Biosphere - Dropsonde (2006)

* * * * * * * * * *
Snadno ubíhající krajina...

O mé náklonnosti k severským kapelám už byla jednou řeč. Objevovat se dá stále něco nového, některé stálice však zůstávají. Nevím jak vám, ale mně osobně Geir Jenssen coby Biosphere vždy přišel jako stvořitel ohromně atmosférického světa a na zimní podvečer, v odlehlé oblasti zaváté sněhem, nebylo lepšího společníka než např. Substraty – významné Jenssenovy ambientní desky. Dropsonde vyšlo po jednoleté odmlce nejprve jako LP a hned následující rok také jako CD. A hned při prvním poslechu, který však rozměry alba jen stěží naznačí (to u Biosphere platí vždy bez rozdílu), je nutné si přiznat, že přišla změna. Neodchází ambientní duch, táhlé smyčky v otevřeném prostoru jakoby plachtící větrem, ani záhadou zastřené koláže elektronických ruchů a samplů, ale v určitých pasážích nacházíme dosud neviděný rozměr, a to především pravidelný jazzem zabarvený beatový doprovod (ano, i třeba desky Cirque nebo Patashnik obsahovaly poměrně dost pohybu; nikoliv však tohoto druhu - na Dropsonde ubylo elektra, přibylo deformované klasiky), který působí opravdu jako neutichající přejezd dopravního prostředku kdesi na dráze ponořené do polárního světa, jak již bylo v souvislosti s Dropsonde nejednou zmíněno. Kudy nás ta trasa ale vlastně unáší?

Nepochybně by se dala nalézt na předchozích albech pospolitost, jednotný duch a jednolitá atmosféra. Zcela určitě; vždyť desky od Biosphere přeci jenom drží zdárně pospolu a vytvářejí až v konečném důsledku neopakovatelnou analogii, exkurzi do zvláštních krajin nejen severních, ale i těch zemí, které fungují a existují jen a pouze na jediném místě – v hlavě posluchače (když pomineme Jenssenovu fascinaci vesmírem). Dropsonde v tomto směru zachází do stejných končin, někdy dokonce i dál, jelikož tahle deska nezapůsobí pokud z ní odtrhneme byť jen jedinou část. Není tu žádná druhá Kobresia ani Phantasm, které by mohli fungovat nezávisle zcela bez problému i bez desky. Tady jedno splývá s druhým, druhé doplňuje první a třetí navazuje na ostatní. Je to jakoby jste chtěli na cestě vyskočit za jízdy, přičemž návrat zpátky by byl možný jen na další zastávce. Od začátku...

Geir Jenssen si onen chladný opar nad svými deskami vytvořil vlastně sám, neboť z chladného prostředí pochází, žije v něm, inspiruje se jím a v nemalé míře je jeho hudba, vybízející k pocitu, že nese svůj vlastní skrytý význam, i s chladem doslova spojována (i třeba vesmírným; neomezovat se pouze na pusté horské krajiny). Může to tak působit (a když uslyšíme cvrlikání ptáků... působí to až nemístně a kontrastně - viz. např.  Uva-Ursi ze Substraty). Všemu napomáhají i nějaké ty fotografie pořízené v ledových oblastech, covery desek se zasněženými vrcholky, samotné názvy skladeb a desek, nebo když vezmu jeden konkrétní příklad, pak soundtrack k norskému filmu Erika Skjoldbjærga, odehrávajícímu se na severu Norska (koneckonců kde jinde), který se vyznačuje coby hlavním tématem nespavostí. Insomnií. Někdy tak vnímá člověk i Jenssenovu tvorbu... dá se však říci, že Dropsonde nemá jako celek tak stísňující efekt. Když vzpomenu kupříkladu na depresivní, ale úžasné skladby typu Sphere of No-Form či Startoucher, je to podstatný rozdíl.

Nový počin Biosphere, člověka obývajícího svět za polárním kruhem Norska, nezná slovo „systémová chyba“ a v ambientním, jazzem kořeněném světě, znamená vskutku brilantní kousek. Ano, možná Biosphere nemohl tolik pokazit, samozřejmě Dropsonde vychází z postupů, které minulost a především Geir Jenssen sám velmi dobře ověřil, ale i tak pokorně chválím a vyhlížím vstříc atmosférickému pokračování v podobě další desky. Jestlipak zůstane i pro příště něco z dechberoucího minimalismu, bezchybné koncepce, jazzového proudu skladeb, jejímž typickým zástupcem jsou skladby In Triple Time nebo Birds Fly By Flapping Their Wings, industrialně působících techno prvků v Daphnis 26 a vůbec všudypřítomného pocitu revelace, který mne vždy při každém poslechu Jenssenovy desky doprovází?

TRACKLIST
01. Dissolving Clouds
02. Birds Bly by Flapping Their Wings
03. Warmed by the Drift
04. In Triple Time
05. From a Solid to a Liquid
06. Arafura
07. Fall in, Fall Out
08. Daphnis 26
09. Altostratus
10. Sherbrooke
11. People Are Friends

Kings of Convenience - Quiet is the New Loud (2001)

* * * * * * * * * *
Hřejivé pohlazení z chladných končin...

Z chladných krás Norského království zavítalo na kontinentální Evropu již několik velmi zajímavých hudebních persón a kapel. Pro přípomenutí především ambientní Biosphere, kreativci z Jaga Jazzist (resp. Jaga), nu-jazzoví Xploding Plastix a především elektroničtí atmosférici Röyksopp, jejichž album Melody A.M. i s odstupem času řadím mezi zcela jasně nejlepší elektronické počiny 21. století. Ano, spousta elektroniky, mnoho nápadů, hravosti, ale nechybí poctivý a čistý vokál, komorní duch, příjemná akustika folkového zaměření nebo popová alternativa? I to nalezneme v zemi nekonečných fjordů - Kings of Convenience.

Debutová deska norské dvojice Eirika Glambeka Boeho a Erlenda Oye je z jejich prozatímní diskografie jistě nejuzavřenějším a nejméně hlasitým dílem. Nálady i pocity se střídají, komorní melancholii občas nahrazuje přeci jen hravější lehce jazzový podklad s prvky latiny (klasický příklad pro The Girl From Back Then – tato stránka je však patrná spíše v následující desce), prostý vokál nahrazuje vynikající klavír, tu a tam trumpety, ale např. bubnů se prakticky vůbec nedočkáme (není to však ke škodě). A v hlavní roli? Samozřejmě kytara. Osamocená, zdvojená, uvolněná i napjatá (viz. The Passenger). Zkrátka báječná.

Některé skladby dostaly ten pravý ráz a náboj až s deskou Versus, kde několik elektronických hudebníků Quiet is the New Loud zremixovalo (a nejen – Versus nabízí např. i spolupráce apod.). Některé skladby se však remixu nedočkaly a mohou tak být ozdobou právě a jen této desky – a vězte, že kvůli některým kouskům má cenu debut si obstarat. Tak předně např. kvůli tiché, tesknými smyčci podbarvované Summer on the West Hill, kde hlas Eirika a Erlenda (že ten hlas vám bude povědomý? aby ne, stačí si vzpomenout na Poor Leno nebo Remind Me od Röyksopp - kooperace norských kapel je poměrně častý jev) ukazuje ty pravé přednosti, které tkví především v příjemném a uchu lahodícím tichém explicitním projevu bez zbytečných příkras. Speciálně Summer on the West Hill nebo spíše Erlendova Paralell lines s nutným klavírem jsou jasnou ukázkou, že i v dnešní době mohou vznikat když ne novátorská, tak rozhodně hřejivá a příjemná folková alba. A chlad? Ne, ten byste od dvojice z Bergenu těžko hledali. I když se dá říci, že některé své hudební přednosti oba prodali až např. na desce Riot on Empty Street, která je přeci jen barvitějším a pestřejším zážitkem (ale neříkám že lepším), i deska Quiet is the New Loud je svým způsobem jedinečná. A celý název je vlastně příhodný - tohle je neokázalé, oduševnělé a tiché defilé.

TRACKLIST
01. Winning A Battle, Losing The War
02. Toxic Girl
03. Singing Softly To Me
04. I Don't Know What I Can Save You From
05. Failure
06. The Weight Of My Words
07. The Girl From Back Then
08. Leaning Against The Wall
09. Little Kids
10. Summer On The Westhill
11. The Passenger
12. Parallel Lines