Thom Yorke - The Eraser (2006)

* * * * * * * * * *
Have you seen this man?

Čekání na regulérní sedmé album britských alternativních mágů zdá se být nekonečné, a to pro velké a věrné fanoušky především. Radiohead sice na svých koncertních vystoupeních (a nejen) předvedli za nějakou dobu velké množství nových skladeb, jejichž osud a případná aplikace do tracklistu nové desky je zatím neznámou věcí, avšak studiová nahrávka se nedávno znovu odložila a vydání je tak zatím v nedohlednu příštího roku. Hřát u srdce může alespoň fakt, že Radiohead nedávno přerušili živá vystoupení a chtějí se naplno věnovat přípravě samotné desky. Ano, rád bych vybroušený nebo „alespoň“ nějaký klenot hodný jejich pověsti, takže pečlivou přípravu já osobně jedině vítám a prodleva a vývoj od vydání poslední desky může být nakonec ku prospěchu nás všech. Navíc ono netrpělivé čekání bylo v červenci tohoto roku určitým způsobem narušeno. Vyšel totiž The Eraser a byli bychom naivně slepí, kdybychom této události nevěnovali důležitou pozornost. Vždyť: Thom Yorke = ½ Radiohead. Nebo se mýlím?

„The more you try to erase me… the more, the more“

Není žádných pochyb, že Thom Yorke se za celý ten svůj hudební čas stal persónou netušených rozměrů – osobností, která kapelu Radiohead povýšila na kult. Ano; ale Radiohead, tj. pětičlenná kapela, tj. 5 osobností, 5 hudebníků, jejichž plný počet teprve dává ve výsledku onen magický název. A co teprve, když jeden zůstane osamocen a vydává se sám vstříc světu tónů a zvuku kouzel, většinou bez jakékoliv podpory svých hudebně nejbližších? Thom Yorke má tu svou výhodu, že s sebou přenáší i svůj hlas, své hudební nápady, postupy a především i textovou stránku věci – chcete-li „lyrics“. I proto je nutné brát tuto desku (vyhýbejme se slovu „sólo“, sám Thom to nerad slyší…) velmi vážně, s respektem a především otevřeně. Jakoby bez širšího kontextu s Radiohead a bez (a to podotýkám) jakéhokoliv hlubokého a zbytečně vážného srovnávání, jelikož tady je Thom Yorke jen sám za sebe. Sám si tu cestu, produkovanou Nigelem Godrichem, zvolil. Budiž jeho přání vyslyšeno. Nebo spíš: budiž jeho deska vyslyšena…

„There's no spark… no light in the dark“

„So how come it looks so beautiful? How come the moon falls from the sky?“

Pro řadu rockověji zaměřených fanoušků Radiohead byla hluboká a nadčasová deska Kid A příliš velké sousto. Příliš abstrakce, příliš elektroniky, experimentů a i příliš široký hudební záběr. Ale jakoby pomyslně Radiohead toto dílo předznamenali již v OK Computer, kdy název desky by se dal velmi volně interpretovat vzhledem k dalšímu vývoji zhruba takto: „OK, dáme elektronice větší prostor.“ Již v OK Computer byla celá škála efektů, syntetyzátorů a upravených ploch, Kid A pak bylo elektronikou nasáklé až do morku kosti. Eraser vychází odkudsi z hlubin elektroniky započaté v Kid A a utvrzené v Amnesiacu. Jenomže: Eraser se nedá zařadit ani do jedné škatulky, spíše jen jeho určité konkrétní skladby lze porovnávat s konkrétnostmi let minulých v pevné režii Radiohead. Zvuk této desky je jinde, díky poměrně nezkreslené rovině Yorkova zpěvu a častokrát přeci jen pevnější konstrukci se dají věci tu a tam i snáze pojmenovat (pokud hovoříme o celku a ne jednotlivých částech). Byli bychom ale bláhoví, kdybychom Eraser zkoušeli nějak zformovat do předem připravených úhledných balení s jasným dodavatelským cílem. V žádném případě. Rytmus je možná trochu překvapivě silnou a častou skutečností desky, neustále nás doprovází členité, vrstevnaté, opakující se beaty, agresivní i jemně podbarvující. Málokdy čisté. Ani při chvilce se nedá zapomenout, že Eraser není elektronické dílo, neboť neustále se na nás dívá tu chorus bez lidského původu, strojové klavírní hrátky (v určitých případech) nebo někdy klasičtější, jindy ale velmi neobvyklé klávesy, smyčce a tucty neživých ruchů, kliků a podobných stvoření. Jen zřídka se objeví kytarové podbarvení, které možná chtě nechtě připomene i nějakou starší skladbu Radiohead (viz. Black Swan, jež silně svou kytarovou melodií odkazuje na I Might Be Wrong). Kytary (a vůbec jejich melodie) však spíš absentují než že by byly součástí. Ani akustické nástroje v obvyklejším duchu – nic se nekoná. Pro nastolený žánr je to myslím celkem pochopitelné.

„You should took me out when you had the chance“

„Buy a ticket and get on the train… cause this is fucked up, fucked up“

Thom Yorke na své desce působí otevřeně, ale jeho hudba zároveň uzavřeně. Hned nastíním logiku věci. Thom svými texty nechávám pohlédnout snad možná i do svého nitra, světa svého, ale také našeho. Vše působí upřímně, ano, možná lehce zmateně a nevyrovnaně, ale na to jsme si snad za dobu působení Radiohead stačili ve složce textů zvyknout. Eraser je komorní zpovědí člověka, který již něco prožil a jehož myšlenky stále zdobí řada nápadů, odkazů i kritiky. Co se textové složky týče, je deska otevřeným dílem a ve smyslu celku i dílem neobyčejně zdařilým. Ve většině případů. Dotkneme se životního prostředí, nástrah současného světa, probereme i osobnější otázky. Že čím víc smažeme, tím více se objeví, že náš návrat domů je zapříčiněn změnou k lepšímu, tak nač slzy. Ano, dalo by se namítat cosi třeba u Skip Divided, která svým hororovým nádechem a salvou výhružných slov bez špetky optimismu a hadím syčením působí trochu vyhřezle, ale i ona má na desce své místo, tak je třeba to respektovat. Hudebně je to pak zajímavá šílenost. Ale lhal bych, kdybych nenalezl kousky ještě zajímavější...

„Don't look into your eyes cause I'm desperately in love“

„I'm coming home, I'm coming home, To make it all right, So dry your eyes“

Už první skladba The Eraser svou melodičností pohlcuje a velmi zdařile baví. Patrná je především výborná symbióza všech použitých zvuků a ruchů, která vrcholí s melodickým efektem, jenž by mohl být součástí klidně i čistě tanečních skladeb. Na naléhavosti pak přidává hned další kousek Analyse či třetí The Clock, jehož charakter by mohl být v lehčí a syrovější podobě obsažen třebas i na takové desce jako je Medulla od Björk. Neustále totiž slyšíme odevšad nějaké hlasy, dokonce i v doprovodu. Poměrně tradičněji pak působí Black Swan, co se tedy hudebnosti týče. Poměrně snadná skladba Atoms For Peace s neustále stejným strojovým podkladem by mohla na první poslech znít všedně, ale skutečnost po několika dalších posleších je jiná – sílá tohohle kousku tkví především v krásné neopakovatelnosti Yorkova vokálu, který se posunuje do mnoha poloh bez stopy afektovanosti i nějakého strojeného falsetu – zní to přirozeně a hudební linka gradujíce k samotnému závěru krásně za těch 5 minut uklidní. To samé se však nedaří dalšímu počinu And It Rained All Night, kde přehršel úderů i přitlačení na nepokoji a agresivitě nás jisto jistě nenechá v klidu, přičemž zadní stěny by klidně mohly svébytně fungovat třebas na The Cloud Making Machine od Laurenta Garniera. Zajímavé to bezesporu je, ale ta kostra všeho zdá se být poněkud neuspořádaná. Harrowdown Hill se singlovým potenciálem, ke kterému byl zhotoven i poměrně zdařilý klip, je pak zas z úplně jiného soudku. Nejsilněji v tomto případě působí výborný text a klidná klavírová pasáž, kdy v samotném klipu Thom upadá hluboko pod vodu (spojitost s No Surprises myslím vyloučena). Poslední skladba je pak takovým dovětkem, epilogem k celé desce. Počítačový běh zde jasně poukazuje na charakter celé desky. Avšak úplně nejlepší na tom je fakt, že mi to nepřišlo odosobněné. Tady i čistá „nelidskost“ (když to tak pojmenuji) žije svým životem. Jak moc zapadne do tohoto života člověk a posluchač v jedné osobě, to zůstává otázkou…

„So many lies… So feel the love come off of them and take me in your arms“

Vrátím se k tomu, co jsem načal v odstavci výše: Thom Yorke působí otevřeně, jeho hudba uzavřeně. Ano, máme zde pocity osamění, někdy i klaustrofobie, neboť Yorke nás uvrhl do jakési pasti. Nejsou tu rozlety, nejsou tu tak rozmanitá místa ani hudební pestrost, jaká zdobila Radiohead např. na desce Kid A. Thom Yorke nám stále dokazuje, že patří na hudební piedestal, jelikož jeho charisma a nezaměnitelný vokál je zkrátka nenahraditelný. Jeho hudební elektronické cítění čistě v jeho režii (s určitou tedy externí výpomocí) je ale už zvláštní téma, které by si zasloužilo jistě širší i hlubší rozbor. Yorke zde není na světlech pódia, Eraser je spíše folkově zaměřený, hudba je často spíš úsporně těkavá a pocity při poslechu též. To je asi ta nejzásadnější věc. Eraser k nám vyvstává z hlubin šerosvitu a komorně nás uvrhuje v zajetí Yorkových myšlenek. Pro některé to může být úžasná zkušenost, pro některé upřímná výpověď bez dodatečné korektury, pro některé třeba jen střízlivá skutečnost. V každém ohledu platí, že deska svůj smysl obhájila a že těch 9 delších, ale i kratších zastávek, stálo za poznání.

TRACKLIST
01. The Eraser
02. Analyse
03. The Clock
04. Black Swan
05. Skip Divided
06. Atoms For Peace
07. And It Rained All Night
08. Harrowdown Hill
09. Cymbal Rush

Lazzich - Just Seen Nights (2005)

* * * * * * * * * *
Jsme na ruské orbitální stanici, nebo snad v německém ospalém vlaku, zabloudivším kdesi cestou na transsibiřskou magistrálu?

Už delší dobu jsem si brousil zoubky na nějakou čistokrevnou elektroniku. Na takovou, která slovo elektronika vystihne v tom pravém smyslu a navíc dodá svou hypnotizující duši, noční energii a také pravidelný, snící tep. Že je to až příliš abstrakce a příliš nároků na splnění? Ale to se pletete – následující text je zplozen na album, které přineslo přesně to, co jsem očekával. Minimalismus, experiment, elektronkovou, ale přeci duši, unylost, klid i postřeh. To vše v barvách jasných či zcela temných, v nočních oparech, prosvětlených mracích, deštivých probuzeních. K nezávislému albu Lazzicha, které vychází pod záštitou ruského net-labelu Fragment-music (a je zcela volně ke stažení), jsem přistupoval se zcela nulovým předsudkem a bez nějakých očekávání hodných pohledů. S tím, že pokud se poslech povede, bude to milé překvapení. Určitě nejsem zklamán...

Rovnou ale k věci: Just Seen Nights rozhodně nedělá díru do světa, jelikož se nebavíme o desce/hudbě, která by něco zásadním způsobem měnila nebo redefinovala. Mnoha autorů i rádií (před. těch internetových) se stejným, resp. podobným stylem zabývá již nějaký ten čas. Vývoj je otázkou citu pro kreativitu, ale přesto se dá podobně jako u řady jiných, nejen elektronických, žánrů tvrdit, že zde není posun na denním pořádku a není vždy k němu ani směřováno. Ovšem i tak Lazzich umí být tvořivý, nikoliv novátorský, ovšem jistě experimentální.

Sergej Lazarev (Lazzich), který začal svou „kariéru“ roku 2000 a následně spolupracoval s dalším Rusem (se kterým se ponořil do především chill-out music), není tvořitelem zcela od pídě k dokonání produktu. Většinou přejímá zvuky, ze kterých následně tvoří svou koláž, dodává všemu rytmus, tep, experimentuje a mění. A co na to říci? Výsledek, nebo-li také Just Seen Nights, zní věrohodně. To první, na čem zrak a sluch spočine (vnímejme více smysly), je určitě a zcela jasně atmosféra budovaná od prvních chvil do posledního konečku. Lazzich se nadstandardními zvuky, rytmem, ale i čistokrevnou ambiencí snaží vlákat poslouchače do svého světa desky (který je mimochodem zajímavě popsán přímo na stránkách fragment-music). Trochu neznámý prostor, osamění, ale i společník – to vše ve stylech typického deep, minimalistického techna, ambientu apod.

Ruský net-label Fragment-music, který pod svá křídla sdružuje několik elektronických projektů, a kde se čas od času objeví nějaké to nové album/EP, je poměrně zajímavou vstupenkou mezi sobě si blízké hudební počiny několika především ruských a německých tvořitelů, experimentátorů a hudebních nadšenců, jež chtějí své nadšení přenést i do srdcí a uší svých posluchačů. Veškerá alba jsou volně ke stažení a o popularitu a lámání žebříčků tady asi nikdo nehraje. Pokud máte zájem navštívit tento label a stáhnout si nějakou tu hudbu, pak na: www.fragmentmusic.net

Výborně působí např. osmiminutový „výlet“ 2. skladby „Pilos“, kdy se z noční pohlcující letargie nesnaží nic probouzet. Zní to atmosféricky, zvuk pohlcuje. Je pak škoda že 3. skladba, pomyslný výlet symbolizovaný skladbou „Night source“, je už zajímavá méně, ač z hudby velmi citelně vystupuje příroda (jen snad paprsky od Měsíce nahradilo zvláštní dunivé pozadí a cikády jak jinak než elektronické ruchy). Je pak libo odprostit se od trochu neurčitých, špatně formovatelných zvuků? Krásným příkladem a změnou zároveň bude skladba „Re Member Us“, která nás nutí i do pohybu a tance. Jest-li fyzického, nebo jen psychického, toť otázka. A pokud se budete bát, že po následujících mírných konvencích se již nic zářného neobjeví, budete patrně vyvedeni z omylu, poněvadž záhy přichází „Steps for kids“ a já vážně vidím ty kroky dětí, v té tmě, jak zmateně občas se projdou s hracími skříňkami po silnici. A člověk cítí, že si hrají, stejně jako ten, kdo hudbu složil (od dob Tobinovského „Toys“ další milá a dospělá infantilnost). Čekáme více, ale přichází méně. Na poslední skladbu byl přizván starý známý Matvey Andreenko-Skurihin (alias Leave Motte). Co naplat: absolutně ambientní zvukomalba „Night jingle“ není tolik působivá, působí trochu všedně, možná zní sice poměrně bez chyb, zvuk je vážně báječný a dost možná od silnice směřujeme výše, do vesmíru, ale co si budeme namlouvat: na té silnici bylo lépe. „Night jingle“ zní dobře, jako epilog působí vhodně, ale já chci rytmus, tep, pomalou rychlost – ne deceleraci tohoto rázu. To vše mi zde schází, je to jako bych zase usnul. Nebo se snad probouzel? Mám v tom už zmatek…

Opar jemně rozptýlených linek za pozadí, měkké, sympatické basy a bubny, tu a tam střídá mírně znepokojivá koláž s již méně chytlavým i nápaditým doprovodem i podkladem, někdy čistý průvod elektronickými zvuky, aniž by nás držel pevnější, anebo vůbec nějaký rytmus. Ať je hudební průvod jakýkoliv, v konečném zúčtování je Just Seen Nights zajímavým produktem. Zvláště i proto, že je kompletně zdarma a jednoduše k dostání. Je to vhodné na cestu dopravním prostředkem, nebo po svých, trošku zvláštní krajinou, stejně jako na cestu vlastních myšlenek probdělé noci či spánku. trocha ambientu, deep techno/houseové nádechy. Klid a pravidelnost. Just Seen Nights je poměrně dobrým příkladem pro minimalismus, se kterým se dá maximalizovat prostředí, rozšiřovat zorničky i nedbale usínat. I přes kratší hrací dobu kolem 30 minut je zaručena repetetivnost, aniž bychom žadonili o oddech či o změnu (je to dlouhotrvající, neúnavné).

Resumé - Pro občasné a spíše nezkušené posluchače čisté elektroniky to bude asi těžko stravitelné, zvláště pro ty, kteří berou občas elektroniku jako doplnění „klasiky“ (rozuměj; doplnění žánru, který má daný člověk skutečně v oblibě – neberu do tlamy žádného Beethovena ani Stravinského). Elektronicky naprogramovaní jedinci, androidi (už ne ale ti paranoidní, pro ty tu máme Radiohead), nebo jen ti elektronice naklonění – ti by to mohli přijmout. Není v tom složitost, spíše jen určité specifikum zastoupených žánrů.

TRACKLIST
01/ After Sensual
02/ Pilos
03/ Night Source
04/ Re Member Us
05/ Soon Feb
06/ Cu To
07/ Steps For Kids
08/ Night Jingle (feat. Leave Motte)