10 desek "Jan Faix" (Noise Pictures, Unifiction, Music Screen Show)

Cyklus "10 desek" se navrací se zajímavým člověkem mnoha zájmů a profesí, osmadvacetiletým Janem Faixem, učitelem hudební výchovy a českého jazyka (současně se zájmem o literaturu, filozofiii a filozofii v literatuře), občasným publicistou (stopy vedou k magazínu His Voice) a především hudebníkem, který se vyjma sólové dráhy věnuje i hraní v projektech jako Noise Pictures, Unifiction či Music Screen Show. Hudební přehled tomuto člověku očividně nechybí... co ho však ovlivnilo nejvíce?

Do svého top 10 jsem zvolil alba, ke kterým mám tendenci se čas od času vracet. U některých to trvá již léta, u jiných třeba jen pár měsíců. Výběr deseti pro mne byl velice náročný, určit mezi nimi ještě nějaké pořadí bych už nedokázal. Je možné, že se třeba již v blízké budoucnosti tento seznam titulů změní, dokonce v to upřímně doufám. Ale kdyby mne od teď naplno nenadchla už žádná deska, tak bych zase mohl ocenit konečně naplno i dokonalou krásu Ticha.


Auger, Brian: Voices Of The Other Times
(Sanctuary Records, 2000)
Už při prvním poslechu této desky jsem si zamiloval jak varhanní hru Briana Augera tak zpěv jeho dcery Savannah. Oceňuji zde také vynikající studiovou práci se zvukovými detaily.
Celkově se mi Voices Of The Other Times líbí mnohem více, než většina Augerových klasických nahrávek ze 60. a 70. let, i když mají u mne také velký respekt.


Davis, Miles: On The Corner
(Columbia, 1972)
Od Davise bych zde mohl vyjmenovat řadu velice oblíbených nahrávek, stále se vracím i ke Kind Of Blue, Sketches Of Spain i k Tutu. On The Corner ale pokládám za stále moderní a stále inspirativní a zároveň asi nejvíce ukazuje Davisovo vizionářství, které potvrdil mimo jiné i Bill Laswell svým remixovým albem Panthalassa.


DeJohnette, Jack: Oneness
(ECM, 1996)
Album nabité emocemi i úžasnými hráčskými výkony. Díky této nahrávce se stal Michael Cain jedním z mých nejmilejších pianistů a zároveň jedním z mých vzorů pro volnou improvizaci.


Eick, Mathias: The Door
(ECM, 2008)
Prvnímu sólovému albu tohoto trumpetisty známého z formace Jaga Jazzist nelze skutečně nic vytknout. Ze všech skvělých výkonů zde nejvíce oceňuji pianistu Jona Balkeho. Jeho citlivá hra, využívající avšak nikoli bezúčelně i některé cageovské přístupy k nástroji, posouvá Eickovy jemné kompozice do další dimenze.


Emir Kusturica’s No Smoking Orchestra: Time Of The Gypsies
(Decca Music Group, 2007)
Deska nabitá neuvěřitelnou strhující energií mne oproti předešlým titulům této formace zaujala navíc krásnými orchestrálními aranžemi a špičkovým zvukovým zpracováním. Dva týdny jsem skoro nebyl schopen poslouchat nic jiného. Do paměti se mi zapsal především nápaditý groove ve skladbě Europa. Zároveň by se některý z Kusturicových filmů určitě dostal i do desítky mých nejoblíbenějších snímků.


Medeski Martin & Wood: End Of The World Party
(Blue Note, 2004)
John Medeski vždy ukazuje, že pomocí archaických klávesových nástrojů toho lze stále ještě vytvořit mnoho nového. Fascinuje mne zde například originální použití mellotronu. Všichni v tomto triu jsou hráči, kteří mi „mluví z duše“. End Of The World Party je v jejich diskografii navíc asi nejucelenějším albem a obsahuje nejosobitější kompozice.


Evan Parker Electro - Acoustic Ensemble: The Eleventh Hour
(ECM, 2005)
Pro mne jeden z vrcholů hudební abstrakce. Virtuózní spontánní improvizace na akustické nástroje je i s vkusnou a citlivou elektronikou perfektně spojena v jednolitý celek, při jehož poslechu nelze než žasnout.


Truffaz, Eric: Arkhangelsk
(Blue Note, 2007)
Truffazovým fanouškem jsem již skoro deset let, ale tuto desku pokládám za jednu z nejzdařilejších. Vedle skvělých výkonů všech členů kvartetu stojí za to slyšet i vynikající hostující vokalisty. Skladby Red Cloud a Trippin‘ The Lovelight Fantastic jsem si oblíbil na první poslech.


Cuong Vu: This This And That
(CV, 2003)
Na vlastním nákladem vydané nahrávce, z níž se některý materiál objevil později na albu Come Play With Me (Knitting Factory), je slyšet dokonalé zvládnutí nástrojů i technologických vymožeností, kompoziční a improvizační jistota i duchovní hloubka. Cuong Vu je pro mne nejoriginálnějším žijícím trumpetistou.


Weather Report: Mr.Gone
(Columbia, 1979)
Hudební génius vždy tvoří díla daleko překračující rámec doby a žánru. Tady se sešli géniové minimálně tři.

Do top 10 se nevešlo:
Olivier Messiaen: L’Ascension; Omni Trio: Skeleton Keys; Radiohead: Kid A; Sly & The Family Stone: Fresh; Mahavishnu Orchestra: Apocalypse; Jan Hammer: First Seven Days; Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968; Sergej Kuryokhin: The Ways Of Freedom; John Coltrane: Love Supreme; Keith Jarrett: Dark Intervals; Pat Metheny: Secret Story; Dežo Ursíny: Bez počasia; SBB: 2; Combo FH: Věci; Frank Zappa: The Best Band You Never Heard In Your Life; Souad Massi: Raoui; John Zorn: Naked City; Shakti with John McLaughlin: Natural Elements; Chick Corea: Eye Of The Beholder; Jeff Beck – Jeff Beck’s Guitar Shop; Brad Mehldau: Largo...