10 desek "Luk Santiago" (The Prostitutes)

Kapela The Prostitutes je u nás poměrně zavedeným jménem. Na scéně se pohybují již čtvrtým rokem a od vydání úspěšné debutové desky "Get Me Out Of Here" v roce 2006, resp. po několika populárních klipech, je začala registrovat i širší společnost, kapela posbírala několik tuzemských ocenění a nedá se hovořit ani o propadu u obce hudebních kritiků. Dnes The Prostitutes koncertují doma i v zahraničí (nejbližší vystoupení v Praze "Live on Radio Wave" 29.11.) a uvidíme, kdy vyjde jejich v pořadí druhé album. Na "10 desek" jsem se ptal Lukáše Přikryla, 30ti letého bubeníka kapely.

Vybral jsem deset alb, z nichž některá jsou řadovky a některá bestofky, ale ke kterým se rád a opakovaně vracím. Za rok to samozřejmě mohou být jiní interpreti a jiné desky, ale teď to mám takhle (pořadí neurčuje, kterou z desek mám raději):

Siouxsie & The Banshees - The Rapture
(1995)
Smyčce zůstaly, vyzrálost vystřídala kyselost jejich prvních desek. „To je temnota vole! Na to se netancuje…“ řekl jednou bráchovi Destroyerovi někdo na koncertě Stranglers. Opravdu se na tuhle hudbu blbě tancuje. Vždycky, když se po čase vracím k této desce, jsem doslova uchvácen plností hlasu Siouxsie, geniálními rytmy Budgieho a Severinovou temnou basou. Člověk při poslechu ztrácí vědomí a běhá mu mráz po zádech. Dobře si pamatuju na jejich voodoo obřad v Paláci kultury, pro mě zřejmě stále nepřekonaný koncertní zážitek. Stáli jsme totiž s Destroyerem v první řadě.

The Beatles - Abbey Road

(1969)
Abbey Road zřejmě netřeba představovat. Pro mě je to absolutní vyváženost zvuků a melodií. Jedná se o producentsky nepřekonanou nahrávku – nic nevyčnívá, nic tam nechybí.

The Damned - Tales From The Damned

(1993)

Klasický rock`n roll s punkovou hořící koudelí u zadku – čistá práce. Jedna z kapel, jejíž jméno si fanoušci nechávali tetovat na tělo a to už tedy musí být oddanost... Tihle chlápci, dnes již ve středních letech, snad žerou uran. Deska z roku 1993 je výběrem hitů, mezi nimiž jasně září pecky jako "Discoman", "Billy Bad Breaks", "There Ain`t No Sanity Clause (Remix)", "Teenage Dream" nebo temná vypalovačka "I Believe The Impossible". Vždycky jsem znal jejich písničky jen z desek, ale pak jsem je viděl v přažském Abatonu. Větší odpal jsem na koncertě nikdy nezažil. Čas od času zavítají i do naší zaprděný kotliny. Nedoporučuji bubeníkům, rychlost je návyková a mohla by se vám zatočit hlava.

Primal Scream - Dirty Hits

(2003)
Soul, drogy a elektronika. Svižný věci i ploužáky. Some Velvet Morning je výborný "dunajský" cover úžasného country oplodňováku. Primal Scream a jejich Dirty Hits představují naději pro některé muzikanty, že vyhulit se dá i k dobrý muzice. Deska obsahuje také píseň "Swastika Eyes", jejíž text byl Radou ČRo letos v říjnu špatně interpretován a označen za fašistický. Celá kauza byla politicky nezávislou radou politizována a použita proti Radiu Wave.

Talk Talk - Spirit of Eden

(1988)
V hlavní roli ticho. Desku jsem po x letech vytáhl zase na světlo. Má neopakovatelnou komorní atmosféru, foukací harmonika přes kytarový Wah Wah je fakt úlet. Blues. Rozhodně se nejedná o klasickou koncepci popové desky a písničky. Kdo má rád skvěle sejmuté nástroje, ten si přijde na své.

The Libertines - Up The Bracket

(2002)
Neučesané, rychlé, téměř folkové písničky zahrané punkovou kapelou s jedním feťákem v čele. Je to jasná, upřímná a přímá deska. Jako toxikolog tuhle partu nebudu komentovat. Mimojiné, The Libertines patří mezi oblíbené Morrisseyeho kapely.

Morrissey - You Are The Quarry

(2004)
Ačkoliv tyhle písničky rozhodně nepatří k nejrychlejším, odsejpá to a člověku je skoro líto, když odehraje poslední track. Klasicky dobré texty, výborné kytary a celkově skvělý zvuk i výkon všech ostatních členů kapely. Často se vracím k poslechu této desky.

The Clash - London Calling

(1979)
Až popová deska jedný z nejslavnějších kapel všech dob. Asi netřeba dále představovat. Škoda, že už se kapela nedá nikdy dohromady v původním složení...

Blur - 13

(1999)
Třináctá komnata popových Blur je trochu jinde než byly předchozí desky, ale zřejmě taky proto mě tak baví. Najdete zde klasický blurovský písničky (Coffee & TV), ale taky hodně cholerické výkřiky doprovázené porouchanýma kytarama.

Robyn - Robyn

(2005)
Osmdesátkový, minimalistický, analogový rap-depeš-pop, který obsahuje jeden výjimečný velejemný kousek s kontrabasem, ozdobený krásným sexy hlasem švédské zpěvačky Robyn.

Asi je patrné, že je mi bližší britská hudba, ale třeba se to jednou změní. Třeba přestanu tenhle bordel poslouchat úplně, prodám svoje bicí, odstěhuju se na samotu mezi hory a moře, kde budu posluchat jen šumění moře. A šumění v uších, které bude pozůstatkem mé hudební minulosti...

LINKY

myspace
oficiální stránky
blog kapely

10 desek "Jan Faix" (Noise Pictures, Unifiction, Music Screen Show)

Cyklus "10 desek" se navrací se zajímavým člověkem mnoha zájmů a profesí, osmadvacetiletým Janem Faixem, učitelem hudební výchovy a českého jazyka (současně se zájmem o literaturu, filozofiii a filozofii v literatuře), občasným publicistou (stopy vedou k magazínu His Voice) a především hudebníkem, který se vyjma sólové dráhy věnuje i hraní v projektech jako Noise Pictures, Unifiction či Music Screen Show. Hudební přehled tomuto člověku očividně nechybí... co ho však ovlivnilo nejvíce?

Do svého top 10 jsem zvolil alba, ke kterým mám tendenci se čas od času vracet. U některých to trvá již léta, u jiných třeba jen pár měsíců. Výběr deseti pro mne byl velice náročný, určit mezi nimi ještě nějaké pořadí bych už nedokázal. Je možné, že se třeba již v blízké budoucnosti tento seznam titulů změní, dokonce v to upřímně doufám. Ale kdyby mne od teď naplno nenadchla už žádná deska, tak bych zase mohl ocenit konečně naplno i dokonalou krásu Ticha.


Auger, Brian: Voices Of The Other Times
(Sanctuary Records, 2000)
Už při prvním poslechu této desky jsem si zamiloval jak varhanní hru Briana Augera tak zpěv jeho dcery Savannah. Oceňuji zde také vynikající studiovou práci se zvukovými detaily.
Celkově se mi Voices Of The Other Times líbí mnohem více, než většina Augerových klasických nahrávek ze 60. a 70. let, i když mají u mne také velký respekt.


Davis, Miles: On The Corner
(Columbia, 1972)
Od Davise bych zde mohl vyjmenovat řadu velice oblíbených nahrávek, stále se vracím i ke Kind Of Blue, Sketches Of Spain i k Tutu. On The Corner ale pokládám za stále moderní a stále inspirativní a zároveň asi nejvíce ukazuje Davisovo vizionářství, které potvrdil mimo jiné i Bill Laswell svým remixovým albem Panthalassa.


DeJohnette, Jack: Oneness
(ECM, 1996)
Album nabité emocemi i úžasnými hráčskými výkony. Díky této nahrávce se stal Michael Cain jedním z mých nejmilejších pianistů a zároveň jedním z mých vzorů pro volnou improvizaci.


Eick, Mathias: The Door
(ECM, 2008)
Prvnímu sólovému albu tohoto trumpetisty známého z formace Jaga Jazzist nelze skutečně nic vytknout. Ze všech skvělých výkonů zde nejvíce oceňuji pianistu Jona Balkeho. Jeho citlivá hra, využívající avšak nikoli bezúčelně i některé cageovské přístupy k nástroji, posouvá Eickovy jemné kompozice do další dimenze.


Emir Kusturica’s No Smoking Orchestra: Time Of The Gypsies
(Decca Music Group, 2007)
Deska nabitá neuvěřitelnou strhující energií mne oproti předešlým titulům této formace zaujala navíc krásnými orchestrálními aranžemi a špičkovým zvukovým zpracováním. Dva týdny jsem skoro nebyl schopen poslouchat nic jiného. Do paměti se mi zapsal především nápaditý groove ve skladbě Europa. Zároveň by se některý z Kusturicových filmů určitě dostal i do desítky mých nejoblíbenějších snímků.


Medeski Martin & Wood: End Of The World Party
(Blue Note, 2004)
John Medeski vždy ukazuje, že pomocí archaických klávesových nástrojů toho lze stále ještě vytvořit mnoho nového. Fascinuje mne zde například originální použití mellotronu. Všichni v tomto triu jsou hráči, kteří mi „mluví z duše“. End Of The World Party je v jejich diskografii navíc asi nejucelenějším albem a obsahuje nejosobitější kompozice.


Evan Parker Electro - Acoustic Ensemble: The Eleventh Hour
(ECM, 2005)
Pro mne jeden z vrcholů hudební abstrakce. Virtuózní spontánní improvizace na akustické nástroje je i s vkusnou a citlivou elektronikou perfektně spojena v jednolitý celek, při jehož poslechu nelze než žasnout.


Truffaz, Eric: Arkhangelsk
(Blue Note, 2007)
Truffazovým fanouškem jsem již skoro deset let, ale tuto desku pokládám za jednu z nejzdařilejších. Vedle skvělých výkonů všech členů kvartetu stojí za to slyšet i vynikající hostující vokalisty. Skladby Red Cloud a Trippin‘ The Lovelight Fantastic jsem si oblíbil na první poslech.


Cuong Vu: This This And That
(CV, 2003)
Na vlastním nákladem vydané nahrávce, z níž se některý materiál objevil později na albu Come Play With Me (Knitting Factory), je slyšet dokonalé zvládnutí nástrojů i technologických vymožeností, kompoziční a improvizační jistota i duchovní hloubka. Cuong Vu je pro mne nejoriginálnějším žijícím trumpetistou.


Weather Report: Mr.Gone
(Columbia, 1979)
Hudební génius vždy tvoří díla daleko překračující rámec doby a žánru. Tady se sešli géniové minimálně tři.

Do top 10 se nevešlo:
Olivier Messiaen: L’Ascension; Omni Trio: Skeleton Keys; Radiohead: Kid A; Sly & The Family Stone: Fresh; Mahavishnu Orchestra: Apocalypse; Jan Hammer: First Seven Days; Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968; Sergej Kuryokhin: The Ways Of Freedom; John Coltrane: Love Supreme; Keith Jarrett: Dark Intervals; Pat Metheny: Secret Story; Dežo Ursíny: Bez počasia; SBB: 2; Combo FH: Věci; Frank Zappa: The Best Band You Never Heard In Your Life; Souad Massi: Raoui; John Zorn: Naked City; Shakti with John McLaughlin: Natural Elements; Chick Corea: Eye Of The Beholder; Jeff Beck – Jeff Beck’s Guitar Shop; Brad Mehldau: Largo...

10 desek "Radka Charváta" (Sensus)

Resuscitace cyklu "10 desek" zdařena. Dalším člověkem, jenž byl tázán ohledně jemu nejbližších desek/autorů, je Radek Charvát, stojící za experimentální elektronikou projektu Sensus. Není tomu tak dávno, co vyšla na svět pod labelem Ressonus jeho první deska Humanomaly, ale bylo by bezpředmětné se jí zabývat právě zde. Aneb případné recenze nechme si na jindy, dnes se podíváme na  stěžejní cizí práce dle Radkova mínění. Jemu nejbližší desky...

Vybral jsem 8 pro mě nejvíc zlomových desek (hudebníků) v období hudebního rozhlížení, zkoumání a nasávání všeho, co se kde šustne, které jsem z mé strany podrobil zkoušce neoposlouchatelnosti. I když se v současnosti nejvíce zajímám o experimentální všechnotechniku, žádné album této větve jsem nemohl vybrat, jelikož už moc nestíhám to vše poslouchat. Devátá příčka teda patří veškeré další hudbě, desátá té tuzemské, která mě něčím oslovila. Nezávislou tvorbu navíc oceňuju zvláštním osobním bonusem ;)

Björk
1993-

Hlasové a muzikální experimenty, ženská sensualita, v podobě Björk pro mě v dokonalém souznění. Každá deska je jiná, jedinečná. Procítěné skladby, i ten nepatrný zvuk má své místo. Najdu u ní vše, co se mi v hudbě líbí a co mě na hudbě fascinuje. Více slov neumím vyjádřit.

Sigur Rós
1997-

Opět islandská hudba a pro mě opět nezapomenutelné zážitky. Zhudebněné přírodní procesy na mě neustále dýchají z pozadí… nenucené, ale naléhavé melodie jako kdyby zrovna vznikaly, zpěv nebo řev… nevadí mi, že neumím islandsky… když se zastaví čas, je mi téměř vše jedno… stačí mi piáno, smyčce, kytary, bicí a vyplouvám… tak takk…

Goldfrapp – Supernature
2006

Jednoduše znějící hravá energická instrumentální elektronika (uf :), taneční rytmy nebo písničky (?), erotická atmosféra, více-smyslné texty. Staré se v barevných kolážích snoubí s novým. Někdy komično, někdy melancholično. To mě na albech Goldfrapp nejvíc přitahuje. Mezi jejich alby já podle aktuální nálady volím to předposlední.

John Frusciante – Shadows Collide With People
2004

Syrovost, opravdovost, lehkost bláznů. Krátké emocionálně nahuštěné tracky. O výborné kytaře se hádám ani nemusím zmiňovat. Jedním dechem bych mohl bez obav zmínit další JF alba.

Leftfield – Rhythm And Stealth
1999

(dovolím si klišé) Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Do Čech stále víc pronikala elektronická a taneční hudba ze západu. A jelikož jsem se snažil téhle hudby co nejvíce vstřebat, u Vietnamců jsem koupil tohle album (až poté jsem objevil Leftism, možná proto se mi R&S líbí víc ;). Jejich zvuk je jak přízrak. Pro mě přelomové a nepřekonané album v tomhle žánru, žádnej podobnej sound jsem u nikoho jinýho neslyšel. Domnělá pochmurnost, údernost blesku, neobvyklé ne- i taneční rytmy, zaříkávání pralesních šamanů. Elektronika útočící na přírodní kořeny. A to i kdyby Vietnamec neřekl, že „to moc dobrý“…

Massive Attack – Mezzanine
1998

Kouř se líně vznáší po místnosti, občas se dotkne pruhu světla pronikající mezi závěsy, do zdí duní pomalé srdeční beaty, odněkud seshora se snáší hlasy…

U.N.K.L.E. – Never Never Land
2003

Jsem mimozemšťan já, ten v zrcadle nebo všichni kolem? Skřeky, vzlyky, mimózy, lítací melodie a space soundy… jeden dlouhej našláplej track s místama pro oddych… tak se změň nebo to změní tebe!

HUUN HUUR TU – výběr
1993-

Líbí se mi tradiční hudba, v co nejpůvodnější podobě. Skrz jinou strukturu písní, výběr a barvy nástrojů rád nahlížím do úplně jiného myšlení než je naše středopupkovskoevropanské. Vybral jsem alespoň jedno z naštěstí mnoha známých i neznámých uskupení. Není třeba složité nástroje, něco co „vrže“, cinká, píská, duní, vše (ostatní) vyjádří jedinečný alikvótní zpěv, rozprostírající se od údolí až k vrcholkům hor. Spiritualita všedního okamžiku. Usedám s neobyčejnými jezdci na koně a vyrážíme vstříc panenské asijské planině...

10 desek "Matěje Kratochvíla" (His Voice)

Není věru lehkým úkolem vytyčit skutečně těch 10 osobních, nejzásadnějších desek, jak trefně Matěj Kratochvíl poznamenal. Tento šéfredaktor tištěného hudebního magazínu His Voice se toho ovšem zhostil myslím s bravurou a jistě dal nejednomu hudebnímu nadšenci podnět podívat se po další, věřím že zajímavé, hudbě se kterou neměl zatím možnost se setkat...

Vybrat deset nejdůležitějších desek je těžká věc, zvláště když člověk stále vyhledává novou hudbu a každou chvíli se pro něco nadchne. Navíc s vědomím toho, že existuje tolik zajímavé hudby, kterou nikdy neuslyším. Vybíral jsem nakonec podle toho, ke kterým deskám se i s odstupem vracím a pořád v nich něco zajímavého slyším. Vyplývá z toho, že jsem vlastně staromilec. Ale kdybych takový seznam sestavoval za deset let, třeba by v něm byly nějaké kousky z letošního roku.


Astor Piazzolla -  Rough Dancer and Cyclical Night (Tango Apassionado)
1986

Piazzolla vytáhl tango z hampejzů Buenos Aires, trochu ho zkomplikoval evropskou vážnou hudbou a jazzem, aniž by se při tom ztratila krvavá argentinská energie. Věci, které natočil na konci života patří k tomu úplně nejlepšímu, a mezi deskami, které můžu omílat velice často (a těch není mnoho) je tato nejomílanější.

David Bowie - 1. Outside
1995

Bowie geniálně vyhmátl to nejzajímavější z okrajovějších hudebních rybníků a zapojil to do své hudby. Dekadentní hudební divadlo s popovými melodiemi, agresivními rytmy a zvuky a Bowieho výjimečným hlasem. Další velkou zásluhou této desky je, že jsem se přes ní dostal k jeho starším nahrávkám.

Einstürzende Neubauten - Tabula Rasa
1993

Vlastně opačná situace než u Bowieho mě naopak zaujala u Einstürzende Neubauten. Ne že by mě neoslovovaly jejich rané železitější počiny. Postupné absorbování „normálních“ písniček a jejich spojování s hromadami šrotu ale můžu poslouchat častěji. A stejně jako u Bowieho tady hraje důležitou roli hlas – tentokrát tedy Blixy Bargelda.

Steve Reich - Octet, Music for a Large Ensemble
1980
Když jsem se začal seznamovat s minimalismem, byla to jedna z prvních desek, které jsem slyšel. Když pak mé nadšení pro tento styl lehce ochládalo díky zjištění, že minimalistické techniky často slouží jako záminka ke tvorbě děsivého kýče (třeba u Philipa Glasse), byl Reich jedním z těch, kteří chladnutí přežili ve zdraví, a zvlášť Music for a Large Ensemble mě dodnes úspěšně hypnotizuje.


György Ligeti - Hamburg Concerto, Requiem
2003

Ligeti byl podle mě jeden z nejzajímavějších poválečných skladatelů. Dokázal nacházet nové cesty a nové zvuky – proto si také jeho hudbu půjčil Kubrick do Vesmírné odysey. Requiem ze šedesátých let i Hamburg concerto z roku 2003 dokazují, že se zvukem tradičního orchestru se dají dělat neuvěřitelné věci – bez elektroniky. Vedle Requiem znějí snahy apokalyptických metalistů nebo industrialistů jak dětské písničky.

Supersilent - 6
2003

S takzvanou volnou improvizací to je těžké. Naživo může být zajímavé sledovat komunikaci mezi hráči a nechat se unášet tím, co vzniká v té jedinečné chvíli. Jen zlomek toho ale funguje při poslechu ze záznamu. Ačkoliv i tyto Nory spojující elektroniku, bicí a trubku je lepší slyšet na koncertě, jejich desky, a zvláště ta šestá, v testu časem obstojí. Fascinující přechody od chaotické změti zvuků po zasněné plochy s šumivými melodiemi trubky a zase dál k rozjetým rytmům.

La Monte Young - The Well Tuned Piano
od 1964 dál

Některá hudba prostě potřebuje dostatek času, třeba ta Youngova. Některé jeho skladby jsou vlastně nekonečné dlouhé tóny. „Dobře naladěné piano“ se hraje na klavír speciálně přeladěný podle jiného systému, než na jaký je naše ucho zvyklé, takže zpočátku může znít vlastně rozladěně. Po nějaké době ale člověk slyší zvuky, které by od klavíru nečekal, a díky šálení ucha se objeví sbory, varhany a spousta dalšího (i bez konzumace jakýchkoliv chemických substancí). Jen to chce trochu výdrž. Při verzi na DVD odpadá nutnost vyměňovat každou chvíli disk, což u šestihodinového proudu hudby může rušit. Navíc lze vidět autora, jak z jemného brnkání s neuvěřitelnou trpělivostí buduje větší a větší vlny tónů.

Little Annie - Songs of a Coalmine Canary
2006

Tuto dámu bych chtěl potkat ve čtyři hodiny ráno v nějaké nádražní hospodě, kde bychom si dali rum (který jinak nepiju). Na její jazzovo-bluesovo-chansonovou desku jsem narazil zcela náhodou a ten hlas mě dostal.

Fennesz - Venice
2004

Mám vůči laptopářům spoustu výhrad, ale někteří s tou plastovou krabicí dokážou dělat opravdovou hudbu a tím myslím především Fennesze. Na Venice dotáhl k dokonalosti umění dělat ze šumění a praskání něco v podstatě velice romantického. Na těch následujících to (z mého pohledu) poněkud přeslazuje.

Björk - vlastně cokoliv

Byl bych napsal poslední desku Volta, ale trochu mi ji kazí hostující Anthony a jeho přetremolovaný hlásek. Tak přiznávám, že se mi líbí vlastně všechny, každá kvůli něčemu jinému.

10 desek "Ondřeje Pečenky" (Folk3mail)

Dalším pánem na holení se stal bubeník a kytarista Ondřej Pečenka alias folk3mail. Otázka stejná: 10 desek, které ho nějak ovlivnily, byly pro něj zásadní a proč. A odpovědi? Rychlé, bezprostřední, zkrátka mluví samy za sebe...


Nirvana - In Utero

Tak tohle bylo někdy v prváku na gymplu, znal jsem už Nevermind a na Smells Like... vymetal (mikinou) parkety místních diskoték v mém původním maloměstě/velkovesnici. Už dávno nedělám tak rychlé pohyby jako tenkrát... Zpočátku se mi ta deska nelíbila, přišlo mi, že to schválně dělají hnusný, ale nakonec, jak to občas bývá, se posunula mezi ty zásadní.


Radiohead - OK Computer

Deska století vším. Pak mě trochu mrzelo, že utekli k čím dál větší zahleděnosti, ale i tak pořád ukazovali směr.

Smashing Pumpkins - Siamese Dream
Jednoduchý, ale melodicky dokonalý a hlavně dokonalej bubeník Chamberlin nebo jak se jmenuje…


Beck - Mellow Gold; Sea Change

Tohle je zajímavý; mě významná část songů od Becka moc nebaví pro přílišnou ztřeštělost a zbytečný experimenty. Nicméně ten základ, kterej s sebou do hudby přinesl, je pro mě vlastně nejzásadnější. Barva hlasu, folk/country úplně jinýho střihu než si člověk u nás dokáže představit... takže Mellow Gold byla pro mě deska číslo jedna tý doby; Sea Change jsem objevil až před 2 lety a stavil bych ji možná ještě vejš.

Pearl Jam - Vitalogy
Srdeční kapela. Spoustu lidí dokážou vytočit svojí obyčejností a přeceněním médiama. Baví mě jejich zvuk, vedder od A do Z a i když od jistý doby mají na deskách pár slabších songů, mají na to po letech právo. Myslím, že to nervou, a to mě baví.


Tata Bojs - Ukončete nás
Tata Bojs potkali výjimečného zahraničního producenta a zdá se, že v pravou chvíli. Poprvé jsem tu desku slyšel na velmi dobře apgrejdované reprosoustavě v kamarádově trabantu. Dodnes to pro mě zní hodně neuvěřitelně. Skvělá forma kapely + zesílená drajvem neotřelého mixu. Škoda odchodu Marka Doubravy. 


OTK - KOT
Když jsem poprvé na R1 zaslechl ukázky, řikal jsem si, že to museli nahrát v pokoji na plastovej PC. Ono to tak nebylo, ale od té doby mám rád takovejhle zvuk. Nejvíc mě vždycky bavila skladba Slapy a po Frantovi, kterej tam hrál a ještě pořád trochu hraje i ve F3M :-), jsem vždycky na zkouškách chtěl zahrát to jeho sólo na harmoniku.


GNU - Srdce v kusech zvuku
Přišlo ve stejný moment jako OTK. Možná, že to pouštěli v dalším vydání V7 na R1. Stejný zvukový postupy, jen mnohem větší tlak a hustota. Nádhera.


Underworld - (z každé něco)
Všeobecně elektroniku už moc nemusím, ale Underworld jsou pro mě new folk’n’bass. Pozoruhodný minimalismus s podvědomýma spodníma proudama, který vždycky zachytím paradoxně tehdy, když se nejmíň soustředím.


Sonic Youth - Sister; Experimental Jet Set, Trash and No Star; Rather Ripped
Už se těším na koncert v Arše. Šmrdlalové pořád ve stejný sestavě s podobně neuchopitlenýma spodníma proudama jako Underworld. Zkrátka hebkací muzika, která mě od země nadzvedává a rád bych kruci věděl čím!

... pak bych chtěl ještě doplnit další, jako třeba PINBACK, SUZANNE VEGA, POSTAL SERVICE, NOTWIST, DISMEMBERMENT PLAN, PSAPP, EVERYTHING BUT THE GIRL, ale už není místo a těhhle prvních 10 pro mě bylo v minulosti stylotvorných.

(článek připravila "ninon" - díky moc)