Obdivovatel filmu, hudební maniak, existenciální čtenář, literární a fotografický neumětel s věčně melancholickou náladou, sklony k maniodepresivitě, především však kavárenský pozorovatel nádherných intaktních bytostí, s nadšením pro věc a snahou být (lepším) člověkem…

pátek, září 14, 2007

10 desek "Matěje Kratochvíla" (His Voice)

Není věru lehkým úkolem vytyčit skutečně těch 10 osobních, nejzásadnějších desek, jak trefně Matěj Kratochvíl poznamenal. Tento šéfredaktor tištěného hudebního magazínu His Voice se toho ovšem zhostil myslím s bravurou a jistě dal nejednomu hudebnímu nadšenci podnět podívat se po další, věřím že zajímavé, hudbě se kterou neměl zatím možnost se setkat...

Vybrat deset nejdůležitějších desek je těžká věc, zvláště když člověk stále vyhledává novou hudbu a každou chvíli se pro něco nadchne. Navíc s vědomím toho, že existuje tolik zajímavé hudby, kterou nikdy neuslyším. Vybíral jsem nakonec podle toho, ke kterým deskám se i s odstupem vracím a pořád v nich něco zajímavého slyším. Vyplývá z toho, že jsem vlastně staromilec. Ale kdybych takový seznam sestavoval za deset let, třeba by v něm byly nějaké kousky z letošního roku.


Astor Piazzolla -  Rough Dancer and Cyclical Night (Tango Apassionado)
1986
Piazzolla vytáhl tango z hampejzů Buenos Aires, trochu ho zkomplikoval evropskou vážnou hudbou a jazzem, aniž by se při tom ztratila krvavá argentinská energie. Věci, které natočil na konci života patří k tomu úplně nejlepšímu, a mezi deskami, které můžu omílat velice často (a těch není mnoho) je tato nejomílanější.


David Bowie - 1. Outside

1995
Bowie geniálně vyhmátl to nejzajímavější z okrajovějších hudebních rybníků a zapojil to do své hudby. Dekadentní hudební divadlo s popovými melodiemi, agresivními rytmy a zvuky a Bowieho výjimečným hlasem. Další velkou zásluhou této desky je, že jsem se přes ní dostal k jeho starším nahrávkám.


Einstürzende Neubauten - Tabula Rasa
1993
Vlastně opačná situace než u Bowieho mě naopak zaujala u Einstürzende Neubauten. Ne že by mě neoslovovaly jejich rané železitější počiny. Postupné absorbování „normálních“ písniček a jejich spojování s hromadami šrotu ale můžu poslouchat častěji. A stejně jako u Bowieho tady hraje důležitou roli hlas – tentokrát tedy Blixy Bargelda.


Steve Reich - Octet, Music for a Large Ensemble
1980
Když jsem se začal seznamovat s minimalismem, byla to jedna z prvních desek, které jsem slyšel. Když pak mé nadšení pro tento styl lehce ochládalo díky zjištění, že minimalistické techniky často slouží jako záminka ke tvorbě děsivého kýče (třeba u Philipa Glasse), byl Reich jedním z těch, kteří chladnutí přežili ve zdraví, a zvlášť Music for a Large Ensemble mě dodnes úspěšně hypnotizuje.


György Ligeti - Hamburg Concerto, Requiem
2003
Ligeti byl podle mě jeden z nejzajímavějších poválečných skladatelů. Dokázal nacházet nové cesty a nové zvuky – proto si také jeho hudbu půjčil Kubrick do Vesmírné odysey. Requiem ze šedesátých let i Hamburg concerto z roku 2003 dokazují, že se zvukem tradičního orchestru se dají dělat neuvěřitelné věci – bez elektroniky. Vedle Requiem znějí snahy apokalyptických metalistů nebo industrialistů jak dětské písničky.


Supersilent - 6
2003
S takzvanou volnou improvizací to je těžké. Naživo může být zajímavé sledovat komunikaci mezi hráči a nechat se unášet tím, co vzniká v té jedinečné chvíli. Jen zlomek toho ale funguje při poslechu ze záznamu. Ačkoliv i tyto Nory spojující elektroniku, bicí a trubku je lepší slyšet na koncertě, jejich desky, a zvláště ta šestá, v testu časem obstojí. Fascinující přechody od chaotické změti zvuků po zasněné plochy s šumivými melodiemi trubky a zase dál k rozjetým rytmům.


La Monte Young - The Well Tuned Piano

od 1964 dál
Některá hudba prostě potřebuje dostatek času, třeba ta Youngova. Některé jeho skladby jsou vlastně nekonečné dlouhé tóny. „Dobře naladěné piano“ se hraje na klavír speciálně přeladěný podle jiného systému, než na jaký je naše ucho zvyklé, takže zpočátku může znít vlastně rozladěně. Po nějaké době ale člověk slyší zvuky, které by od klavíru nečekal, a díky šálení ucha se objeví sbory, varhany a spousta dalšího (i bez konzumace jakýchkoliv chemických substancí). Jen to chce trochu výdrž. Při verzi na DVD odpadá nutnost vyměňovat každou chvíli disk, což u šestihodinového proudu hudby může rušit. Navíc lze vidět autora, jak z jemného brnkání s neuvěřitelnou trpělivostí buduje větší a větší vlny tónů.


Little Annie - Songs of a Coalmine Canary
2006
Tuto dámu bych chtěl potkat ve čtyři hodiny ráno v nějaké nádražní hospodě, kde bychom si dali rum (který jinak nepiju). Na její jazzovo-bluesovo-chansonovou desku jsem narazil zcela náhodou a ten hlas mě dostal.


Fennesz - Venice

2004
Mám vůči laptopářům spoustu výhrad, ale někteří s tou plastovou krabicí dokážou dělat opravdovou hudbu a tím myslím především Fennesze. Na Venice dotáhl k dokonalosti umění dělat ze šumění a praskání něco v podstatě velice romantického. Na těch následujících to (z mého pohledu) poněkud přeslazuje.


Björk - vlastně cokoliv
Byl bych napsal poslední desku Volta, ale trochu mi ji kazí hostující Anthony a jeho přetremolovaný hlásek. Tak přiznávám, že se mi líbí vlastně všechny, každá kvůli něčemu jinému.

Štítky: