Kilo - Kilo (2006)

* * * * * * * * * *

Hmatatelná hudební diverzita alias vídeňský šálek horké kávy se šlehačkou navrch a překvapením uvnitř.

Florian Bogner a Markus Urban. Vídeňská dvojka muzikantů, vystupujících pod cedulí Kilo, z města, které stále věčně říká: "Jsem jiné". A podezřívám, že tahle dvojice se hlásí ke zcela stejné propagandě. Neboť bezejmenná, v pořadí druhá deska je originální, hůře uchopitelná a když budeme pokračovat v neodborných termínech: zkrátka jiná.

Německý label Onitor tak s příchodem nového alba Kilo získal velmi zajímavý a zapamatování hodný kousek. Není to laciná, až tak běžná elektronika, ale bohatými zvukovými variacemi obdařený dlouhotrvající produkt (nebrat pejorativně). Proč dlouhotrvající? I po x-tém poslechu jsem nacházel nové stopy, detaily, jemně skryté, ale také agresivní a obnažené zvuky, které jsem původně přehlížel. Napoprvé mi rozhodně např. unikl zanešený operní zpěv v "Paradiso", nevnímal jsem patrně ani projíždění automobilů v "Curtea De Arges" apod. Když porovnám poslech sice výborné, ale předvídatelné minimalistické desky "From Here We Go Sublime" od The Field, je to přesně opačný příklad. Však také Kilo je navrstvená záležitost, kde schází pevnější konstrukce a kde Florian Bogner spolu s Markusem Urbanem moc dobře věděli, že sázka na jednotvárnost a přímost nebude to pravé ořechové.

Nenechte se zmást nástupem první skladby "Nachschwimmer", kde jede všechno docela v normálu. Beaty tolik nekolísají, hudba je přístupnější, možná i nějaký ten nemotorný pohyb to v posluchači vzbudí. Snad vyjma třetí, líbivé skladby "Curtea De Arges", jako jediné obohacené o výrazný vokál, je totiž zbytek výrazně neurčitější a jediným záchytným bodem budiž nakonec část nářezové "Backdoors"; zprvu melodicky působící taneční věc, která však vyústí v dokonalou disharmonii započatou startováním motorových pil (jak jsem si pracovně pojmenoval). Desku tak stěží škatulkovat, autoři si vzali nápady z celé řady žánrů, novinkou budiž pro ně zapojení např. dechových (trumpety) a jazzově působících nástrojů (nejlepším důkazem budiž "Walk Straight, Come On"), ale často v silně deformované podobě (aneb najděte lesní roh). V duchu free-jazzových hrátek velmi šikovná improvizace, která se neoposlouchá jen tak snadno. Inspirace je však také v house-music, technu, glitch/IDM, najdeme ambientní opusy/mezihry, které to všechno vyvažují apod.

Mohlo by to vyústit v něco, co by nelibě snášela naše sluchová ústrojí. Ovšem nic takového se nekoná (byť někdo by mohl postrádat silnější vazby). Možná budete chvíli tápat s tím, co si při poslechu vybavit za obrazy, ale nepochybuji, že otevřené oči a přístupné uši nakonec tuhle desku ocení.

TRACKLIST
01. Nachtschwimmer
02. Spiegel
03. Curtea De Arges
04. Schlingel
05. Paradiso
06. Walk Straight, Come On
07. Traurigues Zwischenspiel
08. Pleasure
09. I've Seen You At The Supermarket
10. Backdoors
11. To The Edge Of The Adriatic Sea

10 desek "Ondřeje Pečenky" (Folk3mail)

Dalším pánem na holení se stal bubeník a kytarista Ondřej Pečenka alias folk3mail. Otázka stejná: 10 desek, které ho nějak ovlivnily, byly pro něj zásadní a proč. A odpovědi? Rychlé, bezprostřední, zkrátka mluví samy za sebe...


Nirvana - In Utero

Tak tohle bylo někdy v prváku na gymplu, znal jsem už Nevermind a na Smells Like... vymetal (mikinou) parkety místních diskoték v mém původním maloměstě/velkovesnici. Už dávno nedělám tak rychlé pohyby jako tenkrát... Zpočátku se mi ta deska nelíbila, přišlo mi, že to schválně dělají hnusný, ale nakonec, jak to občas bývá, se posunula mezi ty zásadní.


Radiohead - OK Computer

Deska století vším. Pak mě trochu mrzelo, že utekli k čím dál větší zahleděnosti, ale i tak pořád ukazovali směr.

Smashing Pumpkins - Siamese Dream
Jednoduchý, ale melodicky dokonalý a hlavně dokonalej bubeník Chamberlin nebo jak se jmenuje…


Beck - Mellow Gold; Sea Change

Tohle je zajímavý; mě významná část songů od Becka moc nebaví pro přílišnou ztřeštělost a zbytečný experimenty. Nicméně ten základ, kterej s sebou do hudby přinesl, je pro mě vlastně nejzásadnější. Barva hlasu, folk/country úplně jinýho střihu než si člověk u nás dokáže představit... takže Mellow Gold byla pro mě deska číslo jedna tý doby; Sea Change jsem objevil až před 2 lety a stavil bych ji možná ještě vejš.

Pearl Jam - Vitalogy
Srdeční kapela. Spoustu lidí dokážou vytočit svojí obyčejností a přeceněním médiama. Baví mě jejich zvuk, vedder od A do Z a i když od jistý doby mají na deskách pár slabších songů, mají na to po letech právo. Myslím, že to nervou, a to mě baví.


Tata Bojs - Ukončete nás
Tata Bojs potkali výjimečného zahraničního producenta a zdá se, že v pravou chvíli. Poprvé jsem tu desku slyšel na velmi dobře apgrejdované reprosoustavě v kamarádově trabantu. Dodnes to pro mě zní hodně neuvěřitelně. Skvělá forma kapely + zesílená drajvem neotřelého mixu. Škoda odchodu Marka Doubravy. 


OTK - KOT
Když jsem poprvé na R1 zaslechl ukázky, řikal jsem si, že to museli nahrát v pokoji na plastovej PC. Ono to tak nebylo, ale od té doby mám rád takovejhle zvuk. Nejvíc mě vždycky bavila skladba Slapy a po Frantovi, kterej tam hrál a ještě pořád trochu hraje i ve F3M :-), jsem vždycky na zkouškách chtěl zahrát to jeho sólo na harmoniku.


GNU - Srdce v kusech zvuku
Přišlo ve stejný moment jako OTK. Možná, že to pouštěli v dalším vydání V7 na R1. Stejný zvukový postupy, jen mnohem větší tlak a hustota. Nádhera.


Underworld - (z každé něco)
Všeobecně elektroniku už moc nemusím, ale Underworld jsou pro mě new folk’n’bass. Pozoruhodný minimalismus s podvědomýma spodníma proudama, který vždycky zachytím paradoxně tehdy, když se nejmíň soustředím.


Sonic Youth - Sister; Experimental Jet Set, Trash and No Star; Rather Ripped
Už se těším na koncert v Arše. Šmrdlalové pořád ve stejný sestavě s podobně neuchopitlenýma spodníma proudama jako Underworld. Zkrátka hebkací muzika, která mě od země nadzvedává a rád bych kruci věděl čím!

... pak bych chtěl ještě doplnit další, jako třeba PINBACK, SUZANNE VEGA, POSTAL SERVICE, NOTWIST, DISMEMBERMENT PLAN, PSAPP, EVERYTHING BUT THE GIRL, ale už není místo a těhhle prvních 10 pro mě bylo v minulosti stylotvorných.

(článek připravila "ninon" - díky moc)

The Cinematic Orchestra - Ma Fleur (2007)

* * * * * * * * * *
4. deska po 4 letech... Lehká nuance? Totální odchylka?

Ostrovní label Ninja Tune má The Cinematic Orchestra jako jednu z vlajkových lodí. Navíc je nutné si přiznat, že „hudební filmaři“ na tom byli od r. 1999, kdy vyšla debutovka „Motion“, kvalitativně opravdu velice dobře. Však desky „Motion“ a „Every Day“ se také dočkaly vřelého přijetí nejen u kritiky a jsou považovány za jedny z nejlepších ve svých žánrech posledních let. Následující dílo „Man with Movie Camera“, koncipované primárně jako podklad dokumentárním záběrům Dziga Vertova z roku 1929, ovšem prokázalo jisté „trhliny“ v tvorbě a i přes velmi vydařená místa nenabídlo zázraky. Nedá se však říci, že by proto byla deska „Ma Fleur“ vyhlížena s nějakým despektem. Z mé strany tedy nikoli.

Málokoho ze zarytých fanoušků určité kapely potěší fakt, že hudba, kterou ještě donedávna v jejím repertoáru vídával a právě kvůli které si jí oblíbil, je možná minulostí. Alespoň pro dnešní čas. Nová deska britské formace, od počátku výrazně koketující s jazzovými elementy, byla vzhledem ke čtyřleté odmlce (právě tolik času uplynulo od vydání posledního počinu „Man with a Movie Camera“) ne zrovna málo očekávaná. A to zvláště od autorů, kteří svým záběrem dokázali oslovit na daný žánr opravdu poměrně početnou skupinu lidí – což tedy rozhodně není pravidlem. Jenomže co když se těm fanouškům předloží jiný materiál, v podstatě odlišná hudba, mnohem umírněnejší, méně nápaditá...?

„Ma Fleur“ působí od prvních chvil jako komorní, nezvykle jemná (na Cinematic) a usedlá deska. Bez výraznějších zápletek, dramatizace i jazzového koření, tolik charakteristického pro minulé desky. Často je opomíjen beatový doprovod i citelnější autorský vklad. Hudba je vystavěná v mnoha případech buď na vokálech, často pouze orchestrálně podbarvuje, nevystupuje tak na povrch, nebo zkrátka ztrácí ono lákavější kouzlo „Every Day“ či „Motion“. S minulou tvorbou The Cinematic Orchestra seznámené jedince ale zaskočí především asi ono upustění od výraznějšího nu-jazzového (potažmo acid-jazzového) nádechu. A když se něčeho dočkáme v „As the Stars Fall“ (a maličko i v příjemné „Child Song“), jejíž závěr je díky snad deformovanému psímu štěkotu a naléhavému klavíru opravdu působivý, podobné skladby se již nedočkáme. Byť i např. pozdější „Breathe“ s hlasem staré známe, soulové Fontelly Bass, je svým způsobem jeden z vrcholů „Ma Fleur“.

Poslech této desky, která nenabízí mnoho záchvěvů minulosti bandy kolem Jasona Swinscoeho, je jako exkurze do klidných zahrad, kde se podává čaj o půl sedmé (cover i prezentace desky tomu nahrávají). Chutná sladce, někdy je v něm smetana, jindy někdo opomněl cukr a šálek zhořkl, ale v zásadě vás chuť nikdy nepřekvapí, neomámí. Byť je koncepčně vše v pořádku, skladby na sebe plynule navazují, neexistují prakticky rušivé prvky nebo totálně zpackané skladatelství, věřím, že v případě budoucího navázání na nastolený hudební charakter by se mohli od kapely odvrátit někteří fanoušci. Ano, současnou deskou se najde zase jiná skupina poslouchačů, ale opravdu je to ten správný směr? „Ma Fleur“ je zaměnitelnější, přijatelnější, nástrojově a aranžemi ničím překvapující deska. Je víceméně klidná, vyrovnaná, nasazeno je mnohem více vokálů (lehce nepůvodní Patrick Watson, Lou Rhodes atd.), texty, vycházející z útlého scénáře (ano, „Ma Fleur“ má být soundtrack k imaginárnímu snímku...), nám popisují konkrétní místa, malé příběhy, nabylo sentimentu, melancholie... ubylo však rukopisu. Osobně doufám, že to byla jen menší avantýra, neurážející odbočka a že pro příště nastane replikace starých The Cinematic Orchestra.

TRACKLIST
01. To Build a Home
02. Familiar Ground
03. Child Song
04. Music Box
05. Prelude
06. As the Stars Fall
07. Into You
08. Ma Fleur
09. Breathe
10. That Home
11. Time and Space