coming home, I'm coming home, To make it all right, So dry your eyes“

Už první skladba The Eraser svou melodičností pohlcuje a velmi zdařile baví. Patrná je především výborná symbióza všech použitých zvuků a ruchů, která vrcholí s melodickým efektem, jenž by mohl být součástí klidně i čistě tanečních skladeb. Na naléhavosti pak přidává hned další kousek Analyse či třetí The Clock, jehož charakter by mohl být v lehčí a syrovější podobě obsažen třebas i na takové desce jako je Medulla od Björk. Neustále totiž slyšíme odevšad nějaké hlasy, dokonce i v doprovodu. Poměrně tradičněji pak působí Black Swan, co se tedy hudebnosti týče. Poměrně snadná skladba Atoms For Peace s neustále stejným strojovým podkladem by mohla na první poslech znít všedně, ale skutečnost po několika dalších posleších je jiná – sílá tohohle kousku tkví především v krásné neopakovatelnosti Yorkova vokálu, který se posunuje do mnoha poloh bez stopy afektovanosti i nějakého strojeného falsetu – zní to přirozeně a hudební linka gradujíce k samotnému závěru krásně za těch 5 minut uklidní. To samé se však nedaří dalšímu počinu And It Rained All Night, kde přehršel úderů i přitlačení na nepokoji a agresivitě nás jisto jistě nenechá v klidu, přičemž zadní stěny by klidně mohly svébytně fungovat třebas na The Cloud Making Machine od Laurenta Garniera. Zajímavé to bezesporu je, ale ta kostra všeho zdá se být poněkud neuspořádaná. Harrowdown Hill se singlovým potenciálem, ke kterému byl zhotoven i poměrně zdařilý klip, je pak zas z úplně jiného soudku. Nejsilněji v tomto případě působí výborný text a klidná klavírová pasáž, kdy v samotném klipu Thom upadá hluboko pod vodu (spojitost s No Surprises myslím vyloučena). Poslední skladba je pak takovým dovětkem, epilogem k celé desce. Počítačový běh zde jasně poukazuje na charakter celé desky. Avšak úplně nejlepší na tom je fakt, že mi to nepřišlo odosobněné. Tady i čistá „nelidskost“ (když to tak pojmenuji) žije svým životem. Jak moc zapadne do tohoto života člověk a posluchač v jedné osobě, to zůstává otázkou…

„So many lies… So feel the love come off of them and take me in your arms“

Vrátím se k tomu, co jsem načal v odstavci výše: Thom Yorke působí otevřeně, jeho hudba uzavřeně. Ano, máme zde pocity osamění, někdy i klaustrofobie, neboť Yorke nás uvrhl do jakési pasti. Nejsou tu rozlety, nejsou tu tak rozmanitá místa ani hudební pestrost, jaká zdobila Radiohead např. na desce Kid A. Thom Yorke nám stále dokazuje, že patří na hudební piedestal, jelikož jeho charisma a nezaměnitelný vokál je zkrátka nenahraditelný. Jeho hudební elektronické cítění čistě v jeho režii (s určitou tedy externí výpomocí) je ale už zvláštní téma, které by si zasloužilo jistě širší i hlubší rozbor. Yorke zde není na světlech pódia, Eraser je spíše folkově zaměřený, hudba je často spíš úsporně těkavá a pocity při poslechu též. To je asi ta nejzásadnější věc. Eraser k nám vyvstává z hlubin šerosvitu a komorně nás uvrhuje v zajetí Yorkových myšlenek. Pro některé to může být úžasná zkušenost, pro některé upřímná výpověď bez dodatečné korektury, pro některé třeba jen střízlivá skutečnost. V každém ohledu platí, že deska svůj smysl obhájila a že těch 9 delších, ale i kratších zastávek, stálo za poznání.

TRACKLIST
01. The Eraser
02. Analyse
03. The Clock
04. Black Swan
05. Skip Divided
06. Atoms For Peace
07. And It Rained All Night
08. Harrowdown Hill
09. Cymbal Rush