Kings of Convenience - Quiet is the New Loud (2001)

* * * * * * * * * *
Hřejivé pohlazení z chladných končin...

Z chladných krás Norského království zavítalo na kontinentální Evropu již několik velmi zajímavých hudebních persón a kapel. Pro přípomenutí především ambientní Biosphere, kreativci z Jaga Jazzist (resp. Jaga), nu-jazzoví Xploding Plastix a především elektroničtí atmosférici Röyksopp, jejichž album Melody A.M. i s odstupem času řadím mezi zcela jasně nejlepší elektronické počiny 21. století. Ano, spousta elektroniky, mnoho nápadů, hravosti, ale nechybí poctivý a čistý vokál, komorní duch, příjemná akustika folkového zaměření nebo popová alternativa? I to nalezneme v zemi nekonečných fjordů - Kings of Convenience.

Debutová deska norské dvojice Eirika Glambeka Boeho a Erlenda Oye je z jejich prozatímní diskografie jistě nejuzavřenějším a nejméně hlasitým dílem. Nálady i pocity se střídají, komorní melancholii občas nahrazuje přeci jen hravější lehce jazzový podklad s prvky latiny (klasický příklad pro The Girl From Back Then – tato stránka je však patrná spíše v následující desce), prostý vokál nahrazuje vynikající klavír, tu a tam trumpety, ale např. bubnů se prakticky vůbec nedočkáme (není to však ke škodě). A v hlavní roli? Samozřejmě kytara. Osamocená, zdvojená, uvolněná i napjatá (viz. The Passenger). Zkrátka báječná.

Některé skladby dostaly ten pravý ráz a náboj až s deskou Versus, kde několik elektronických hudebníků Quiet is the New Loud zremixovalo (a nejen – Versus nabízí např. i spolupráce apod.). Některé skladby se však remixu nedočkaly a mohou tak být ozdobou právě a jen této desky – a vězte, že kvůli některým kouskům má cenu debut si obstarat. Tak předně např. kvůli tiché, tesknými smyčci podbarvované Summer on the West Hill, kde hlas Eirika a Erlenda (že ten hlas vám bude povědomý? aby ne, stačí si vzpomenout na Poor Leno nebo Remind Me od Röyksopp - kooperace norských kapel je poměrně častý jev) ukazuje ty pravé přednosti, které tkví především v příjemném a uchu lahodícím tichém explicitním projevu bez zbytečných příkras. Speciálně Summer on the West Hill nebo spíše Erlendova Paralell lines s nutným klavírem jsou jasnou ukázkou, že i v dnešní době mohou vznikat když ne novátorská, tak rozhodně hřejivá a příjemná folková alba. A chlad? Ne, ten byste od dvojice z Bergenu těžko hledali. I když se dá říci, že některé své hudební přednosti oba prodali až např. na desce Riot on Empty Street, která je přeci jen barvitějším a pestřejším zážitkem (ale neříkám že lepším), i deska Quiet is the New Loud je svým způsobem jedinečná. A celý název je vlastně příhodný - tohle je neokázalé, oduševnělé a tiché defilé.

TRACKLIST
01. Winning A Battle, Losing The War
02. Toxic Girl
03. Singing Softly To Me
04. I Don't Know What I Can Save You From
05. Failure
06. The Weight Of My Words
07. The Girl From Back Then
08. Leaning Against The Wall
09. Little Kids
10. Summer On The Westhill
11. The Passenger
12. Parallel Lines