Marie Antoinetta (2006)

* * * * * * * * * *
Ztracena ve Versailles...

Nebýt onoho jarního dne, kdy jsem v kině tak toužebně očekával tokijské osamění v podobě Ztracena v překladu, kdo ví jak by to s mojí náklonností k Sofii Coppolové nyní bylo/nebylo... ale jakobych se zvláštní intuicí věděl do čeho se řítím a následující měsíce, kdy jsem ve dne v noci poslouchal náramný soundtrack a vybavoval si všechny ty scény, mne utvrdily v pocit, že musím tuto režisérku slavného otce sledovat dál a dál. Přišla Smrt panen (přestože jde o Sofiin debut), cesta k ní byla delší a složitější, ale nakonec jsem skončil odzbrojen v zájetí mladých dívek nořených do obyčejných životních problémů. Látka o Marii Antoinettě hned na první pohled musí vzbuzovat větší dávku respektu. Bezpochyby. Jak pro samotné autory, tak pro diváka, který přeci jen těžko vymaní své historické znalosti (pravda, často omezenější než by si přál) a čeká vlastně tak trošku historický přepis se záplavou dat, osudových pohnutků a vůbec co nejucelenější a konstruktivní pohled na danou dobu a ony zásadní události. Možná čeká, ovšem já ještě před odhalením trailerů k Marii Antoinettě nic podobného nečekal (navíc předloha filmu, kniha Antonie Fraserové, se údajně historií nezatěžuje víc, než by si „konzervárenští“ historici přáli) – nevěřil jsem totiž, že by Sofia upustila od svého „poslání“ (alespoň doteď fungujícího) poukázat na lidsky rozměrné problémy a dívku/ženu (případně i muže) v prostoru nevyhnutelného osamocení a niterných strastí, radostí i úvah, patrných z gest, pohybů očí a vůbec všudypřítomné kamery (často podpořené hudebními emocemi). Neupustila. A my, odkojeni čokodortíky, slastně broukáme: „I want candy!“ v domnění, že nám Sofie dodá namísto letmého ochutnání historie i nějaké ty cukrovinky, laskominy, úsměvy a Marii zase v jinačí podobě, než se kterou jsme se doposud mohli setkat.

K nastínění příběhu je však nutné do historie sáhnout. Avšak kdo by onen tragický příběh mladičké dívky z Habsbursko-Lotrinské dynastie, předurčené pro sňatek s francouzským následníkem trůnu Ludvíkem pro čistě pragmatické důvody, neznal. Pro nás je důležitý ten fakt, že sledujeme osud někoho, kdo nedokázal dospět, pochopit (prakticky nepochopitelné) a přeci byl vržen do víru událostí a míst, které vyžadují víc, než může být vůbec nabídnuto. Nedůvěřivé oči monarchie nedávají Marii mnoho nadějí a ona sama těžko snáší svůj pobyt ve Versailles i následný vztah s Ludvíkem, pro něhož výroba zámků a lov zdá se být přednější než člověk po jeho boku. Není to snadná a záviděníhodná úloha ani pro jednoho. Jak Ludvík v jedné ze svých často vynášených replik dává najevo: „Jsme příliš mladí na to, abychom vládli.“ Ale oba musí. Král je mrtev, ať žije král... Po čtyřech letech společného soužití s Marií je nutné, aby následník trůnu nastoupit na „bitevní“ pole. Pochopitelně neobeznámen s Velkou francouzskou revolucí čekající za 18 let. Tragika je nevyhnutelná, ovšem závěr vás dozajista překvapí... a já se o něm níže ještě zmíním. S potěšením.

Nenechte se ale zmást: Ludvík XVI. rozhodně není tak důležitou postavou. Film je o Marii a jak Sofie ráda poukázala: Není ani přesně o té Marii z dobových záznamů. Je ze všeho nejvíc o mladém člověku, který vlastně nepřemýšlí nijak zvlášť rozdílně než současná mladá generace. A nakonec proč ne. Rozverná Marie upřímně nechápe směšnost Versailleského paláce, nechává se zahlcovat opulentními hostinami nebo večery s hazardními hrami, záplavou drahých látech a šatů a tak trochu, jak je známo z historie, neúměrně zahlcuje státní kasu. Vládne rozmařilost. Prožívá citové nepochopení u svého manžela i ostatních, což snad nejlépe symbolizuje scéna, kdy začne vydatně tleskat při divadelním představení v prostorech a se společností k tomu ne zrovna nakloněnou. Projevuje osamocení v záplavě lidí i na tichých místech (paralela se Ztracenem nepřehlédnutelná...) a kamerové záběry vyjma přenádherných rozbřesků a pobíhající dcery u Malého Trianonu v zahradách Versailles, rozsáhlých prostor okolí samotného paláce nebo veškerých scén, kdy Marie stojí na balkóně (ať už před bouřlivým davem nebo stále se oddalující kamerou), nabízejí i citlivý a nevtíravý pohled do jejího přeci jen ale stále trochu zahaleného nitra (možná to je tak nejlépe). A je už na divákovi, zda-li nějaký soucit projeví, zda-li mu vše stačí a nebude žádat více. Identifikace s hlavní postavou nemusí být tak snadná.

Zarytí odpůrci toho snímku budou předkládat jistě stále tytéž výhrady. Budiž jim ke svobodnému vyjádření přáno. Ano, moderní soundtrack by mohl působit nepatřičně a naprosto samoúčelně... kdyby vše nebylo spojeno tak citlivě, jak Sofie ve svých filmech zvládá. Pokud je jen zlomek pravdy na tom, že Sofie točí částečně své filmy díky tomu, aby do nich mohla vkládat oblíbenou hudbu, odmítám nevěřit, jelikož soundtracky jejích filmů jsou mimořádné. I když sledujeme rokokovou podívanou, kde je nepochybně v mnohých filmech zachována autenticita dobových autorů, Sofie vlastně svým výběrem předběhla ostatní filmy kočárem o koňské délky o několika koňských silách. Vše vyváženo dobovou hudbou nebo času nepodléhající (např. Aphex Twin z neurotických beatů přesedlal na jemnost a ukázkovou přizpůsobivost) působí nezaměnitelně a těžko hledat rušivé prvky. Slyšet Radio Dept., The Cure, New Order v záplavě kostýmů 18. století a napudrovaných čumáčků je zážitkem. Rozhodně je v tom určitá výstřednost, ale pryč se slovem samoúčelnost. Nerad bych slyšel...

Vyjma výhrad k moderní hudbě, výše zmíněné volnosti v historickém uchopení se namítá a bude namítat i cosi proti plochosti charakterů. Ano, je tu spíše nástin, s Marií se nedá ve všech momentech plně ztotožnit, její osud je nám přeci jen dál než např. absolutně civilní pohnutky a pocity Charlotte v předchozím snímku režisérky, se kterými má zkušenost daleko větší počet diváků. Ovšem já jsem Marii chápal a její osud mi nebyl rozhodně lhostejný. Navíc někdy postačí i čirý voyerismus celého prostředí, aparátu, každičkých záběrů a úsporné, lehce naivní, ale naprosto fungující herectví Kirsten Dunst (po jednofilmové odmlce znovu spolupráce se Sofií), díky kterému můžeme k postavě chovat nějaké sympatie. A věřím, že to nemuselo být rozhodně pravidlem.

Pokud jste zvyklí na klasické historické eposy, odosobněné přepisy dobových záznamů nebo zbytečné přehrávání se snahou zodpovězení veškerých otázek... nemá cenu vás na Marii Antoinettu lákat. Je to malý film v důsledku svého poslání, prostý pohled na člověka zasazeného do nestandartního prostředí. Když jsem se rozhlížel po sále kina, bylo na některých vidět zaskočení... zkrátka nečekali takový film. Někteří znaveni, znuděni, jiní nemile překvapeni závěrem. Tempo není závratné, ale kdo by to čekal? I dobová atmosféra nepostrádá dokonalost – působí nenuceně, ale o to silněji a Sofia mne, bez přehnaného nadnášení, udeřila znovu do srdeční krajiny a i když nemohu jásat tolik, jako po japonské exkurzi, jsem potěšen a to nejen oním závěrem, výše načrtnutým a přesto nevyřčeným. I zde se projevuje úspornost. Gradující konec dává očekávat pro některé konečně dramatickou notu, je výborný ve všech směrech. Ale třešničkou budiž přeci jen konečný, finální střih. Teprve pak si uvědomíte, že jste nesledovali až tak docela obyčejný film. Jednoduchý v myšlence možná. Nesnadný však v adresování masovému divákovi. Sofia prokázala i v historickém dramatu svojí nezávislost a cit v obrazech, což se zdá jako tradičně hlavní „Sofiina volba“.

Ludvík XVI: „Obdivujete svojí citroníkovou alej?“
Marie Antoinetta: „Jenom se loučím...“