10 desek "cannyho" (Obří broskev)

Jaké desky kterých interpretů jsou nejzásadnější pro "cannyho", zpěváka a kytaristu českolipské Obří broskve? Kapely, která se pomalu, ale neohroženě dostává do širšího povědomí české alternativní scény a která současně pracuje na vydání druhé studiové desky?

Musím říct, že to byl docela boj. Nakonec jsem vybral věci, který mě prostě zásadně zasáhly. Spousta krásnejch desek vypadla, ale co, od toho konec konců takový výběry jsou.

Sigur Rós - Agaetys Byrjun

Nemůžu nezmínit. Pro mě asi nejzásadnější deska. Když jsem ji v roce 2000 slyšel poprvý, měli jsme za to, že Sigur Rós je islandská zpěvačka. Byl jsem úplně u vytržení, totálně rozstřílenej. Úplně mi to tehdy změnilo pohled na hudbu. Uvědomil jsem si, co je všechno možný. Za půl roku jsem pak Sigur Rós viděl živě v Akropoli. A pořád je to pro mne jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec.

Neutral Milk hotel - In The Aeroplane Over The Sea
Relativně nedávnej zásah. Ale o to hlubší. Hlava Neutral Milk Hotel, písničkář Jeff Mangum, je génius a nejspíš docela magor. Možná on je ve skutečnosti islandská zpěvačka. Každopádně je tohle album plný skvělejch písniček a neuvěřitelně dobrejch textů. A je celý nahraný takovým uvolněným a invenčním způsobem. Zvláštní mix melancholie a psychopatickýho veselí.


PJ Harvey - Stories From The City, Stories From The Sea

Skvělá syrová kytarová deska. Přímý jasný sebevědomý písničky. PJ Harvey je skvělá skladatelka a interpretka. Umí znít divoce i velice laskavě, duet s Thomem Yorkem This Mess We're In je krásná skladba. Nedávno jsem ji poslouchal po dlouhý době a pořád je to silný jako svině.

U.N.K.L.E. - Psyence Fiction

Jedna z prvních elektronickejch věcí, který jsem si opravdu zamiloval. Objevil jsem ji na kazetě v poličce mý tehdejší spolubydlící a točil ji furt dokola. Pouštěl jsem ji každýmu. Na jednu stranu se pochopitelně celá deska nevešla a na druhý straně bylo Without You I Am Nothing od Placeba, který jsem si taky tehdy poslechl poprvý a oblíbil. Celý Psyence Fiction jsem tak slyšel asi až o po dvou letech. Zážitky na pokračování.

Stina Nordenstam - People Are Strange
Tohle album švédský zpěvačky Stiny mi poprvé pustila moje přítelkyně v zimě v roce 2004. Chodil jsem pak po Český Lípě, byla tma a padal první sníh. A do toho bílýho ticha mi hrály ty nejkřehčí písničky na světě zpívaný hlasem jak z ledu. Všechno to jsou coververze, ale často k nepoznání přearanžovaný a nahraný jakoby v obýváku. Princova Purple Rain nebo People Are Strange patří k těm nejsilnějším zážitkům v životě na světě.


Nine Inch Nails - The Downward Spiral
Druhá z prvních elektronickejch věcí, který jsem si oblíbil. Napřed jsem NIN pochopitelně nesnášel, protože mi je pouštěl mladší bratr přes zeď na plný pecky. A já v tý době ještě poslouchal Guns and Roses. Dlouho mi trvalo, než jsem překous tu špinavost a ten vztek a agresivitu. Ale pak jsem tomu přišel na chuť a mám tuhle ošklivou elektrometalpopovou energii moc rád. Stejně jako NIN a všechny jejich desky.


Nick Cave - No More Shall We Part
Velký překvapení. Nicka Cavea jsem měl tak opatrně rád. Ale dlouho se mi opravdu líbila jenom deska Murder Ballads. Jenže No More Shall We Part jsem si jednou náhodou pustil a už se od něj nemoh odtrhnout. Skvěle zaranžovaný. Každá písnička pomalu graduje a když čekám, že se už už zlomí, vykopne ji to ještě o schod vejš. Strhující. Fakt. A Cave tady skvěle zpívá. Neprůstřelnej chlap.


Beck - Sea Change
Neuvěřitelně pomalá deska. Hned u první písničky to zní, jako by měli všichni najednou zastavit a usnout. Hromada smyčců strašně hezky a zároveň moc vtipně zaranžovanejch. Hned u druhý písničky jsem si řikal, jestli si ze mě náhodou nedělají prdel. Beck je chytrej a šikovnej chlapík. Hned u třetí písničky mi bylo jasný, že mě prostě dostal. A čtvrtou mám nejradši.


Smashing Pumpkins - Adore
Ve správnej čas na správným místě. Parádně temná i zvláštně vyklidněná deska, kterou jsem si hodně užíval a která mi otevřela další dveře. Minimálně k Smashing Pumpkins. Mám moc rád i Mellon Collie And The Infinite Sadness, ale Adore je prostě nejvíc.


Radiohead - The Bends
Tady to bylo těžký. A vlastně je jedno, kterou desku vyberu. Každou mám zasazenou do období, kdy jsem se s ní seznámil, jen Pablo Honey jsem si dal až v retrospektivě. A všechny mě bavěj, všechny mám opravdu hodně rád. Až je to legrační. Možná souhra náhod. Nejspíš chytrý a nadaný lidi. Skvělý písničky. Radost.