The Field - From Here We Go Sublime (2007)
* * * * * * * * * *
Švéd Axel Willner o sobě dává ze Švédska vědět... a nahlas.
Švédský hudebník Axel Willner (aka Porte, Lars Blek, Cordouan atd.) si před nějakým časem, jak to tak ve světě elektronické hudby bývá, zřídil v pořadí již několikátý projekt. Vzhledem k tomu, že "The Field" vzbudil se svým debutem suverénně největší zájem veřejnosti a pochvalnými kritikami se zrovna nikde nešetřilo a nešetří – nemohl jsem si ani já toto album nechat ujít. Nejen proto, že patřím mezi ty, které žánry, ve kterých Willner operuje (minimal techno, microhouse...), neubíjejí, neznechucují, ba ani nenudí. Ale není to tak, že když někdo dělá stejnou věc... musí ji také dělat stejně. Tady máme jasný důkaz.
Hned na úvod bych rád konstatoval, že projekt The Field je dalším severským pozitivním překvapením (a že jich nebylo v poslední době málo), neboť jak při prvotním seznámení, tak opakovaném poslechu na vás přímo dýchne Willnerova schopnost tvorby. I když stopáž většiny skladeb nespadne pod šestiminutovou hranici, a výjimkou nejsou ani delší tracky, hudba neubíjí, sympatické a hlavně velmi umně zkonstruované loopy posluchače baví, a i když je vlastně koncepce skladeb přímá – nepřestává vás po dobu hraní zajímat (repetetivnost zajištěna). Když se pak dozvíte, že v „A Paw in My Face“ je sample z "Hello" Lionela Richieho, že poslední, zpomalený track bez nějaké pevnější kostry "From Here We Go Sublime" obsahuje části pocukrovaného hitu "I Only Have Eyes for You" od Flamingos, nebo že "Sun and Ice" vznikla chybou při skládání – vlastně vás to ani nezaskočí. Willner si rád hraje a my už známe ono otřepané, že kdo si hraje... dá se na hudbu.
Ne, nikdo tady nesází na novátorství, říkáte si: poměrně jednoduchá muzika, v čem tkví tedy ono kouzlo? Budete se divit, ale zásadní je především fakt, že ač se opravdu jedná povětšinou o hudbu postavenou na pravidelných beatech, jednoduchých smyčkách, případně decentních melodiích (často oživených např. vokály), není právě vůbec jednoduché stvořit zapamatovatelný a hlavně záživný majstrštyk. Willner to dokázal. I když změn za skladbu není tolik, přichází většinou jeden, dva zlomy a autor zde nevytváří nic, co by se za každou cenu snažilo redefinovat nastolené žánry, poslech je velmi příjemným, snad až hypnotickým zážitkem.
Nelze tvrdit, že by deska byla typickým minimalistickým technem, jelikož máme tu koketování s ambientem ("From Here We Go Sublime"). "Mobilia" je taktéž poměrně "měňavá", lámavě neuspořádaná, "Little Heart Beats So Fast" je zase spíše retro se syntetyzátorem jako vystřiženým z přelomu 80. a 90. let, melodická a vkusně taneční "Everday" také brousí do jiných žánrů..., ale vážně je třeba se striktně držet škatulek a představit sice soudružné, ale poměrně zaměnitelné album? Takhle se člověk při poslechu baví, zároveň hudba servilně nepodlézá a, i když zmíněná "Mobilia" či "Over the Ice" nejsou hity k pohledání, s deskou nejsou žádné větší problémy. Což je zásadní.
Tak to vidíte: Alex Willner začínal ve třinácti na punku a kam se nám to dopracoval. Na nepochybně zajímavou persónu švédské elektronické scény, na vydavatelství Kompakt, kde vydává hned vedle Gase (Wolfgang Voigt), jednoho ze svých inspiračních zdrojů. Přejme mu štěstí do budoucna.
Hned na úvod bych rád konstatoval, že projekt The Field je dalším severským pozitivním překvapením (a že jich nebylo v poslední době málo), neboť jak při prvotním seznámení, tak opakovaném poslechu na vás přímo dýchne Willnerova schopnost tvorby. I když stopáž většiny skladeb nespadne pod šestiminutovou hranici, a výjimkou nejsou ani delší tracky, hudba neubíjí, sympatické a hlavně velmi umně zkonstruované loopy posluchače baví, a i když je vlastně koncepce skladeb přímá – nepřestává vás po dobu hraní zajímat (repetetivnost zajištěna). Když se pak dozvíte, že v „A Paw in My Face“ je sample z "Hello" Lionela Richieho, že poslední, zpomalený track bez nějaké pevnější kostry "From Here We Go Sublime" obsahuje části pocukrovaného hitu "I Only Have Eyes for You" od Flamingos, nebo že "Sun and Ice" vznikla chybou při skládání – vlastně vás to ani nezaskočí. Willner si rád hraje a my už známe ono otřepané, že kdo si hraje... dá se na hudbu.
Ne, nikdo tady nesází na novátorství, říkáte si: poměrně jednoduchá muzika, v čem tkví tedy ono kouzlo? Budete se divit, ale zásadní je především fakt, že ač se opravdu jedná povětšinou o hudbu postavenou na pravidelných beatech, jednoduchých smyčkách, případně decentních melodiích (často oživených např. vokály), není právě vůbec jednoduché stvořit zapamatovatelný a hlavně záživný majstrštyk. Willner to dokázal. I když změn za skladbu není tolik, přichází většinou jeden, dva zlomy a autor zde nevytváří nic, co by se za každou cenu snažilo redefinovat nastolené žánry, poslech je velmi příjemným, snad až hypnotickým zážitkem.
Nelze tvrdit, že by deska byla typickým minimalistickým technem, jelikož máme tu koketování s ambientem ("From Here We Go Sublime"). "Mobilia" je taktéž poměrně "měňavá", lámavě neuspořádaná, "Little Heart Beats So Fast" je zase spíše retro se syntetyzátorem jako vystřiženým z přelomu 80. a 90. let, melodická a vkusně taneční "Everday" také brousí do jiných žánrů..., ale vážně je třeba se striktně držet škatulek a představit sice soudružné, ale poměrně zaměnitelné album? Takhle se člověk při poslechu baví, zároveň hudba servilně nepodlézá a, i když zmíněná "Mobilia" či "Over the Ice" nejsou hity k pohledání, s deskou nejsou žádné větší problémy. Což je zásadní.
Tak to vidíte: Alex Willner začínal ve třinácti na punku a kam se nám to dopracoval. Na nepochybně zajímavou persónu švédské elektronické scény, na vydavatelství Kompakt, kde vydává hned vedle Gase (Wolfgang Voigt), jednoho ze svých inspiračních zdrojů. Přejme mu štěstí do budoucna.
TRACKLIST
01. Over The Ice
02. A Paw In My Face
03. Good Things End
04. The Little Heart Beats So Fast
05. Everday
06. Silent
07. The Deal
08. Sun & Ice
09. Mobilia
10. From Here We Go Sublime
Štítky: music
posted by ad-k at 7/31/2007 04:30:00 odp.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home