2010: Má druhá odysea

Vzhledem k momentální indispozici a povinnostem nepřibývají, jak vidno, žádné nové články. Nic však netrvá věčně a vězte, že na několika věcech (nejen textech, viz níže) se pracuje. Abych částečně navnadil a zároveň dostál svým slibům z listopadu minulého roku, měsíc únor a měsíce další budou plné změn. Pokud se nevytvoří chystaný projekt Réunion (rád bych psával "Anno Domini 2010"), min. se dočtete něčeho zajímavého na zdejších stránkách. Co vás čeká a nemine?

Začátky roku bývají ve znamení bilancí, shrnující článků, ročenek a kdo ví čeho všeho ještě. Minulý rok jsem nebyl s to sestavit žebříček dle mého nejzajímavějších alb roku, proto rok 2009 nemohu opomenout a že vybírat rozhodně je z čeho. Poslechl jsem si více jak 60 desek vydaných minulého roku s tím, že můj zájem se soustředil především na žánry mému sluchu blízké, minimálně ale desky vzbuzující můj neskrývaný zájem. Vyjma sloupce o nejlepších deskách bude v textu zahrnuta i sekce nejlepšího debutu a  EP / singlu. Článek o nejlepších deskách roku 2009 by se mohl objevit během následujícího měsíce.

Rovněž jsem se rozhodl připravit recenzi / komentář na každé hudební album letošního roku, jež se mi dostane do rukou. Prvním článkem by mělo být pojednání o nové desce Švéda Bennyho Jonase Nilsena (BJ Nilsen) "The Invisible City", vydané v lednu pod hlavičkou vydavatelství Touch. Nejen pro příznivce field recordingu.

Vyjma chystaných několika fotografických sérií (rád bych blog více provázal s odbytištěm mých fotografií na Flickru) a cestování (letos bych se rád vydal především do Berlína) chystám i něco, s čím jsem doposud neměl žádnou zkušenost. Nahrání vlastní desky. Ano, zatím je vše ve fázi shánění potřebné techniky, ovšem čtenáři (a mohu říci, že nově i posluchači) se budou moci seznámit s mým hudebním projektem, který by se měl dotýkat vod musique concréte (potažmo ambientu), terénních nahrávek a vzhledem k tomu, že půjde dost možná o doplnění mých fotografických záběrů, pak se dá zcela jistě hovořit o fonografii (a ano, i já jsem sympatizantem Cageova tvrzení, že každý zvuk je hudbou a že je to vnímání, které vytváří hudbu). Vše je ve fázi příprav, sbírání nápadů... pevně ale věřím, že s první nahrávkou se potkáte ještě letos. Je to ovšem dlouhodobý cíl.

Řada věcí, které jsem si předsevzal, by se dala zahrnout i do klasických novoročných předsevzetí, jimž se povětšinou nikdo po celý rok nezabývá a které se zbaběle odkládají do šuplete s vizitkou roku následujícího. Nebudu vás jimi zatěžovat. Zmínit bych se chtěl zatím jen o možnosti uspořádání výstavy a umístění svých fotografií do některé z českých kaváren. Má malá obsese těmito prostředími je obecně známá, proto bych rád  spojil příjemné s tvůrčím. Chcete-li příjemné s neužitečným ;).

Jako informační zpráva by toto vše mělo bohatě postačit. Zachovejte mi důvěru a zkuste být otevření vůči novým věcem a nápadům. Koneckonců starý známý John Cage tvrdí: "I can´t understand why people are frightened of new ideas. I´m frightened of the old ones." ... což nemusíme vztahovat jen na pole hudby. A tolik se tížit negativní minulostí tak, jak občas dělávám já (což má za následek paralýzu mých tvůrčích snah)? Vždyť: "We need not destroy the past. It´s gone."

Vítejte v současnosti (a hodně zdraví do nového roku).

Resuscitace

V průběhu času a věků jsem několikrát avizoval chystané proměny mého blogu, resp. připravovanou změnu aktualizací, u nichž byl vždy jediný (jak jinak) problém: jejich četnost. Vinou celé řady věcí se mi nedařilo předkládat pravidelně zajímavé a hodnotné (alespoň v mých očích) slohové útvary, což mrzelo nejen dva stálé čtenáře a šest občasných, ale věřte, že i (ne)autora samotného. Popisovat všechny události a vnitřní pochody, které vedly k takové nečinnosti nemá význam. Zmíním však jednu poměrně zásadní věc, a sice připravovaný projekt většího kalibru (oproti současnému blogu, samozřejmě - jinak skromnost a pokora byla přítomna). Vše došlo tak daleko, že jsem několik oslovených potenciálních redaktorů a přispěvovatelů střetl osobně (a vůbec jsem se setkal spíše s kladnou odezvou), ba měl jsem částečně zajištěnou grafickou stránku a v hlavě celou škálu nápadů, nicméně pochybnosti spolu s uvědoměním si zbytečnosti celé věci (tak, jak byla původně nastavená, zamýšlená) mne dovedly až do situace, kdy jsem projektu zanechal a uložil jej na nespecifikovanou dobu k ledu (říkejme tomu vystřízlivění, deziluze). Ovšem ke štěstí těchto stránek, jež bych rád zachoval i do budoucna (ovšem s pozměněným obsahem - není však vyloučena ani souběžná existence obou projektů, což se jeví momentálně jako varianta nejpravděpodobnější).

Za dobu nečinnosti se udála spousta věcí, změnil osobní život, proměnila vládnoucí třída a vůbec na celý popis nestačily by mi prsty obou rukou. Nejzásadnějším hybatelem věcí současných se však stalo navrácení chuti a zájmu o psaný projev, který mi opravdu scházel už delší (drahý) čas. Nutkání, potřeba seberealizace a navrch spousty témat a krásných uměleckých výpovědí, o nichž rád bych informoval, tj. to jediné, oč tu běží. Nechci slibovat nesplnitelné a dávat planou naději v aktivní (zbytečnost postrádající) "literární činnost" (smím-li to tak vůbec nazvat), ani přikládat mému koketování s písmeny nějakou větší váhu, než jakou si ve skutečnosti zasluhuje, nicméně doufám, že mé stránky budou pro někoho z vás jistým přínosem a útěkem. Že obohatím informací, potěším formou a že zanecháte mi v komentářích své dojmy, postřehy... že s Vaší výpomocí a zpětnou vazbou promění se blog k všeobecné spokojenosti a všeobjímající náladě (přeháním zcela záměrně).

Nezavděčím se však každému. Koneckonců: revolta žádá si oběti.

10 desek "Luk Santiago" (The Prostitutes)

Kapela The Prostitutes je u nás poměrně zavedeným jménem. Na scéně se pohybují již čtvrtým rokem a od vydání úspěšné debutové desky "Get Me Out Of Here" v roce 2006, resp. po několika populárních klipech, je začala registrovat i širší společnost, kapela posbírala několik tuzemských ocenění a nedá se hovořit ani o propadu u obce hudebních kritiků. Dnes The Prostitutes koncertují doma i v zahraničí (nejbližší vystoupení v Praze "Live on Radio Wave" 29.11.) a uvidíme, kdy vyjde jejich v pořadí druhé album. Na "10 desek" jsem se ptal Lukáše Přikryla, 30ti letého bubeníka kapely.

Vybral jsem deset alb, z nichž některá jsou řadovky a některá bestofky, ale ke kterým se rád a opakovaně vracím. Za rok to samozřejmě mohou být jiní interpreti a jiné desky, ale teď to mám takhle (pořadí neurčuje, kterou z desek mám raději):

Siouxsie & The Banshees - The Rapture
(1995)
Smyčce zůstaly, vyzrálost vystřídala kyselost jejich prvních desek. „To je temnota vole! Na to se netancuje…“ řekl jednou bráchovi Destroyerovi někdo na koncertě Stranglers. Opravdu se na tuhle hudbu blbě tancuje. Vždycky, když se po čase vracím k této desce, jsem doslova uchvácen plností hlasu Siouxsie, geniálními rytmy Budgieho a Severinovou temnou basou. Člověk při poslechu ztrácí vědomí a běhá mu mráz po zádech. Dobře si pamatuju na jejich voodoo obřad v Paláci kultury, pro mě zřejmě stále nepřekonaný koncertní zážitek. Stáli jsme totiž s Destroyerem v první řadě.

The Beatles - Abbey Road

(1969)
Abbey Road zřejmě netřeba představovat. Pro mě je to absolutní vyváženost zvuků a melodií. Jedná se o producentsky nepřekonanou nahrávku – nic nevyčnívá, nic tam nechybí.

The Damned - Tales From The Damned

(1993)

Klasický rock`n roll s punkovou hořící koudelí u zadku – čistá práce. Jedna z kapel, jejíž jméno si fanoušci nechávali tetovat na tělo a to už tedy musí být oddanost... Tihle chlápci, dnes již ve středních letech, snad žerou uran. Deska z roku 1993 je výběrem hitů, mezi nimiž jasně září pecky jako "Discoman", "Billy Bad Breaks", "There Ain`t No Sanity Clause (Remix)", "Teenage Dream" nebo temná vypalovačka "I Believe The Impossible". Vždycky jsem znal jejich písničky jen z desek, ale pak jsem je viděl v přažském Abatonu. Větší odpal jsem na koncertě nikdy nezažil. Čas od času zavítají i do naší zaprděný kotliny. Nedoporučuji bubeníkům, rychlost je návyková a mohla by se vám zatočit hlava.

Primal Scream - Dirty Hits

(2003)
Soul, drogy a elektronika. Svižný věci i ploužáky. Some Velvet Morning je výborný "dunajský" cover úžasného country oplodňováku. Primal Scream a jejich Dirty Hits představují naději pro některé muzikanty, že vyhulit se dá i k dobrý muzice. Deska obsahuje také píseň "Swastika Eyes", jejíž text byl Radou ČRo letos v říjnu špatně interpretován a označen za fašistický. Celá kauza byla politicky nezávislou radou politizována a použita proti Radiu Wave.

Talk Talk - Spirit of Eden

(1988)
V hlavní roli ticho. Desku jsem po x letech vytáhl zase na světlo. Má neopakovatelnou komorní atmosféru, foukací harmonika přes kytarový Wah Wah je fakt úlet. Blues. Rozhodně se nejedná o klasickou koncepci popové desky a písničky. Kdo má rád skvěle sejmuté nástroje, ten si přijde na své.

The Libertines - Up The Bracket

(2002)
Neučesané, rychlé, téměř folkové písničky zahrané punkovou kapelou s jedním feťákem v čele. Je to jasná, upřímná a přímá deska. Jako toxikolog tuhle partu nebudu komentovat. Mimojiné, The Libertines patří mezi oblíbené Morrisseyeho kapely.

Morrissey - You Are The Quarry

(2004)
Ačkoliv tyhle písničky rozhodně nepatří k nejrychlejším, odsejpá to a člověku je skoro líto, když odehraje poslední track. Klasicky dobré texty, výborné kytary a celkově skvělý zvuk i výkon všech ostatních členů kapely. Často se vracím k poslechu této desky.

The Clash - London Calling

(1979)
Až popová deska jedný z nejslavnějších kapel všech dob. Asi netřeba dále představovat. Škoda, že už se kapela nedá nikdy dohromady v původním složení...

Blur - 13

(1999)
Třináctá komnata popových Blur je trochu jinde než byly předchozí desky, ale zřejmě taky proto mě tak baví. Najdete zde klasický blurovský písničky (Coffee & TV), ale taky hodně cholerické výkřiky doprovázené porouchanýma kytarama.

Robyn - Robyn

(2005)
Osmdesátkový, minimalistický, analogový rap-depeš-pop, který obsahuje jeden výjimečný velejemný kousek s kontrabasem, ozdobený krásným sexy hlasem švédské zpěvačky Robyn.

Asi je patrné, že je mi bližší britská hudba, ale třeba se to jednou změní. Třeba přestanu tenhle bordel poslouchat úplně, prodám svoje bicí, odstěhuju se na samotu mezi hory a moře, kde budu posluchat jen šumění moře. A šumění v uších, které bude pozůstatkem mé hudební minulosti...

LINKY

myspace
oficiální stránky
blog kapely

10 desek "Jan Faix" (Noise Pictures, Unifiction, Music Screen Show)

Cyklus "10 desek" se navrací se zajímavým člověkem mnoha zájmů a profesí, osmadvacetiletým Janem Faixem, učitelem hudební výchovy a českého jazyka (současně se zájmem o literaturu, filozofiii a filozofii v literatuře), občasným publicistou (stopy vedou k magazínu His Voice) a především hudebníkem, který se vyjma sólové dráhy věnuje i hraní v projektech jako Noise Pictures, Unifiction či Music Screen Show. Hudební přehled tomuto člověku očividně nechybí... co ho však ovlivnilo nejvíce?

Do svého top 10 jsem zvolil alba, ke kterým mám tendenci se čas od času vracet. U některých to trvá již léta, u jiných třeba jen pár měsíců. Výběr deseti pro mne byl velice náročný, určit mezi nimi ještě nějaké pořadí bych už nedokázal. Je možné, že se třeba již v blízké budoucnosti tento seznam titulů změní, dokonce v to upřímně doufám. Ale kdyby mne od teď naplno nenadchla už žádná deska, tak bych zase mohl ocenit konečně naplno i dokonalou krásu Ticha.


Auger, Brian: Voices Of The Other Times
(Sanctuary Records, 2000)
Už při prvním poslechu této desky jsem si zamiloval jak varhanní hru Briana Augera tak zpěv jeho dcery Savannah. Oceňuji zde také vynikající studiovou práci se zvukovými detaily.
Celkově se mi Voices Of The Other Times líbí mnohem více, než většina Augerových klasických nahrávek ze 60. a 70. let, i když mají u mne také velký respekt.


Davis, Miles: On The Corner
(Columbia, 1972)
Od Davise bych zde mohl vyjmenovat řadu velice oblíbených nahrávek, stále se vracím i ke Kind Of Blue, Sketches Of Spain i k Tutu. On The Corner ale pokládám za stále moderní a stále inspirativní a zároveň asi nejvíce ukazuje Davisovo vizionářství, které potvrdil mimo jiné i Bill Laswell svým remixovým albem Panthalassa.


DeJohnette, Jack: Oneness
(ECM, 1996)
Album nabité emocemi i úžasnými hráčskými výkony. Díky této nahrávce se stal Michael Cain jedním z mých nejmilejších pianistů a zároveň jedním z mých vzorů pro volnou improvizaci.


Eick, Mathias: The Door
(ECM, 2008)
Prvnímu sólovému albu tohoto trumpetisty známého z formace Jaga Jazzist nelze skutečně nic vytknout. Ze všech skvělých výkonů zde nejvíce oceňuji pianistu Jona Balkeho. Jeho citlivá hra, využívající avšak nikoli bezúčelně i některé cageovské přístupy k nástroji, posouvá Eickovy jemné kompozice do další dimenze.


Emir Kusturica’s No Smoking Orchestra: Time Of The Gypsies
(Decca Music Group, 2007)
Deska nabitá neuvěřitelnou strhující energií mne oproti předešlým titulům této formace zaujala navíc krásnými orchestrálními aranžemi a špičkovým zvukovým zpracováním. Dva týdny jsem skoro nebyl schopen poslouchat nic jiného. Do paměti se mi zapsal především nápaditý groove ve skladbě Europa. Zároveň by se některý z Kusturicových filmů určitě dostal i do desítky mých nejoblíbenějších snímků.


Medeski Martin & Wood: End Of The World Party
(Blue Note, 2004)
John Medeski vždy ukazuje, že pomocí archaických klávesových nástrojů toho lze stále ještě vytvořit mnoho nového. Fascinuje mne zde například originální použití mellotronu. Všichni v tomto triu jsou hráči, kteří mi „mluví z duše“. End Of The World Party je v jejich diskografii navíc asi nejucelenějším albem a obsahuje nejosobitější kompozice.


Evan Parker Electro - Acoustic Ensemble: The Eleventh Hour
(ECM, 2005)
Pro mne jeden z vrcholů hudební abstrakce. Virtuózní spontánní improvizace na akustické nástroje je i s vkusnou a citlivou elektronikou perfektně spojena v jednolitý celek, při jehož poslechu nelze než žasnout.


Truffaz, Eric: Arkhangelsk
(Blue Note, 2007)
Truffazovým fanouškem jsem již skoro deset let, ale tuto desku pokládám za jednu z nejzdařilejších. Vedle skvělých výkonů všech členů kvartetu stojí za to slyšet i vynikající hostující vokalisty. Skladby Red Cloud a Trippin‘ The Lovelight Fantastic jsem si oblíbil na první poslech.


Cuong Vu: This This And That
(CV, 2003)
Na vlastním nákladem vydané nahrávce, z níž se některý materiál objevil později na albu Come Play With Me (Knitting Factory), je slyšet dokonalé zvládnutí nástrojů i technologických vymožeností, kompoziční a improvizační jistota i duchovní hloubka. Cuong Vu je pro mne nejoriginálnějším žijícím trumpetistou.


Weather Report: Mr.Gone
(Columbia, 1979)
Hudební génius vždy tvoří díla daleko překračující rámec doby a žánru. Tady se sešli géniové minimálně tři.

Do top 10 se nevešlo:
Olivier Messiaen: L’Ascension; Omni Trio: Skeleton Keys; Radiohead: Kid A; Sly & The Family Stone: Fresh; Mahavishnu Orchestra: Apocalypse; Jan Hammer: First Seven Days; Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968; Sergej Kuryokhin: The Ways Of Freedom; John Coltrane: Love Supreme; Keith Jarrett: Dark Intervals; Pat Metheny: Secret Story; Dežo Ursíny: Bez počasia; SBB: 2; Combo FH: Věci; Frank Zappa: The Best Band You Never Heard In Your Life; Souad Massi: Raoui; John Zorn: Naked City; Shakti with John McLaughlin: Natural Elements; Chick Corea: Eye Of The Beholder; Jeff Beck – Jeff Beck’s Guitar Shop; Brad Mehldau: Largo...

Setkání s Franzem K.

Kdo se stará jen o budoucnost, je méně předvídavý než ten, kdo se stará jen o okamžik, neboť se nestará ani o ten okamžik, ale jen o jeho trvání. - Franz Kafka

Vliv Franze Kafky na mou osobu se zdá především v mých současných letech jako stěžejní. Alespoň co se týče vlivu, jaký na člověka spisovatelé a jejich nejlepší práce mohou mít. Ano, Franz Kafka není jediný, nalezli by se další a u nich bych nemohl vynechat především Alberta Camuse, avšak je tu jedno ale. Docela podstatné. Nikoho z velkých spisovatelů blízkých mému srdci a myšlení nemám tak blízko, jako právě Kafku. Však v Praze pobýval, pracoval, žil svůj život a především tvořil. Nechci se v tomto článku věnovat primárně jeho hlavním, povětšinou nedokončeným dílům vydaným proti autorově vůli (pochopitelně Maxem Brodem), nýbrž své vlastní cestě, pracovně nazvané: "Setkání s Franzem K." Cestě do Kafkova města, které se stačilo za ty léta notně proměnit a které však na svého spisovatele v žádném ohledu nezapomnělo. Ne vždy jsou však ony vzpomínky kladného rázu, aneb další řádky napoví.

Jak jinak to nazvat než zvláštní symbolikou. Rozhodnut, že den strávím ve stopách Franze Kafky, vystoupil jsem na nádraží... Franze Kafky. Skutečně. Můj výlet do spisovatelova města začal na nádraží v pražských Holešovicích, které nese alternativní název "Nádraží Franze Kafky". Náhoda, avšak velmi zajímavá. Možná po tom prvotním Kafkovském nádražáckém nadšení jsem očekával i po autorovi pojmenované stanice metra, ale pak jsem si přeci jen uvědomil reálný stav věcí. Nakonec jsem nebyl v metru ani v Praze poprvé (a vlastně ani podruhé).

Chmurné počasí podporované silnějším větrem mě doprovázelo po celou cestu na první bod mého zájmu. Paradoxně místo, kde Franz Kafka odpočívá, a sice Nový židovský hřbitov. Zde se však koná překvapení další. Aneb opravdu si musím vzít tradiční židovskou pokrývku hlavy, na což vytrvale poukazuje místní správce? Nakonec proč i přes můj severský ateismus nevyhovět a nestát se pro danou chvíli židovským stoupencem (koneckonců Kafka Židem také byl). Hřbitov zel prázdnotou a nakonec jsem potkal jedinou skupinku mladých cizinců. Mířili také k jeho hrobu, aneb zřejmě nejslavnější nebožtík v dohledu. Byl to zvláštní pocit dívat se na hrob tuberkulózou předčasně ukončeného života nesporného génia, introvertního intelektuála ztrápeného úřednickou prací, který předběhl svou dobu a dal vzniknout velice osobitým a opravdu silným dílům, pro mne osobně i předvoji lit. existencionalismu (když pominu dřívější německé filozofy). Je zajímavé dát si i do souvislosti snadno na mysl přicházející fakt, že neklidné 20. století skrze naskrze prolnuté totalitními systémy právě Kafkova díla posílilo a např. Proces získal s léty dalšího rozměru. Nejenom za ten absurdní byrokratický (CK) aparát, nepochopitelný v jádru a neuchopitelný na povrchu, ale ruku v ruce s ním i např. justiční systém, vedoucí odsouzeného od dveří ke dveřím až na popraviště. Analogie např. s pozdějšími komunistickými procesy nabíledni.



Zvláštně zamyšlen, ne však ve špatném rozmaru, odcházel jsem ze hřbitova a konečně TO (na Kinga zapomeňte) viděl na vlastní oči. Údajně jeden z největších architektonických paskvilů současné moderní Prahy Hotel Don Giovanni. Ale ono to opravdu není podařené, to se musí odpůrcům nechat. K objektu zcela nepasující okna, zbytečná rozhlehlost i výška, to jsou jen letmé postřehy kolemjdoucího. Ale možná bych se tam nechal ubytovat, hm. Kde jsem to skončil?

Mou další zastávkou mělo být Muzeum Franze Kafky nebo, chcete-li, Město K. Franz Kafka a Praha (tak zní přesný název). Ne až tak dlouho fungující v Cihelné na Malé straně. Překvapilo mě nulové zastoupení z české obce návštěvníků, překvapila mě zajímavá působivá instalace a vůbec velmi podařená grafická stránka celé expozice. Ano, bylo znát, že je vše lehce uzpůsobeno zahraničním turistům, jakože další příležitost propagace hlavního města (pod rouškou Prahy jako "existencionálního prostoru", nepochybně však Kafku ovlivňujícího), ale nijak zvlášť mě to nerušilo (ani s Kafkou spíše okrajově související dodatky). Poměrně zajímavá byla snaha sekce "Imaginární topografie" přivést k realitě ony teorie, že Praha se vyskytuje také přímo v Kafkových příbězích - jen s tím, že nejsou uvedeny topografické názvy. Ať už je to jakkoliv, jedno je nesporné: ta zvláštní neurčitost prostředí a budov v Kafkových knihách v kombinaci s až snovým procházením prostorem a podivně tekoucím časem - to vše je hodno čtenářovy fascinace.

Procházel jsem jednotlivé místnosti, díval se na původní výtisky knih, četl dopisy psané Kafkovým rukopisem v češtině i němčině (oprášil jsem bídné znalosti), prohlížel dobové fotografie i kresby, projížděl očima jakési anotace na černých tabulích, chvílemi se zastavoval, tiše rozhlížel kolem nebo naslouchal reprodukované hudbě (k dispozici byly i nějaké vizuální programy). Příjemné prostředí. A to nejlepší mělo přijít... chodby po strop zastavěné zásuvkami se spisy. Většinou Josefa K. Velmi působivé. Avšak prohlídka celého muzea... i velmi krátká. Navíc: skutečně jsem se dověděl tolika nových informací? Patrně ne. Výtvarnost expozice nepochybně předčila obsah, ale nelituji.



"Teď bych si dovedl představit takovou menší odpoledně podvečerní kávu v nějakém útulném podniku...", říkal jsem si při odchodu z muzea (dobře, má obsese kavárnami odhalena). Věděl jsem, že se kdesi v centru (teď se můj "topografický" popis blíží tomu Kafkovskému) nachází jisté Franz Kafka Café, ale nepůjde jen o nějaké turistické lákadlo pro neznalé? No, půl na půl, chtělo by se říci. Vedle zmíněné kavárny se nachází dům, který má s Kafkou jistou konexi, což bude nakonec patrně vše (vyjma portrétů Kafky uvnitř podniku). Ovšem na tom prakticky nesejde. Spíše než nějaká kavárna, což je koneckonců pro mne velmi kulturní a čtenářské prostředí, mě ale irituje skutečnost, že Kafka je doslova v Praze "prodáván". A zahraniční turisté to pochopitelně kvitují... koupit si Kafku na čemkoliv reklamním je věru snadný úkol. Komercionalizace funguje pochopitelně i jinde ve světě. I díky ní některá místa Prahy v centru zcela jistě ztratila svůj původní duch (nebo chcete-li genius loci), Kafka je jen zrnkem, avšak pro mne osobně docela nevítaným. Vidět několik cizinců vedle sebe s tričkem nesoucím zprofanovanou fotkou očí Franze Kafky mi přišlo spíše komické. Tak snad alespoň nějaké jeho dílo četli...

Následně jsem navštívil/shlédl ještě několik domů, ve kterých spisovatel žil, pracoval a pochopitelně také jistě tvořil, ale zmiňovat se o každém mém kroku... by bylo asi příliš. Původně jsem chtěl tento článek koncipovat spíše jako cestopisné zápisky z Prahy a míst, které jsem navštívil, ale jak je vidno, zmínkám o samotných dílech a spisovateli jsem se stejně nevyhnul. Franz Kafka, před nímž jsem měl před čtením Proměny (jež se mi dostala do rukou vůbec jako první jeho kniha) poměrně velký respekt, je ve světě literatury pojmem a jeho díla jsou pro mnohé inspirací i fascinací zároveň. Ať už berete Kafkovy charakteristické znaky prací jakkoliv a nahlížíte na jeho život a kompletní dílo po svém, popřít jeho vliv na nejen literaturu let mnohem pozdějších nelze.

Pozn. Po přečtení veškerých Kafkových korespondencí, deníků, získání fotografické knihy o jeho městských stopách (údajně odproštěných od běžných, fakticky nepřesných, turistických tras), navštívení Knihovny Franze Kafky (vše se nedá stihnout za jediný den) a I. Bienale Kafka/Borges připravím článek další.

LINKY

• Franz Kafka Museum
  
• Společnost Franze Kafky
  
• I. Bienale Kafka-Borges