Nejlepší desky roku 2007

Tak jako spousta periodik a hudebních serverů s pompou ohlašuje své výroční ceny, i já se ohlédnul za uplynuvším rokem z toho hudebního hlediska a zkusil vybrat nejlepších 10 desek roku 2007 + 3 nejzajímavější debuty a 3 největší zklamání. Naposlouchal jsem něco přes 60 alb a pokusil se vytáhnout to nejzajímavější a mému sluchu/srdci nejbližší (zároveň jsem se snažil, aby to bylo maximálně hudebně pestré). Výčet alb je ryze subjektivní záležitostí, pochopitelně. Pokud se s žebříčkem ale jakkoli sesouhlasíte, bude to mým potěšením. Až na první příčku řazeno zcela náhodně.



Burial - Untrue

Velké překvapení a pro mne osobně i jeden z největších elektronických objevů britských ostrovů posledních let, který stále zůstává i po vydání druhé desky v anonymitě s tím, že důležitější než on sám je přeci jeho tvorba. Má pravdu (navíc to umocňuje kouzlo tajemství). Ať už je Burial kdokoli, jeho cit pro noční bloudění městskými bloky je neuvěřitelný. V podstatě dubstep a další pohyb naznačující žánry s ambientními, lupajícími prostřihy (v případě úvodního intra dokonce s replikami a ruchy z Lynchova "Inland Empire"...), repetetivní (nemusí vyhovovat každému) beatové podklady v kombinaci s anonymními deformovanými soulovými vokály (které strukturu tu a tam tříští, jindy naopak soudržnosti napomáhají) posazenými do stínu a celek coby jeden velký výjev opuštěných klubů, bezesných nocí a londýnských aglomerací i center. Možná o kousek přístupnější než Burialova prvotina, méně znatelná syrovost a přeci jenom více světla (pouliční osvětlení, zapomeňte na slunce), avšak silnější důraz pro odlišení skladeb a zkrátka dokonalá atmosféra nejen pro noční přemisťování sebe sama. Deska roku.

 

Radiohead - In Rainbows

Jejich desky mi přinesly mnohé. Dá se říci, že jsem přišel na chuť každé řadovce a proto očekávání nového alba nemohlo být nízké. Už zdaleka neposlouchám Radiohead jako dříve, kdy např. desky Hail To The Thief, Kid A a OK Computer vyplňovaly obývané místnosti den co den, večer co večer; ovšem stále si zachovávám status fanouška. Radiohead se stali s novým počinem In Rainbows fenoménem, a to nejenom díky netradiční přístupu k propagaci alba (aneb zaplať kolik chceš), ale i díky nesporným kvalitám a potenciálu hudebního obsahu desky. Nemají zapotřebí se někam nutně posunovat a In Rainbows je toho důkazem - přesto tahle nahrávka zní úplně jinak než všechny předešlé. Má blíže k popu, je melodičtější, je rafinovaná, žánrově i nástrojově vyvážená, je v ní vidět schopnost nejenom Yorka skládat hity i bez toho, aniž by se hudebníci jakkoliv podbízeli. Místo v TOP 10 letoška si In Rainbows bezesporu zaslouží. I přes jasný fakt, že srovnání se soudružností Kid A a novátorstvím OK Computer deska nesnese.

 

The Field - From Here We Go Sublime

Možná ne oslnivý, ale přesto velmi zdařilý nástup na taneční scénu, má za sebou se svou první dlouhohrající deskou Axel Willner aka The Field. Umně zkonstruované loopy, decentní melodie, neměnná prostředí, přímá koncepce a pravidelné beaty, energie, nápady a potvrzení pravidla, že v jednoduchosti je krása. Ať už vám Fieldova hudba evokuje cokoliv a pouštíte si jí naprosto kdekoliv, funguje stále stejně účinně po celou dobu stopáže. Minimal techno, microhouse, koketování s ambientem apod. v balení, které neubíjí, nýbrž baví.

 

PJ Harvey - White Chalk

Jak to dopadne, když někdo upustí od kytar, rozervanosti, prořízlého jazyka, často ironického nadhledu a zanechá i ostatních kapelníků? Překvapivě dobře: PJ Harvey je velká individualistka, chytrá ženská a ví do čeho se může s klidem pustit, jelikož na to jednoduše má: klidně může od kytarové syrovosti přejít na klavír bez doprovodu a ze spoře oděné, provokativní ženy k outfitu viktoriánské Anglie. A stejnak to funguje. Ať už na "Bílé křídě" PJ doplní klavír jakýmkoliv efektem/nástrojem a pohraje si jakkoli s hlasem, stále se jedná výhradně o klavírně komorní, tématicky spíše temnější, dramatické album plné výborného hlasu a byť kratší stopáže, i solidní trvanlivosti.

 

Panda Bear - Person Pitch

Hudební originalita tkví v mnoha věcech a to si možná Noah Lennox coby Panda Bear, tvůrčí člen Animal Collective, nejspíš uvědomil moc dobře. Jeho deska Person Pitch je po střechu napěchovaná neotřelými zvukovými variacemi (neustále něco čvachtá, bublá, mňouká, vrčí, přejíždí před nosem...), sborovými zpěvy, ozvěnami a kombinacemi k sobě na první pohled možná nepadnoucích žánrů. K tomu bohaté, stylové bum doprovody a příjemný pocit, že tahle deska je vážně přes svojí lehkou bizarnost zázračně poslouchatelná. Navíc budí optimistickou náladu.

 

Bat For Lashes - Fur And Gold

Debutovou desku Natashi Khan možná nedoprovázel nějaký oslnivý hype (snad vyjma nominace na Mercury Prize), avšak s klidem můžu říci, že je to jeden z nejzajímavějších debutů letošního roku. Britská multi-instrumentalistka, vizuální umělkyně a písničkářka měla zkrátka s albem štěstí. Nalezneme od každého žánru něco, jednou je Natasha celá hravě alternativní, podruhé si odskočí do temně popových vod (lynchovský klip k "What´s A Girl To Do" jenom doporučuji) a potřetí nastoupí na dráhu klidné písničkářky s klavírem. Na albu však nenacházím závažnějších chyb, je vystavěné s citem a i když se vlastně leckomu může zdát, že Natasha nepřišla s ničím zcela novým, Fur And Gold má svojí kvalitu.

 

Jens Lekman - Night Fall Over Kortedala

Zatímco kde srdceryvní autoři typu Damiena Rice v mých očích/uších naprosto selhávají, Jens Lekman boduje na plné čáře. Z nového alba čiší upřímnost, je prozářené sluncem, optimismem a jemnými zachvěvy melancholie. Lekmanovic švédské příběhy s retro nádechem/kabátem a jeho skladbám dominující poctivý vokál - tj. oč tu běží. Vhodné aranže, pop kam se podíváš, zpěvné a silné melodie (v jednom případě i lehce nepůvodní), deska do auta, letadla, vlaku, na procházku, na jarní, letní bloudění a podvečerní podzimní čajové posezení... prostě na cokoliv :). Možná trochu přeslazené, uhlazené, ale ve své podstatě a nastoleném žánru maximálně vydařené.

 

Murcof - Cosmos

Nejen odlehčenější desky typu Jense Lekmana by měly zdobit letošní výběr a Cosmos projektu Murcof, za kterým stojí mexický Fernando Corona, je jasným důkazem, že pokud je člověk nadaný pro cit s ambientními plochami, může vzniknout opravdu precizní a výjimečné album. Corona toho na Cosmosu, v pořadí již čtvrtém albu, dokazuje ale mnohem více: schopně komponuje a buduje dramatické skladby málokdy spadnuvší pod devítiminutovou hranici, přesně ví kdy a jaký nástroj kam posadit, kdy ubrat na laptopových IDM hrátkách a přivést k životu smyčce, varhany, klavír a cokoliv zdánlivě vzdálené od kosmického tripu. Kinematografický počin a jedna z nejlepších ambientních desek letošního roku (jakkoliv může odkazovat k předešlé tvorbě). Skutečně. Analogie s vesmírem je nevyhnutelná...

 

Kiln - Dusker

Michiganské trio je zpátky a s ním i specifická elektronika, jejíž tóny, melodie či prosté zvukové variace při poslechu doslova obklopí a zahltí posluchače. Živoucí, chlad postrádající elektronika, akustické nástroje, IDM a v podstatě tak trochu netradiční chilloutový nádech při jehož poslechu se stačí jenom rozlédnout: svět se vlní, láme... a vy s ním.

 

Stars Of The Lid - And Their Refinement Of The Decline

Ta dvoudeska prolétla světem a zanechala na mnoha místech pořádnou stopu: především tedy u kritiků/posluchačů nakloněných ambientu/droneu. Nemohl jsem si And Their Refinement Of The Decline ujít ani já, však texasští Stars Of The Lid mi jsou docela blízcí. Novinka je dlouhá. A to i kdyby byla o polovinu kratší, byla by pořád dlouhá (vypůjčená replika od Divadla Sklep ;). A je to vážně problém? Má vás to zanechat ve stavu snění, nechat představovat si vlastní obrazy, přenést na dvě hodiny do míst, kam by jste se patrně nikdy jinak nepodívali. Ano, v podstatě je to velmi pomalé, chvílemi unylé, melodie splývají, elektronika jen doplňuje, orchestr barví vaše nálady do stále podobných barev, chvílemi se to blíží ke klasické hudbě... chvílemi se ozývá sbor, jindy klavír, violancello... nikdy nic, co by vás vyloženě vytrhlo z jemné letargie. A právě to mnozí hledají.

+

NEJLEPŠÍ DEBUTY


Justice - Cross

Zatímco Digitalism tak trochu recyklují a svých vlastních nápadů mají pomálu, dvojce z Paříže, dříve známá spíše pro vlastní remixy slavných jmen, přináší velmi solidní desku naplněnou ostré přeelektrizované elektroniky, dance music v pravém slova smyslu (a klidně i s pop výpomocí) a především několika vlastními nápady, které tak nějak korespondují s potenciálem téhle dvojice (byť tu spřízněnost s francouzskou elektro scénou nezapřou). Přijde mi pošetilé o zástupcích nové taneční vlny mluvit jako o spasitelích (nepotrpím si na prohlášení, že nějaký žánr silně stagnuje nebo je mrtvý), koneckonců Justice pro mne nejsou novátoři, ovšem jejich budoucnost může být ještě zajímavá a pro scénu taneční hudby (klidně komerční) i prospěšná.

 

A Place To Bury Strangers - A Place To Bury Strangers

Pro "nejhlasitější hudební uskupení New Yorku" (aneb jak pěkně se někdo nazval) platí v podstatě obdobné, co pro Justice. S tím rozdílem, že inspirativní zdroje pro A Place To Bury Strangers jsou ještě zřetelnější. Ať už jsou to shoegaze/noise projekty vzniklé spíše koncem 80. letech a kulminující na přelomu/počátku těch 90. (viz. nepřekonatelní My Bloody Valentine), nebo kupříkladu přímo Jesus and Mary Chain, kteří s něčím obdobným přišli v polovině 80. let s "Psychocandy". Ono se tomu nedá utéct, tenhle New Yorský band se inspiraci myslím ani nebrání, ovšem na jeho obranu je důležité říci, že bohapustě nevykrádá. Dává všemu své pozlátko, moderně kombinuje, zní svěže a snaží se ostřit a zjemňovat přesně tam, kde je to třeba. Hlukové stěny, zanešené, chvílemi až romanticky znějící vokály a spousta přístrojů a efektů, které tomu dávají kus psychedelie.

 


The Twilight Sad - Fourteen Autumns and Fifteen Winters

Pokud jsem mluvil o "nejhlasitější bandě New Yorku", z Glasgow cosi mohutně znějícího vychází též. Twilight Sad se svým stiktně skotským akcentem, evokujícím spíše severské germánské jazyky, se umějí do kytar opřít též s vervou, navíc s trochou nespoutanosti post-rocku a silnými melodiemi dali vzniknout velmi zajímavé desce, která své emoce odkrývá na kost, ale nesnižuje se ke zbytečné sentimentalitě. Ať už je řinčení kytar doplněno o jakýkoliv nástroj, má to hlavu i patu.

další zajímavé debuty: Bat For Lashes - Fur And Gold (viz. TOP 10), People Press Play - People Press Play, Battles - Mirrored etc.

+

NEJVĚTŠÍ ZKLAMÁNÍ


Interpol - Our Love To Admire

Nejspíš zklamání č. 1. Ačkoliv deska nese některé stopy dřívějších Interpol a daly by se nalézt i části, které stojí za poslech, jako celek deska vyloženě selhává a bohužel musím konstatovat, že slábne každým dnem. Zatímco první poslech naznačoval jistou naději, po několikátém nenacházíte prakticky žádný důvod proč se k desce navracet. Ten potenciál v Interpol však stále věřím dřímá, jen zopakovat kvality debutu bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

 

Editors - An End Has A Start

Přílivová vlna těch barytonem podpořených bandů je zřejmě za námi a Editors, coby její zástupci se svým slušným a hitovým debutem The Back Room v zádech, se rozhodli na své druhé desce změnit styl, epicky se rozrůst a proměnit charakter většiny skladeb. Ovšem snaha o posunutí dále se nezdařila a britští Editors tak ve vývoji připomínají americké Interpol. Snad třetí deska nebude potvrzovat pravidlo sestupné tendence jako v případě amerických kolegů; v opačném případě by totiž šlo o velký průšvih.

 


Cinematic Orchestra - Ma Fleur

Nedá se říci, že by to bylo zklamání na celé čáře, avšak má výzva k replikaci starých dobrých Cinematic Orchestra v recenzi nebyla jen tak pro nic za nic. Schází většina vlastností našich nu-/acid jazzově naladěných jedinců, ochotných experimentovat a vytvářet hudbu, která není tak snadno zaměnitelná a nezajímavá jako 3/4 nejnovější desky... Byť nehovoříme o propadáku, Ma Fleur je nepochybně nejslabším článkem prozatimní kariéry Cinematic Orchestra.