The Cinematic Orchestra - Ma Fleur (2007)

* * * * * * * * * *
4. deska po 4 letech... Lehká nuance? Totální odchylka?

Ostrovní label Ninja Tune má The Cinematic Orchestra jako jednu z vlajkových lodí. Navíc je nutné si přiznat, že „hudební filmaři“ na tom byli od r. 1999, kdy vyšla debutovka „Motion“, kvalitativně opravdu velice dobře. Však desky „Motion“ a „Every Day“ se také dočkaly vřelého přijetí nejen u kritiky a jsou považovány za jedny z nejlepších ve svých žánrech posledních let. Následující dílo „Man with Movie Camera“, koncipované primárně jako podklad dokumentárním záběrům Dziga Vertova z roku 1929, ovšem prokázalo jisté „trhliny“ v tvorbě a i přes velmi vydařená místa nenabídlo zázraky. Nedá se však říci, že by proto byla deska „Ma Fleur“ vyhlížena s nějakým despektem. Z mé strany tedy nikoli.

Málokoho ze zarytých fanoušků určité kapely potěší fakt, že hudba, kterou ještě donedávna v jejím repertoáru vídával a právě kvůli které si jí oblíbil, je možná minulostí. Alespoň pro dnešní čas. Nová deska britské formace, od počátku výrazně koketující s jazzovými elementy, byla vzhledem ke čtyřleté odmlce (právě tolik času uplynulo od vydání posledního počinu „Man with a Movie Camera“) ne zrovna málo očekávaná. A to zvláště od autorů, kteří svým záběrem dokázali oslovit na daný žánr opravdu poměrně početnou skupinu lidí – což tedy rozhodně není pravidlem. Jenomže co když se těm fanouškům předloží jiný materiál, v podstatě odlišná hudba, mnohem umírněnejší, méně nápaditá...?

„Ma Fleur“ působí od prvních chvil jako komorní, nezvykle jemná (na Cinematic) a usedlá deska. Bez výraznějších zápletek, dramatizace i jazzového koření, tolik charakteristického pro minulé desky. Často je opomíjen beatový doprovod i citelnější autorský vklad. Hudba je vystavěná v mnoha případech buď na vokálech, často pouze orchestrálně podbarvuje, nevystupuje tak na povrch, nebo zkrátka ztrácí ono lákavější kouzlo „Every Day“ či „Motion“. S minulou tvorbou The Cinematic Orchestra seznámené jedince ale zaskočí především asi ono upustění od výraznějšího nu-jazzového (potažmo acid-jazzového) nádechu. A když se něčeho dočkáme v „As the Stars Fall“ (a maličko i v příjemné „Child Song“), jejíž závěr je díky snad deformovanému psímu štěkotu a naléhavému klavíru opravdu působivý, podobné skladby se již nedočkáme. Byť i např. pozdější „Breathe“ s hlasem staré známe, soulové Fontelly Bass, je svým způsobem jeden z vrcholů „Ma Fleur“.

Poslech této desky, která nenabízí mnoho záchvěvů minulosti bandy kolem Jasona Swinscoeho, je jako exkurze do klidných zahrad, kde se podává čaj o půl sedmé (cover i prezentace desky tomu nahrávají). Chutná sladce, někdy je v něm smetana, jindy někdo opomněl cukr a šálek zhořkl, ale v zásadě vás chuť nikdy nepřekvapí, neomámí. Byť je koncepčně vše v pořádku, skladby na sebe plynule navazují, neexistují prakticky rušivé prvky nebo totálně zpackané skladatelství, věřím, že v případě budoucího navázání na nastolený hudební charakter by se mohli od kapely odvrátit někteří fanoušci. Ano, současnou deskou se najde zase jiná skupina poslouchačů, ale opravdu je to ten správný směr? „Ma Fleur“ je zaměnitelnější, přijatelnější, nástrojově a aranžemi ničím překvapující deska. Je víceméně klidná, vyrovnaná, nasazeno je mnohem více vokálů (lehce nepůvodní Patrick Watson, Lou Rhodes atd.), texty, vycházející z útlého scénáře (ano, „Ma Fleur“ má být soundtrack k imaginárnímu snímku...), nám popisují konkrétní místa, malé příběhy, nabylo sentimentu, melancholie... ubylo však rukopisu. Osobně doufám, že to byla jen menší avantýra, neurážející odbočka a že pro příště nastane replikace starých The Cinematic Orchestra.

TRACKLIST
01. To Build a Home
02. Familiar Ground
03. Child Song
04. Music Box
05. Prelude
06. As the Stars Fall
07. Into You
08. Ma Fleur
09. Breathe
10. That Home
11. Time and Space