Nejlepší desky roku 2007

Tak jako spousta periodik a hudebních serverů s pompou ohlašuje své výroční ceny, i já se ohlédnul za uplynuvším rokem z toho hudebního hlediska a zkusil vybrat nejlepších 10 desek roku 2007 + 3 nejzajímavější debuty a 3 největší zklamání. Naposlouchal jsem něco přes 60 alb a pokusil se vytáhnout to nejzajímavější a mému sluchu/srdci nejbližší (zároveň jsem se snažil, aby to bylo maximálně hudebně pestré). Výčet alb je ryze subjektivní záležitostí, pochopitelně. Pokud se s žebříčkem ale jakkoli sesouhlasíte, bude to mým potěšením. Až na první příčku řazeno zcela náhodně.



Burial - Untrue

Velké překvapení a pro mne osobně i jeden z největších elektronických objevů britských ostrovů posledních let, který stále zůstává i po vydání druhé desky v anonymitě s tím, že důležitější než on sám je přeci jeho tvorba. Má pravdu (navíc to umocňuje kouzlo tajemství). Ať už je Burial kdokoli, jeho cit pro noční bloudění městskými bloky je neuvěřitelný. V podstatě dubstep a další pohyb naznačující žánry s ambientními, lupajícími prostřihy (v případě úvodního intra dokonce s replikami a ruchy z Lynchova "Inland Empire"...), repetetivní (nemusí vyhovovat každému) beatové podklady v kombinaci s anonymními deformovanými soulovými vokály (které strukturu tu a tam tříští, jindy naopak soudržnosti napomáhají) posazenými do stínu a celek coby jeden velký výjev opuštěných klubů, bezesných nocí a londýnských aglomerací i center. Možná o kousek přístupnější než Burialova prvotina, méně znatelná syrovost a přeci jenom více světla (pouliční osvětlení, zapomeňte na slunce), avšak silnější důraz pro odlišení skladeb a zkrátka dokonalá atmosféra nejen pro noční přemisťování sebe sama. Deska roku.

 

Radiohead - In Rainbows

Jejich desky mi přinesly mnohé. Dá se říci, že jsem přišel na chuť každé řadovce a proto očekávání nového alba nemohlo být nízké. Už zdaleka neposlouchám Radiohead jako dříve, kdy např. desky Hail To The Thief, Kid A a OK Computer vyplňovaly obývané místnosti den co den, večer co večer; ovšem stále si zachovávám status fanouška. Radiohead se stali s novým počinem In Rainbows fenoménem, a to nejenom díky netradiční přístupu k propagaci alba (aneb zaplať kolik chceš), ale i díky nesporným kvalitám a potenciálu hudebního obsahu desky. Nemají zapotřebí se někam nutně posunovat a In Rainbows je toho důkazem - přesto tahle nahrávka zní úplně jinak než všechny předešlé. Má blíže k popu, je melodičtější, je rafinovaná, žánrově i nástrojově vyvážená, je v ní vidět schopnost nejenom Yorka skládat hity i bez toho, aniž by se hudebníci jakkoliv podbízeli. Místo v TOP 10 letoška si In Rainbows bezesporu zaslouží. I přes jasný fakt, že srovnání se soudružností Kid A a novátorstvím OK Computer deska nesnese.

 

The Field - From Here We Go Sublime

Možná ne oslnivý, ale přesto velmi zdařilý nástup na taneční scénu, má za sebou se svou první dlouhohrající deskou Axel Willner aka The Field. Umně zkonstruované loopy, decentní melodie, neměnná prostředí, přímá koncepce a pravidelné beaty, energie, nápady a potvrzení pravidla, že v jednoduchosti je krása. Ať už vám Fieldova hudba evokuje cokoliv a pouštíte si jí naprosto kdekoliv, funguje stále stejně účinně po celou dobu stopáže. Minimal techno, microhouse, koketování s ambientem apod. v balení, které neubíjí, nýbrž baví.

 

PJ Harvey - White Chalk

Jak to dopadne, když někdo upustí od kytar, rozervanosti, prořízlého jazyka, často ironického nadhledu a zanechá i ostatních kapelníků? Překvapivě dobře: PJ Harvey je velká individualistka, chytrá ženská a ví do čeho se může s klidem pustit, jelikož na to jednoduše má: klidně může od kytarové syrovosti přejít na klavír bez doprovodu a ze spoře oděné, provokativní ženy k outfitu viktoriánské Anglie. A stejnak to funguje. Ať už na "Bílé křídě" PJ doplní klavír jakýmkoliv efektem/nástrojem a pohraje si jakkoli s hlasem, stále se jedná výhradně o klavírně komorní, tématicky spíše temnější, dramatické album plné výborného hlasu a byť kratší stopáže, i solidní trvanlivosti.

 

Panda Bear - Person Pitch

Hudební originalita tkví v mnoha věcech a to si možná Noah Lennox coby Panda Bear, tvůrčí člen Animal Collective, nejspíš uvědomil moc dobře. Jeho deska Person Pitch je po střechu napěchovaná neotřelými zvukovými variacemi (neustále něco čvachtá, bublá, mňouká, vrčí, přejíždí před nosem...), sborovými zpěvy, ozvěnami a kombinacemi k sobě na první pohled možná nepadnoucích žánrů. K tomu bohaté, stylové bum doprovody a příjemný pocit, že tahle deska je vážně přes svojí lehkou bizarnost zázračně poslouchatelná. Navíc budí optimistickou náladu.

 

Bat For Lashes - Fur And Gold

Debutovou desku Natashi Khan možná nedoprovázel nějaký oslnivý hype (snad vyjma nominace na Mercury Prize), avšak s klidem můžu říci, že je to jeden z nejzajímavějších debutů letošního roku. Britská multi-instrumentalistka, vizuální umělkyně a písničkářka měla zkrátka s albem štěstí. Nalezneme od každého žánru něco, jednou je Natasha celá hravě alternativní, podruhé si odskočí do temně popových vod (lynchovský klip k "What´s A Girl To Do" jenom doporučuji) a potřetí nastoupí na dráhu klidné písničkářky s klavírem. Na albu však nenacházím závažnějších chyb, je vystavěné s citem a i když se vlastně leckomu může zdát, že Natasha nepřišla s ničím zcela novým, Fur And Gold má svojí kvalitu.

 

Jens Lekman - Night Fall Over Kortedala

Zatímco kde srdceryvní autoři typu Damiena Rice v mých očích/uších naprosto selhávají, Jens Lekman boduje na plné čáře. Z nového alba čiší upřímnost, je prozářené sluncem, optimismem a jemnými zachvěvy melancholie. Lekmanovic švédské příběhy s retro nádechem/kabátem a jeho skladbám dominující poctivý vokál - tj. oč tu běží. Vhodné aranže, pop kam se podíváš, zpěvné a silné melodie (v jednom případě i lehce nepůvodní), deska do auta, letadla, vlaku, na procházku, na jarní, letní bloudění a podvečerní podzimní čajové posezení... prostě na cokoliv :). Možná trochu přeslazené, uhlazené, ale ve své podstatě a nastoleném žánru maximálně vydařené.

 

Murcof - Cosmos

Nejen odlehčenější desky typu Jense Lekmana by měly zdobit letošní výběr a Cosmos projektu Murcof, za kterým stojí mexický Fernando Corona, je jasným důkazem, že pokud je člověk nadaný pro cit s ambientními plochami, může vzniknout opravdu precizní a výjimečné album. Corona toho na Cosmosu, v pořadí již čtvrtém albu, dokazuje ale mnohem více: schopně komponuje a buduje dramatické skladby málokdy spadnuvší pod devítiminutovou hranici, přesně ví kdy a jaký nástroj kam posadit, kdy ubrat na laptopových IDM hrátkách a přivést k životu smyčce, varhany, klavír a cokoliv zdánlivě vzdálené od kosmického tripu. Kinematografický počin a jedna z nejlepších ambientních desek letošního roku (jakkoliv může odkazovat k předešlé tvorbě). Skutečně. Analogie s vesmírem je nevyhnutelná...

 

Kiln - Dusker

Michiganské trio je zpátky a s ním i specifická elektronika, jejíž tóny, melodie či prosté zvukové variace při poslechu doslova obklopí a zahltí posluchače. Živoucí, chlad postrádající elektronika, akustické nástroje, IDM a v podstatě tak trochu netradiční chilloutový nádech při jehož poslechu se stačí jenom rozlédnout: svět se vlní, láme... a vy s ním.

 

Stars Of The Lid - And Their Refinement Of The Decline

Ta dvoudeska prolétla světem a zanechala na mnoha místech pořádnou stopu: především tedy u kritiků/posluchačů nakloněných ambientu/droneu. Nemohl jsem si And Their Refinement Of The Decline ujít ani já, však texasští Stars Of The Lid mi jsou docela blízcí. Novinka je dlouhá. A to i kdyby byla o polovinu kratší, byla by pořád dlouhá (vypůjčená replika od Divadla Sklep ;). A je to vážně problém? Má vás to zanechat ve stavu snění, nechat představovat si vlastní obrazy, přenést na dvě hodiny do míst, kam by jste se patrně nikdy jinak nepodívali. Ano, v podstatě je to velmi pomalé, chvílemi unylé, melodie splývají, elektronika jen doplňuje, orchestr barví vaše nálady do stále podobných barev, chvílemi se to blíží ke klasické hudbě... chvílemi se ozývá sbor, jindy klavír, violancello... nikdy nic, co by vás vyloženě vytrhlo z jemné letargie. A právě to mnozí hledají.

+

NEJLEPŠÍ DEBUTY


Justice - Cross

Zatímco Digitalism tak trochu recyklují a svých vlastních nápadů mají pomálu, dvojce z Paříže, dříve známá spíše pro vlastní remixy slavných jmen, přináší velmi solidní desku naplněnou ostré přeelektrizované elektroniky, dance music v pravém slova smyslu (a klidně i s pop výpomocí) a především několika vlastními nápady, které tak nějak korespondují s potenciálem téhle dvojice (byť tu spřízněnost s francouzskou elektro scénou nezapřou). Přijde mi pošetilé o zástupcích nové taneční vlny mluvit jako o spasitelích (nepotrpím si na prohlášení, že nějaký žánr silně stagnuje nebo je mrtvý), koneckonců Justice pro mne nejsou novátoři, ovšem jejich budoucnost může být ještě zajímavá a pro scénu taneční hudby (klidně komerční) i prospěšná.

 

A Place To Bury Strangers - A Place To Bury Strangers

Pro "nejhlasitější hudební uskupení New Yorku" (aneb jak pěkně se někdo nazval) platí v podstatě obdobné, co pro Justice. S tím rozdílem, že inspirativní zdroje pro A Place To Bury Strangers jsou ještě zřetelnější. Ať už jsou to shoegaze/noise projekty vzniklé spíše koncem 80. letech a kulminující na přelomu/počátku těch 90. (viz. nepřekonatelní My Bloody Valentine), nebo kupříkladu přímo Jesus and Mary Chain, kteří s něčím obdobným přišli v polovině 80. let s "Psychocandy". Ono se tomu nedá utéct, tenhle New Yorský band se inspiraci myslím ani nebrání, ovšem na jeho obranu je důležité říci, že bohapustě nevykrádá. Dává všemu své pozlátko, moderně kombinuje, zní svěže a snaží se ostřit a zjemňovat přesně tam, kde je to třeba. Hlukové stěny, zanešené, chvílemi až romanticky znějící vokály a spousta přístrojů a efektů, které tomu dávají kus psychedelie.

 


The Twilight Sad - Fourteen Autumns and Fifteen Winters

Pokud jsem mluvil o "nejhlasitější bandě New Yorku", z Glasgow cosi mohutně znějícího vychází též. Twilight Sad se svým stiktně skotským akcentem, evokujícím spíše severské germánské jazyky, se umějí do kytar opřít též s vervou, navíc s trochou nespoutanosti post-rocku a silnými melodiemi dali vzniknout velmi zajímavé desce, která své emoce odkrývá na kost, ale nesnižuje se ke zbytečné sentimentalitě. Ať už je řinčení kytar doplněno o jakýkoliv nástroj, má to hlavu i patu.

další zajímavé debuty: Bat For Lashes - Fur And Gold (viz. TOP 10), People Press Play - People Press Play, Battles - Mirrored etc.

+

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ


Interpol - Our Love To Admire

Nejspíš zklamání č. 1. Ačkoliv deska nese některé stopy dřívějších Interpol a daly by se nalézt i části, které stojí za poslech, jako celek deska vyloženě selhává a bohužel musím konstatovat, že slábne každým dnem. Zatímco první poslech naznačoval jistou naději, po několikátém nenacházíte prakticky žádný důvod proč se k desce navracet. Ten potenciál v Interpol však stále věřím dřímá, jen zopakovat kvality debutu bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

 

Editors - An End Has A Start

Přílivová vlna těch barytonem podpořených bandů je zřejmě za námi a Editors, coby její zástupci se svým slušným a hitovým debutem The Back Room v zádech, se rozhodli na své druhé desce změnit styl, epicky se rozrůst a proměnit charakter většiny skladeb. Ovšem snaha o posunutí dále se nezdařila a britští Editors tak ve vývoji připomínají americké Interpol. Snad třetí deska nebude potvrzovat pravidlo sestupné tendence jako v případě amerických kolegů; v opačném případě by totiž šlo o velký průšvih.

 


Cinematic Orchestra - Ma Fleur

Nedá se říci, že by to bylo zklamání na celé čáře, avšak má výzva k replikaci starých dobrých Cinematic Orchestra v recenzi nebyla jen tak pro nic za nic. Schází většina vlastností našich nu-/acid jazzově naladěných jedinců, ochotných experimentovat a vytvářet hudbu, která není tak snadno zaměnitelná a nezajímavá jako 3/4 nejnovější desky... Byť nehovoříme o propadáku, Ma Fleur je nepochybně nejslabším článkem prozatimní kariéry Cinematic Orchestra.

Kilo - Kilo (2006)

* * * * * * * * * *

Hmatatelná hudební diverzita alias vídeňský šálek horké kávy se šlehačkou navrch a překvapením uvnitř.

Florian Bogner a Markus Urban. Vídeňská dvojka muzikantů, vystupujících pod cedulí Kilo, z města, které stále věčně říká: "Jsem jiné". A podezřívám, že tahle dvojice se hlásí ke zcela stejné propagandě. Neboť bezejmenná, v pořadí druhá deska je originální, hůře uchopitelná a když budeme pokračovat v neodborných termínech: zkrátka jiná.

Německý label Onitor tak s příchodem nového alba Kilo získal velmi zajímavý a zapamatování hodný kousek. Není to laciná, až tak běžná elektronika, ale bohatými zvukovými variacemi obdařený dlouhotrvající produkt (nebrat pejorativně). Proč dlouhotrvající? I po x-tém poslechu jsem nacházel nové stopy, detaily, jemně skryté, ale také agresivní a obnažené zvuky, které jsem původně přehlížel. Napoprvé mi rozhodně např. unikl zanešený operní zpěv v "Paradiso", nevnímal jsem patrně ani projíždění automobilů v "Curtea De Arges" apod. Když porovnám poslech sice výborné, ale předvídatelné minimalistické desky "From Here We Go Sublime" od The Field, je to přesně opačný příklad. Však také Kilo je navrstvená záležitost, kde schází pevnější konstrukce a kde Florian Bogner spolu s Markusem Urbanem moc dobře věděli, že sázka na jednotvárnost a přímost nebude to pravé ořechové.

Nenechte se zmást nástupem první skladby "Nachschwimmer", kde jede všechno docela v normálu. Beaty tolik nekolísají, hudba je přístupnější, možná i nějaký ten nemotorný pohyb to v posluchači vzbudí. Snad vyjma třetí, líbivé skladby "Curtea De Arges", jako jediné obohacené o výrazný vokál, je totiž zbytek výrazně neurčitější a jediným záchytným bodem budiž nakonec část nářezové "Backdoors"; zprvu melodicky působící taneční věc, která však vyústí v dokonalou disharmonii započatou startováním motorových pil (jak jsem si pracovně pojmenoval). Desku tak stěží škatulkovat, autoři si vzali nápady z celé řady žánrů, novinkou budiž pro ně zapojení např. dechových (trumpety) a jazzově působících nástrojů (nejlepším důkazem budiž "Walk Straight, Come On"), ale často v silně deformované podobě (aneb najděte lesní roh). V duchu free-jazzových hrátek velmi šikovná improvizace, která se neoposlouchá jen tak snadno. Inspirace je však také v house-music, technu, glitch/IDM, najdeme ambientní opusy/mezihry, které to všechno vyvažují apod.

Mohlo by to vyústit v něco, co by nelibě snášela naše sluchová ústrojí. Ovšem nic takového se nekoná (byť někdo by mohl postrádat silnější vazby). Možná budete chvíli tápat s tím, co si při poslechu vybavit za obrazy, ale nepochybuji, že otevřené oči a přístupné uši nakonec tuhle desku ocení.

TRACKLIST
01. Nachtschwimmer
02. Spiegel
03. Curtea De Arges
04. Schlingel
05. Paradiso
06. Walk Straight, Come On
07. Traurigues Zwischenspiel
08. Pleasure
09. I've Seen You At The Supermarket
10. Backdoors
11. To The Edge Of The Adriatic Sea

The Cinematic Orchestra - Ma Fleur (2007)

* * * * * * * * * *
4. deska po 4 letech... Lehká nuance? Totální odchylka?

Ostrovní label Ninja Tune má The Cinematic Orchestra jako jednu z vlajkových lodí. Navíc je nutné si přiznat, že „hudební filmaři“ na tom byli od r. 1999, kdy vyšla debutovka „Motion“, kvalitativně opravdu velice dobře. Však desky „Motion“ a „Every Day“ se také dočkaly vřelého přijetí nejen u kritiky a jsou považovány za jedny z nejlepších ve svých žánrech posledních let. Následující dílo „Man with Movie Camera“, koncipované primárně jako podklad dokumentárním záběrům Dziga Vertova z roku 1929, ovšem prokázalo jisté „trhliny“ v tvorbě a i přes velmi vydařená místa nenabídlo zázraky. Nedá se však říci, že by proto byla deska „Ma Fleur“ vyhlížena s nějakým despektem. Z mé strany tedy nikoli.

Málokoho ze zarytých fanoušků určité kapely potěší fakt, že hudba, kterou ještě donedávna v jejím repertoáru vídával a právě kvůli které si jí oblíbil, je možná minulostí. Alespoň pro dnešní čas. Nová deska britské formace, od počátku výrazně koketující s jazzovými elementy, byla vzhledem ke čtyřleté odmlce (právě tolik času uplynulo od vydání posledního počinu „Man with a Movie Camera“) ne zrovna málo očekávaná. A to zvláště od autorů, kteří svým záběrem dokázali oslovit na daný žánr opravdu poměrně početnou skupinu lidí – což tedy rozhodně není pravidlem. Jenomže co když se těm fanouškům předloží jiný materiál, v podstatě odlišná hudba, mnohem umírněnejší, méně nápaditá...?

„Ma Fleur“ působí od prvních chvil jako komorní, nezvykle jemná (na Cinematic) a usedlá deska. Bez výraznějších zápletek, dramatizace i jazzového koření, tolik charakteristického pro minulé desky. Často je opomíjen beatový doprovod i citelnější autorský vklad. Hudba je vystavěná v mnoha případech buď na vokálech, často pouze orchestrálně podbarvuje, nevystupuje tak na povrch, nebo zkrátka ztrácí ono lákavější kouzlo „Every Day“ či „Motion“. S minulou tvorbou The Cinematic Orchestra seznámené jedince ale zaskočí především asi ono upustění od výraznějšího nu-jazzového (potažmo acid-jazzového) nádechu. A když se něčeho dočkáme v „As the Stars Fall“ (a maličko i v příjemné „Child Song“), jejíž závěr je díky snad deformovanému psímu štěkotu a naléhavému klavíru opravdu působivý, podobné skladby se již nedočkáme. Byť i např. pozdější „Breathe“ s hlasem staré známe, soulové Fontelly Bass, je svým způsobem jeden z vrcholů „Ma Fleur“.

Poslech této desky, která nenabízí mnoho záchvěvů minulosti bandy kolem Jasona Swinscoeho, je jako exkurze do klidných zahrad, kde se podává čaj o půl sedmé (cover i prezentace desky tomu nahrávají). Chutná sladce, někdy je v něm smetana, jindy někdo opomněl cukr a šálek zhořkl, ale v zásadě vás chuť nikdy nepřekvapí, neomámí. Byť je koncepčně vše v pořádku, skladby na sebe plynule navazují, neexistují prakticky rušivé prvky nebo totálně zpackané skladatelství, věřím, že v případě budoucího navázání na nastolený hudební charakter by se mohli od kapely odvrátit někteří fanoušci. Ano, současnou deskou se najde zase jiná skupina poslouchačů, ale opravdu je to ten správný směr? „Ma Fleur“ je zaměnitelnější, přijatelnější, nástrojově a aranžemi ničím překvapující deska. Je víceméně klidná, vyrovnaná, nasazeno je mnohem více vokálů (lehce nepůvodní Patrick Watson, Lou Rhodes atd.), texty, vycházející z útlého scénáře (ano, „Ma Fleur“ má být soundtrack k imaginárnímu snímku...), nám popisují konkrétní místa, malé příběhy, nabylo sentimentu, melancholie... ubylo však rukopisu. Osobně doufám, že to byla jen menší avantýra, neurážející odbočka a že pro příště nastane replikace starých The Cinematic Orchestra.

TRACKLIST
01. To Build a Home
02. Familiar Ground
03. Child Song
04. Music Box
05. Prelude
06. As the Stars Fall
07. Into You
08. Ma Fleur
09. Breathe
10. That Home
11. Time and Space

The Field - From Here We Go Sublime (2007)

* * * * * * * * * *
Švéd Axel Willner o sobě dává ze Švédska vědět... a nahlas.

Švédský hudebník Axel Willner (aka Porte, Lars Blek, Cordouan atd.) si před nějakým časem, jak to tak ve světě elektronické hudby bývá, zřídil v pořadí již několikátý projekt. Vzhledem k tomu, že "The Field" vzbudil se svým debutem suverénně největší zájem veřejnosti a pochvalnými kritikami se zrovna nikde nešetřilo a nešetří – nemohl jsem si ani já toto album nechat ujít. Nejen proto, že patřím mezi ty, které žánry, ve kterých Willner operuje (minimal techno, microhouse...), neubíjejí, neznechucují, ba ani nenudí. Ale není to tak, že když někdo dělá stejnou věc... musí ji také dělat stejně. Tady máme jasný důkaz.

Hned na úvod bych rád konstatoval, že projekt The Field je dalším severským pozitivním překvapením (a že jich nebylo v poslední době málo), neboť jak při prvotním seznámení, tak opakovaném poslechu na vás přímo dýchne Willnerova schopnost tvorby. I když stopáž většiny skladeb nespadne pod šestiminutovou hranici, a výjimkou nejsou ani delší tracky, hudba neubíjí, sympatické a hlavně velmi umně zkonstruované loopy posluchače baví, a i když je vlastně koncepce skladeb přímá – nepřestává vás po dobu hraní zajímat (repetetivnost zajištěna). Když se pak dozvíte, že v „A Paw in My Face“ je sample z "Hello" Lionela Richieho, že poslední, zpomalený track bez nějaké pevnější kostry "From Here We Go Sublime" obsahuje části pocukrovaného hitu "I Only Have Eyes for You" od Flamingos, nebo že "Sun and Ice" vznikla chybou při skládání – vlastně vás to ani nezaskočí. Willner si rád hraje a my už známe ono otřepané, že kdo si hraje... dá se na hudbu.

Ne, nikdo tady nesází na novátorství, říkáte si: poměrně jednoduchá muzika, v čem tkví tedy ono kouzlo? Budete se divit, ale zásadní je především fakt, že ač se opravdu jedná povětšinou o hudbu postavenou na pravidelných beatech, jednoduchých smyčkách, případně decentních melodiích (často oživených např. vokály), není právě vůbec jednoduché stvořit zapamatovatelný a hlavně záživný majstrštyk. Willner to dokázal. I když změn za skladbu není tolik, přichází většinou jeden, dva zlomy a autor zde nevytváří nic, co by se za každou cenu snažilo redefinovat nastolené žánry, poslech je velmi příjemným, snad až hypnotickým zážitkem.

Nelze tvrdit, že by deska byla typickým minimalistickým technem, jelikož máme tu koketování s ambientem ("From Here We Go Sublime"). "Mobilia" je taktéž poměrně "měňavá", lámavě neuspořádaná, "Little Heart Beats So Fast" je zase spíše retro se syntetyzátorem jako vystřiženým z přelomu 80. a 90. let, melodická a vkusně taneční "Everday" také brousí do jiných žánrů..., ale vážně je třeba se striktně držet škatulek a představit sice soudružné, ale poměrně zaměnitelné album? Takhle se člověk při poslechu baví, zároveň hudba servilně nepodlézá a, i když zmíněná "Mobilia" či "Over the Ice" nejsou hity k pohledání, s deskou nejsou žádné větší problémy. Což je zásadní.

Tak to vidíte: Alex Willner začínal ve třinácti na punku a kam se nám to dopracoval. Na nepochybně zajímavou persónu švédské elektronické scény, na vydavatelství Kompakt, kde vydává hned vedle Gase (Wolfgang Voigt), jednoho ze svých inspiračních zdrojů. Přejme mu štěstí do budoucna.

TRACKLIST
01. Over The Ice
02. A Paw In My Face
03. Good Things End
04. The Little Heart Beats So Fast
05. Everday
06. Silent
07. The Deal
08. Sun & Ice
09. Mobilia
10. From Here We Go Sublime

Biosphere - Dropsonde (2006)

* * * * * * * * * *
Snadno ubíhající krajina...

O mé náklonnosti k severským kapelám už byla jednou řeč. Objevovat se dá stále něco nového, některé stálice však zůstávají. Nevím jak vám, ale mně osobně Geir Jenssen coby Biosphere vždy přišel jako stvořitel ohromně atmosférického světa a na zimní podvečer, v odlehlé oblasti zaváté sněhem, nebylo lepšího společníka než např. Substraty – významné Jenssenovy ambientní desky. Dropsonde vyšlo po jednoleté odmlce nejprve jako LP a hned následující rok také jako CD. A hned při prvním poslechu, který však rozměry alba jen stěží naznačí (to u Biosphere platí vždy bez rozdílu), je nutné si přiznat, že přišla změna. Neodchází ambientní duch, táhlé smyčky v otevřeném prostoru jakoby plachtící větrem, ani záhadou zastřené koláže elektronických ruchů a samplů, ale v určitých pasážích nacházíme dosud neviděný rozměr, a to především pravidelný jazzem zabarvený beatový doprovod (ano, i třeba desky Cirque nebo Patashnik obsahovaly poměrně dost pohybu; nikoliv však tohoto druhu - na Dropsonde ubylo elektra, přibylo deformované klasiky), který působí opravdu jako neutichající přejezd dopravního prostředku kdesi na dráze ponořené do polárního světa, jak již bylo v souvislosti s Dropsonde nejednou zmíněno. Kudy nás ta trasa ale vlastně unáší?

Nepochybně by se dala nalézt na předchozích albech pospolitost, jednotný duch a jednolitá atmosféra. Zcela určitě; vždyť desky od Biosphere přeci jenom drží zdárně pospolu a vytvářejí až v konečném důsledku neopakovatelnou analogii, exkurzi do zvláštních krajin nejen severních, ale i těch zemí, které fungují a existují jen a pouze na jediném místě – v hlavě posluchače (když pomineme Jenssenovu fascinaci vesmírem). Dropsonde v tomto směru zachází do stejných končin, někdy dokonce i dál, jelikož tahle deska nezapůsobí pokud z ní odtrhneme byť jen jedinou část. Není tu žádná druhá Kobresia ani Phantasm, které by mohli fungovat nezávisle zcela bez problému i bez desky. Tady jedno splývá s druhým, druhé doplňuje první a třetí navazuje na ostatní. Je to jakoby jste chtěli na cestě vyskočit za jízdy, přičemž návrat zpátky by byl možný jen na další zastávce. Od začátku...

Geir Jenssen si onen chladný opar nad svými deskami vytvořil vlastně sám, neboť z chladného prostředí pochází, žije v něm, inspiruje se jím a v nemalé míře je jeho hudba, vybízející k pocitu, že nese svůj vlastní skrytý význam, i s chladem doslova spojována (i třeba vesmírným; neomezovat se pouze na pusté horské krajiny). Může to tak působit (a když uslyšíme cvrlikání ptáků... působí to až nemístně a kontrastně - viz. např.  Uva-Ursi ze Substraty). Všemu napomáhají i nějaké ty fotografie pořízené v ledových oblastech, covery desek se zasněženými vrcholky, samotné názvy skladeb a desek, nebo když vezmu jeden konkrétní příklad, pak soundtrack k norskému filmu Erika Skjoldbjærga, odehrávajícímu se na severu Norska (koneckonců kde jinde), který se vyznačuje coby hlavním tématem nespavostí. Insomnií. Někdy tak vnímá člověk i Jenssenovu tvorbu... dá se však říci, že Dropsonde nemá jako celek tak stísňující efekt. Když vzpomenu kupříkladu na depresivní, ale úžasné skladby typu Sphere of No-Form či Startoucher, je to podstatný rozdíl.

Nový počin Biosphere, člověka obývajícího svět za polárním kruhem Norska, nezná slovo „systémová chyba“ a v ambientním, jazzem kořeněném světě, znamená vskutku brilantní kousek. Ano, možná Biosphere nemohl tolik pokazit, samozřejmě Dropsonde vychází z postupů, které minulost a především Geir Jenssen sám velmi dobře ověřil, ale i tak pokorně chválím a vyhlížím vstříc atmosférickému pokračování v podobě další desky. Jestlipak zůstane i pro příště něco z dechberoucího minimalismu, bezchybné koncepce, jazzového proudu skladeb, jejímž typickým zástupcem jsou skladby In Triple Time nebo Birds Fly By Flapping Their Wings, industrialně působících techno prvků v Daphnis 26 a vůbec všudypřítomného pocitu revelace, který mne vždy při každém poslechu Jenssenovy desky doprovází?

TRACKLIST
01. Dissolving Clouds
02. Birds Bly by Flapping Their Wings
03. Warmed by the Drift
04. In Triple Time
05. From a Solid to a Liquid
06. Arafura
07. Fall in, Fall Out
08. Daphnis 26
09. Altostratus
10. Sherbrooke
11. People Are Friends

Kings of Convenience - Quiet is the New Loud (2001)

* * * * * * * * * *
Hřejivé pohlazení z chladných končin...

Z chladných krás Norského království zavítalo na kontinentální Evropu již několik velmi zajímavých hudebních persón a kapel. Pro přípomenutí především ambientní Biosphere, kreativci z Jaga Jazzist (resp. Jaga), nu-jazzoví Xploding Plastix a především elektroničtí atmosférici Röyksopp, jejichž album Melody A.M. i s odstupem času řadím mezi zcela jasně nejlepší elektronické počiny 21. století. Ano, spousta elektroniky, mnoho nápadů, hravosti, ale nechybí poctivý a čistý vokál, komorní duch, příjemná akustika folkového zaměření nebo popová alternativa? I to nalezneme v zemi nekonečných fjordů - Kings of Convenience.

Debutová deska norské dvojice Eirika Glambeka Boeho a Erlenda Oye je z jejich prozatímní diskografie jistě nejuzavřenějším a nejméně hlasitým dílem. Nálady i pocity se střídají, komorní melancholii občas nahrazuje přeci jen hravější lehce jazzový podklad s prvky latiny (klasický příklad pro The Girl From Back Then – tato stránka je však patrná spíše v následující desce), prostý vokál nahrazuje vynikající klavír, tu a tam trumpety, ale např. bubnů se prakticky vůbec nedočkáme (není to však ke škodě). A v hlavní roli? Samozřejmě kytara. Osamocená, zdvojená, uvolněná i napjatá (viz. The Passenger). Zkrátka báječná.

Některé skladby dostaly ten pravý ráz a náboj až s deskou Versus, kde několik elektronických hudebníků Quiet is the New Loud zremixovalo (a nejen – Versus nabízí např. i spolupráce apod.). Některé skladby se však remixu nedočkaly a mohou tak být ozdobou právě a jen této desky – a vězte, že kvůli některým kouskům má cenu debut si obstarat. Tak předně např. kvůli tiché, tesknými smyčci podbarvované Summer on the West Hill, kde hlas Eirika a Erlenda (že ten hlas vám bude povědomý? aby ne, stačí si vzpomenout na Poor Leno nebo Remind Me od Röyksopp - kooperace norských kapel je poměrně častý jev) ukazuje ty pravé přednosti, které tkví především v příjemném a uchu lahodícím tichém explicitním projevu bez zbytečných příkras. Speciálně Summer on the West Hill nebo spíše Erlendova Paralell lines s nutným klavírem jsou jasnou ukázkou, že i v dnešní době mohou vznikat když ne novátorská, tak rozhodně hřejivá a příjemná folková alba. A chlad? Ne, ten byste od dvojice z Bergenu těžko hledali. I když se dá říci, že některé své hudební přednosti oba prodali až např. na desce Riot on Empty Street, která je přeci jen barvitějším a pestřejším zážitkem (ale neříkám že lepším), i deska Quiet is the New Loud je svým způsobem jedinečná. A celý název je vlastně příhodný - tohle je neokázalé, oduševnělé a tiché defilé.

TRACKLIST
01. Winning A Battle, Losing The War
02. Toxic Girl
03. Singing Softly To Me
04. I Don't Know What I Can Save You From
05. Failure
06. The Weight Of My Words
07. The Girl From Back Then
08. Leaning Against The Wall
09. Little Kids
10. Summer On The Westhill
11. The Passenger
12. Parallel Lines

Thom Yorke - The Eraser (2006)

* * * * * * * * * *
Have you seen this man?

Čekání na regulérní sedmé album britských alternativních mágů zdá se být nekonečné, a to pro velké a věrné fanoušky především. Radiohead sice na svých koncertních vystoupeních (a nejen) předvedli za nějakou dobu velké množství nových skladeb, jejichž osud a případná aplikace do tracklistu nové desky je zatím neznámou věcí, avšak studiová nahrávka se nedávno znovu odložila a vydání je tak zatím v nedohlednu příštího roku. Hřát u srdce může alespoň fakt, že Radiohead nedávno přerušili živá vystoupení a chtějí se naplno věnovat přípravě samotné desky. Ano, rád bych vybroušený nebo „alespoň“ nějaký klenot hodný jejich pověsti, takže pečlivou přípravu já osobně jedině vítám a prodleva a vývoj od vydání poslední desky může být nakonec ku prospěchu nás všech. Navíc ono netrpělivé čekání bylo v červenci tohoto roku určitým způsobem narušeno. Vyšel totiž The Eraser a byli bychom naivně slepí, kdybychom této události nevěnovali důležitou pozornost. Vždyť: Thom Yorke = ½ Radiohead. Nebo se mýlím?

„The more you try to erase me… the more, the more“

Není žádných pochyb, že Thom Yorke se za celý ten svůj hudební čas stal persónou netušených rozměrů – osobností, která kapelu Radiohead povýšila na kult. Ano; ale Radiohead, tj. pětičlenná kapela, tj. 5 osobností, 5 hudebníků, jejichž plný počet teprve dává ve výsledku onen magický název. A co teprve, když jeden zůstane osamocen a vydává se sám vstříc světu tónů a zvuku kouzel, většinou bez jakékoliv podpory svých hudebně nejbližších? Thom Yorke má tu svou výhodu, že s sebou přenáší i svůj hlas, své hudební nápady, postupy a především i textovou stránku věci – chcete-li „lyrics“. I proto je nutné brát tuto desku (vyhýbejme se slovu „sólo“, sám Thom to nerad slyší…) velmi vážně, s respektem a především otevřeně. Jakoby bez širšího kontextu s Radiohead a bez (a to podotýkám) jakéhokoliv hlubokého a zbytečně vážného srovnávání, jelikož tady je Thom Yorke jen sám za sebe. Sám si tu cestu, produkovanou Nigelem Godrichem, zvolil. Budiž jeho přání vyslyšeno. Nebo spíš: budiž jeho deska vyslyšena…

„There's no spark… no light in the dark“

„So how come it looks so beautiful? How come the moon falls from the sky?“

Pro řadu rockověji zaměřených fanoušků Radiohead byla hluboká a nadčasová deska Kid A příliš velké sousto. Příliš abstrakce, příliš elektroniky, experimentů a i příliš široký hudební záběr. Ale jakoby pomyslně Radiohead toto dílo předznamenali již v OK Computer, kdy název desky by se dal velmi volně interpretovat vzhledem k dalšímu vývoji zhruba takto: „OK, dáme elektronice větší prostor.“ Již v OK Computer byla celá škála efektů, syntetyzátorů a upravených ploch, Kid A pak bylo elektronikou nasáklé až do morku kosti. Eraser vychází odkudsi z hlubin elektroniky započaté v Kid A a utvrzené v Amnesiacu. Jenomže: Eraser se nedá zařadit ani do jedné škatulky, spíše jen jeho určité konkrétní skladby lze porovnávat s konkrétnostmi let minulých v pevné režii Radiohead. Zvuk této desky je jinde, díky poměrně nezkreslené rovině Yorkova zpěvu a častokrát přeci jen pevnější konstrukci se dají věci tu a tam i snáze pojmenovat (pokud hovoříme o celku a ne jednotlivých částech). Byli bychom ale bláhoví, kdybychom Eraser zkoušeli nějak zformovat do předem připravených úhledných balení s jasným dodavatelským cílem. V žádném případě. Rytmus je možná trochu překvapivě silnou a častou skutečností desky, neustále nás doprovází členité, vrstevnaté, opakující se beaty, agresivní i jemně podbarvující. Málokdy čisté. Ani při chvilce se nedá zapomenout, že Eraser není elektronické dílo, neboť neustále se na nás dívá tu chorus bez lidského původu, strojové klavírní hrátky (v určitých případech) nebo někdy klasičtější, jindy ale velmi neobvyklé klávesy, smyčce a tucty neživých ruchů, kliků a podobných stvoření. Jen zřídka se objeví kytarové podbarvení, které možná chtě nechtě připomene i nějakou starší skladbu Radiohead (viz. Black Swan, jež silně svou kytarovou melodií odkazuje na I Might Be Wrong). Kytary (a vůbec jejich melodie) však spíš absentují než že by byly součástí. Ani akustické nástroje v obvyklejším duchu – nic se nekoná. Pro nastolený žánr je to myslím celkem pochopitelné.

„You should took me out when you had the chance“

„Buy a ticket and get on the train… cause this is fucked up, fucked up“

Thom Yorke na své desce působí otevřeně, ale jeho hudba zároveň uzavřeně. Hned nastíním logiku věci. Thom svými texty nechávám pohlédnout snad možná i do svého nitra, světa svého, ale také našeho. Vše působí upřímně, ano, možná lehce zmateně a nevyrovnaně, ale na to jsme si snad za dobu působení Radiohead stačili ve složce textů zvyknout. Eraser je komorní zpovědí člověka, který již něco prožil a jehož myšlenky stále zdobí řada nápadů, odkazů i kritiky. Co se textové složky týče, je deska otevřeným dílem a ve smyslu celku i dílem neobyčejně zdařilým. Ve většině případů. Dotkneme se životního prostředí, nástrah současného světa, probereme i osobnější otázky. Že čím víc smažeme, tím více se objeví, že náš návrat domů je zapříčiněn změnou k lepšímu, tak nač slzy. Ano, dalo by se namítat cosi třeba u Skip Divided, která svým hororovým nádechem a salvou výhružných slov bez špetky optimismu a hadím syčením působí trochu vyhřezle, ale i ona má na desce své místo, tak je třeba to respektovat. Hudebně je to pak zajímavá šílenost. Ale lhal bych, kdybych nenalezl kousky ještě zajímavější...

„Don't look into your eyes cause I'm desperately in love“

„I'm coming home, I'm coming home, To make it all right, So dry your eyes“

Už první skladba The Eraser svou melodičností pohlcuje a velmi zdařile baví. Patrná je především výborná symbióza všech použitých zvuků a ruchů, která vrcholí s melodickým efektem, jenž by mohl být součástí klidně i čistě tanečních skladeb. Na naléhavosti pak přidává hned další kousek Analyse či třetí The Clock, jehož charakter by mohl být v lehčí a syrovější podobě obsažen třebas i na takové desce jako je Medulla od Björk. Neustále totiž slyšíme odevšad nějaké hlasy, dokonce i v doprovodu. Poměrně tradičněji pak působí Black Swan, co se tedy hudebnosti týče. Poměrně snadná skladba Atoms For Peace s neustále stejným strojovým podkladem by mohla na první poslech znít všedně, ale skutečnost po několika dalších posleších je jiná – sílá tohohle kousku tkví především v krásné neopakovatelnosti Yorkova vokálu, který se posunuje do mnoha poloh bez stopy afektovanosti i nějakého strojeného falsetu – zní to přirozeně a hudební linka gradujíce k samotnému závěru krásně za těch 5 minut uklidní. To samé se však nedaří dalšímu počinu And It Rained All Night, kde přehršel úderů i přitlačení na nepokoji a agresivitě nás jisto jistě nenechá v klidu, přičemž zadní stěny by klidně mohly svébytně fungovat třebas na The Cloud Making Machine od Laurenta Garniera. Zajímavé to bezesporu je, ale ta kostra všeho zdá se být poněkud neuspořádaná. Harrowdown Hill se singlovým potenciálem, ke kterému byl zhotoven i poměrně zdařilý klip, je pak zas z úplně jiného soudku. Nejsilněji v tomto případě působí výborný text a klidná klavírová pasáž, kdy v samotném klipu Thom upadá hluboko pod vodu (spojitost s No Surprises myslím vyloučena). Poslední skladba je pak takovým dovětkem, epilogem k celé desce. Počítačový běh zde jasně poukazuje na charakter celé desky. Avšak úplně nejlepší na tom je fakt, že mi to nepřišlo odosobněné. Tady i čistá „nelidskost“ (když to tak pojmenuji) žije svým životem. Jak moc zapadne do tohoto života člověk a posluchač v jedné osobě, to zůstává otázkou…

„So many lies… So feel the love come off of them and take me in your arms“

Vrátím se k tomu, co jsem načal v odstavci výše: Thom Yorke působí otevřeně, jeho hudba uzavřeně. Ano, máme zde pocity osamění, někdy i klaustrofobie, neboť Yorke nás uvrhl do jakési pasti. Nejsou tu rozlety, nejsou tu tak rozmanitá místa ani hudební pestrost, jaká zdobila Radiohead např. na desce Kid A. Thom Yorke nám stále dokazuje, že patří na hudební piedestal, jelikož jeho charisma a nezaměnitelný vokál je zkrátka nenahraditelný. Jeho hudební elektronické cítění čistě v jeho režii (s určitou tedy externí výpomocí) je ale už zvláštní téma, které by si zasloužilo jistě širší i hlubší rozbor. Yorke zde není na světlech pódia, Eraser je spíše folkově zaměřený, hudba je často spíš úsporně těkavá a pocity při poslechu též. To je asi ta nejzásadnější věc. Eraser k nám vyvstává z hlubin šerosvitu a komorně nás uvrhuje v zajetí Yorkových myšlenek. Pro některé to může být úžasná zkušenost, pro některé upřímná výpověď bez dodatečné korektury, pro některé třeba jen střízlivá skutečnost. V každém ohledu platí, že deska svůj smysl obhájila a že těch 9 delších, ale i kratších zastávek, stálo za poznání.

TRACKLIST
01. The Eraser
02. Analyse
03. The Clock
04. Black Swan
05. Skip Divided
06. Atoms For Peace
07. And It Rained All Night
08. Harrowdown Hill
09. Cymbal Rush

Lazzich - Just Seen Nights (2005)

* * * * * * * * * *
Jsme na ruské orbitální stanici, nebo snad v německém ospalém vlaku, zabloudivším kdesi cestou na transsibiřskou magistrálu?

Už delší dobu jsem si brousil zoubky na nějakou čistokrevnou elektroniku. Na takovou, která slovo elektronika vystihne v tom pravém smyslu a navíc dodá svou hypnotizující duši, noční energii a také pravidelný, snící tep. Že je to až příliš abstrakce a příliš nároků na splnění? Ale to se pletete – následující text je zplozen na album, které přineslo přesně to, co jsem očekával. Minimalismus, experiment, elektronkovou, ale přeci duši, unylost, klid i postřeh. To vše v barvách jasných či zcela temných, v nočních oparech, prosvětlených mracích, deštivých probuzeních. K nezávislému albu Lazzicha, které vychází pod záštitou ruského net-labelu Fragment-music (a je zcela volně ke stažení), jsem přistupoval se zcela nulovým předsudkem a bez nějakých očekávání hodných pohledů. S tím, že pokud se poslech povede, bude to milé překvapení. Určitě nejsem zklamán...

Rovnou ale k věci: Just Seen Nights rozhodně nedělá díru do světa, jelikož se nebavíme o desce/hudbě, která by něco zásadním způsobem měnila nebo redefinovala. Mnoha autorů i rádií (před. těch internetových) se stejným, resp. podobným stylem zabývá již nějaký ten čas. Vývoj je otázkou citu pro kreativitu, ale přesto se dá podobně jako u řady jiných, nejen elektronických, žánrů tvrdit, že zde není posun na denním pořádku a není vždy k němu ani směřováno. Ovšem i tak Lazzich umí být tvořivý, nikoliv novátorský, ovšem jistě experimentální.

Sergej Lazarev (Lazzich), který začal svou „kariéru“ roku 2000 a následně spolupracoval s dalším Rusem (se kterým se ponořil do především chill-out music), není tvořitelem zcela od pídě k dokonání produktu. Většinou přejímá zvuky, ze kterých následně tvoří svou koláž, dodává všemu rytmus, tep, experimentuje a mění. A co na to říci? Výsledek, nebo-li také Just Seen Nights, zní věrohodně. To první, na čem zrak a sluch spočine (vnímejme více smysly), je určitě a zcela jasně atmosféra budovaná od prvních chvil do posledního konečku. Lazzich se nadstandardními zvuky, rytmem, ale i čistokrevnou ambiencí snaží vlákat poslouchače do svého světa desky (který je mimochodem zajímavě popsán přímo na stránkách fragment-music). Trochu neznámý prostor, osamění, ale i společník – to vše ve stylech typického deep, minimalistického techna, ambientu apod.

Ruský net-label Fragment-music, který pod svá křídla sdružuje několik elektronických projektů, a kde se čas od času objeví nějaké to nové album/EP, je poměrně zajímavou vstupenkou mezi sobě si blízké hudební počiny několika především ruských a německých tvořitelů, experimentátorů a hudebních nadšenců, jež chtějí své nadšení přenést i do srdcí a uší svých posluchačů. Veškerá alba jsou volně ke stažení a o popularitu a lámání žebříčků tady asi nikdo nehraje. Pokud máte zájem navštívit tento label a stáhnout si nějakou tu hudbu, pak na: www.fragmentmusic.net

Výborně působí např. osmiminutový „výlet“ 2. skladby „Pilos“, kdy se z noční pohlcující letargie nesnaží nic probouzet. Zní to atmosféricky, zvuk pohlcuje. Je pak škoda že 3. skladba, pomyslný výlet symbolizovaný skladbou „Night source“, je už zajímavá méně, ač z hudby velmi citelně vystupuje příroda (jen snad paprsky od Měsíce nahradilo zvláštní dunivé pozadí a cikády jak jinak než elektronické ruchy). Je pak libo odprostit se od trochu neurčitých, špatně formovatelných zvuků? Krásným příkladem a změnou zároveň bude skladba „Re Member Us“, která nás nutí i do pohybu a tance. Jest-li fyzického, nebo jen psychického, toť otázka. A pokud se budete bát, že po následujících mírných konvencích se již nic zářného neobjeví, budete patrně vyvedeni z omylu, poněvadž záhy přichází „Steps for kids“ a já vážně vidím ty kroky dětí, v té tmě, jak zmateně občas se projdou s hracími skříňkami po silnici. A člověk cítí, že si hrají, stejně jako ten, kdo hudbu složil (od dob Tobinovského „Toys“ další milá a dospělá infantilnost). Čekáme více, ale přichází méně. Na poslední skladbu byl přizván starý známý Matvey Andreenko-Skurihin (alias Leave Motte). Co naplat: absolutně ambientní zvukomalba „Night jingle“ není tolik působivá, působí trochu všedně, možná zní sice poměrně bez chyb, zvuk je vážně báječný a dost možná od silnice směřujeme výše, do vesmíru, ale co si budeme namlouvat: na té silnici bylo lépe. „Night jingle“ zní dobře, jako epilog působí vhodně, ale já chci rytmus, tep, pomalou rychlost – ne deceleraci tohoto rázu. To vše mi zde schází, je to jako bych zase usnul. Nebo se snad probouzel? Mám v tom už zmatek…

Opar jemně rozptýlených linek za pozadí, měkké, sympatické basy a bubny, tu a tam střídá mírně znepokojivá koláž s již méně chytlavým i nápaditým doprovodem i podkladem, někdy čistý průvod elektronickými zvuky, aniž by nás držel pevnější, anebo vůbec nějaký rytmus. Ať je hudební průvod jakýkoliv, v konečném zúčtování je Just Seen Nights zajímavým produktem. Zvláště i proto, že je kompletně zdarma a jednoduše k dostání. Je to vhodné na cestu dopravním prostředkem, nebo po svých, trošku zvláštní krajinou, stejně jako na cestu vlastních myšlenek probdělé noci či spánku. trocha ambientu, deep techno/houseové nádechy. Klid a pravidelnost. Just Seen Nights je poměrně dobrým příkladem pro minimalismus, se kterým se dá maximalizovat prostředí, rozšiřovat zorničky i nedbale usínat. I přes kratší hrací dobu kolem 30 minut je zaručena repetetivnost, aniž bychom žadonili o oddech či o změnu (je to dlouhotrvající, neúnavné).

Resumé - Pro občasné a spíše nezkušené posluchače čisté elektroniky to bude asi těžko stravitelné, zvláště pro ty, kteří berou občas elektroniku jako doplnění „klasiky“ (rozuměj; doplnění žánru, který má daný člověk skutečně v oblibě – neberu do tlamy žádného Beethovena ani Stravinského). Elektronicky naprogramovaní jedinci, androidi (už ne ale ti paranoidní, pro ty tu máme Radiohead), nebo jen ti elektronice naklonění – ti by to mohli přijmout. Není v tom složitost, spíše jen určité specifikum zastoupených žánrů.

TRACKLIST
01/ After Sensual
02/ Pilos
03/ Night Source
04/ Re Member Us
05/ Soon Feb
06/ Cu To
07/ Steps For Kids
08/ Night Jingle (feat. Leave Motte)