The Field - From Here We Go Sublime (2007)

* * * * * * * * * *
Švéd Axel Willner o sobě dává ze Švédska vědět... a nahlas.

Švédský hudebník Axel Willner (aka Porte, Lars Blek, Cordouan atd.) si před nějakým časem, jak to tak ve světě elektronické hudby bývá, zřídil v pořadí již několikátý projekt. Vzhledem k tomu, že "The Field" vzbudil se svým debutem suverénně největší zájem veřejnosti a pochvalnými kritikami se zrovna nikde nešetřilo a nešetří – nemohl jsem si ani já toto album nechat ujít. Nejen proto, že patřím mezi ty, které žánry, ve kterých Willner operuje (minimal techno, microhouse...), neubíjejí, neznechucují, ba ani nenudí. Ale není to tak, že když někdo dělá stejnou věc... musí ji také dělat stejně. Tady máme jasný důkaz.

Hned na úvod bych rád konstatoval, že projekt The Field je dalším severským pozitivním překvapením (a že jich nebylo v poslední době málo), neboť jak při prvotním seznámení, tak opakovaném poslechu na vás přímo dýchne Willnerova schopnost tvorby. I když stopáž většiny skladeb nespadne pod šestiminutovou hranici, a výjimkou nejsou ani delší tracky, hudba neubíjí, sympatické a hlavně velmi umně zkonstruované loopy posluchače baví, a i když je vlastně koncepce skladeb přímá – nepřestává vás po dobu hraní zajímat (repetetivnost zajištěna). Když se pak dozvíte, že v „A Paw in My Face“ je sample z "Hello" Lionela Richieho, že poslední, zpomalený track bez nějaké pevnější kostry "From Here We Go Sublime" obsahuje části pocukrovaného hitu "I Only Have Eyes for You" od Flamingos, nebo že "Sun and Ice" vznikla chybou při skládání – vlastně vás to ani nezaskočí. Willner si rád hraje a my už známe ono otřepané, že kdo si hraje... dá se na hudbu.

Ne, nikdo tady nesází na novátorství, říkáte si: poměrně jednoduchá muzika, v čem tkví tedy ono kouzlo? Budete se divit, ale zásadní je především fakt, že ač se opravdu jedná povětšinou o hudbu postavenou na pravidelných beatech, jednoduchých smyčkách, případně decentních melodiích (často oživených např. vokály), není právě vůbec jednoduché stvořit zapamatovatelný a hlavně záživný majstrštyk. Willner to dokázal. I když změn za skladbu není tolik, přichází většinou jeden, dva zlomy a autor zde nevytváří nic, co by se za každou cenu snažilo redefinovat nastolené žánry, poslech je velmi příjemným, snad až hypnotickým zážitkem.

Nelze tvrdit, že by deska byla typickým minimalistickým technem, jelikož máme tu koketování s ambientem ("From Here We Go Sublime"). "Mobilia" je taktéž poměrně "měňavá", lámavě neuspořádaná, "Little Heart Beats So Fast" je zase spíše retro se syntetyzátorem jako vystřiženým z přelomu 80. a 90. let, melodická a vkusně taneční "Everday" také brousí do jiných žánrů..., ale vážně je třeba se striktně držet škatulek a představit sice soudružné, ale poměrně zaměnitelné album? Takhle se člověk při poslechu baví, zároveň hudba servilně nepodlézá a, i když zmíněná "Mobilia" či "Over the Ice" nejsou hity k pohledání, s deskou nejsou žádné větší problémy. Což je zásadní.

Tak to vidíte: Alex Willner začínal ve třinácti na punku a kam se nám to dopracoval. Na nepochybně zajímavou persónu švédské elektronické scény, na vydavatelství Kompakt, kde vydává hned vedle Gase (Wolfgang Voigt), jednoho ze svých inspiračních zdrojů. Přejme mu štěstí do budoucna.

TRACKLIST
01. Over The Ice
02. A Paw In My Face
03. Good Things End
04. The Little Heart Beats So Fast
05. Everday
06. Silent
07. The Deal
08. Sun & Ice
09. Mobilia
10. From Here We Go Sublime

10 desek "cannyho" (Obří broskev)

Jaké desky kterých interpretů jsou nejzásadnější pro "cannyho", zpěváka a kytaristu českolipské Obří broskve? Kapely, která se pomalu, ale neohroženě dostává do širšího povědomí české alternativní scény a která současně pracuje na vydání druhé studiové desky?

Musím říct, že to byl docela boj. Nakonec jsem vybral věci, který mě prostě zásadně zasáhly. Spousta krásnejch desek vypadla, ale co, od toho konec konců takový výběry jsou.

Sigur Rós - Agaetys Byrjun

Nemůžu nezmínit. Pro mě asi nejzásadnější deska. Když jsem ji v roce 2000 slyšel poprvý, měli jsme za to, že Sigur Rós je islandská zpěvačka. Byl jsem úplně u vytržení, totálně rozstřílenej. Úplně mi to tehdy změnilo pohled na hudbu. Uvědomil jsem si, co je všechno možný. Za půl roku jsem pak Sigur Rós viděl živě v Akropoli. A pořád je to pro mne jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec.

Neutral Milk hotel - In The Aeroplane Over The Sea
Relativně nedávnej zásah. Ale o to hlubší. Hlava Neutral Milk Hotel, písničkář Jeff Mangum, je génius a nejspíš docela magor. Možná on je ve skutečnosti islandská zpěvačka. Každopádně je tohle album plný skvělejch písniček a neuvěřitelně dobrejch textů. A je celý nahraný takovým uvolněným a invenčním způsobem. Zvláštní mix melancholie a psychopatickýho veselí.


PJ Harvey - Stories From The City, Stories From The Sea

Skvělá syrová kytarová deska. Přímý jasný sebevědomý písničky. PJ Harvey je skvělá skladatelka a interpretka. Umí znít divoce i velice laskavě, duet s Thomem Yorkem This Mess We're In je krásná skladba. Nedávno jsem ji poslouchal po dlouhý době a pořád je to silný jako svině.

U.N.K.L.E. - Psyence Fiction

Jedna z prvních elektronickejch věcí, který jsem si opravdu zamiloval. Objevil jsem ji na kazetě v poličce mý tehdejší spolubydlící a točil ji furt dokola. Pouštěl jsem ji každýmu. Na jednu stranu se pochopitelně celá deska nevešla a na druhý straně bylo Without You I Am Nothing od Placeba, který jsem si taky tehdy poslechl poprvý a oblíbil. Celý Psyence Fiction jsem tak slyšel asi až o po dvou letech. Zážitky na pokračování.

Stina Nordenstam - People Are Strange
Tohle album švédský zpěvačky Stiny mi poprvé pustila moje přítelkyně v zimě v roce 2004. Chodil jsem pak po Český Lípě, byla tma a padal první sníh. A do toho bílýho ticha mi hrály ty nejkřehčí písničky na světě zpívaný hlasem jak z ledu. Všechno to jsou coververze, ale často k nepoznání přearanžovaný a nahraný jakoby v obýváku. Princova Purple Rain nebo People Are Strange patří k těm nejsilnějším zážitkům v životě na světě.


Nine Inch Nails - The Downward Spiral
Druhá z prvních elektronickejch věcí, který jsem si oblíbil. Napřed jsem NIN pochopitelně nesnášel, protože mi je pouštěl mladší bratr přes zeď na plný pecky. A já v tý době ještě poslouchal Guns and Roses. Dlouho mi trvalo, než jsem překous tu špinavost a ten vztek a agresivitu. Ale pak jsem tomu přišel na chuť a mám tuhle ošklivou elektrometalpopovou energii moc rád. Stejně jako NIN a všechny jejich desky.


Nick Cave - No More Shall We Part
Velký překvapení. Nicka Cavea jsem měl tak opatrně rád. Ale dlouho se mi opravdu líbila jenom deska Murder Ballads. Jenže No More Shall We Part jsem si jednou náhodou pustil a už se od něj nemoh odtrhnout. Skvěle zaranžovaný. Každá písnička pomalu graduje a když čekám, že se už už zlomí, vykopne ji to ještě o schod vejš. Strhující. Fakt. A Cave tady skvěle zpívá. Neprůstřelnej chlap.


Beck - Sea Change
Neuvěřitelně pomalá deska. Hned u první písničky to zní, jako by měli všichni najednou zastavit a usnout. Hromada smyčců strašně hezky a zároveň moc vtipně zaranžovanejch. Hned u druhý písničky jsem si řikal, jestli si ze mě náhodou nedělají prdel. Beck je chytrej a šikovnej chlapík. Hned u třetí písničky mi bylo jasný, že mě prostě dostal. A čtvrtou mám nejradši.


Smashing Pumpkins - Adore
Ve správnej čas na správným místě. Parádně temná i zvláštně vyklidněná deska, kterou jsem si hodně užíval a která mi otevřela další dveře. Minimálně k Smashing Pumpkins. Mám moc rád i Mellon Collie And The Infinite Sadness, ale Adore je prostě nejvíc.


Radiohead - The Bends
Tady to bylo těžký. A vlastně je jedno, kterou desku vyberu. Každou mám zasazenou do období, kdy jsem se s ní seznámil, jen Pablo Honey jsem si dal až v retrospektivě. A všechny mě bavěj, všechny mám opravdu hodně rád. Až je to legrační. Možná souhra náhod. Nejspíš chytrý a nadaný lidi. Skvělý písničky. Radost.

10 Desek "Petra Plisky" (Newmusic)

Jako prvního v kontextu se vznikem hudební podsekce "deset desek" jsem oslovil Petra Plisku, hudebního publicistu z Newmusic. Oč běží? Zeptal jsem se ho na 10 pro něj nejzásadnějších a jemu nejbližších desek, případně autorů. Jeho odpověd a zároveň hudební vkus je rozprostřena na dalších řádcích. Věřím, že nejeden z vás se s jeho hudebním cítěním ztotožní.

Nedá se to nacpat do 10 desek, navíc moje nejzásadnější alba jsou ta, která jsem poslouchal na konci minulé dekády a ty už si dneska moc nepouštím. Nechce se mi psát o Radiohead nebo Massive Attack. Věci o kterých píšu si pouštím v některých případech už několik let a pořád jsou pro mě čerstvé.

Trentemoller - The Last Resort

Nejde o žádný hype, Trentemoller je ve svém žánru (na tohle se nedá přilepit pouhá nálepka "techno") jeden z nejlepších a poslech tohoto alba je skutečně dobrodružství.

Belle & Sebastian - If You´re Feeling Sinister

Tohle je rozhodně jedno z mých nejzásadnějších alb. Moje první seznámení s Belle & Sebastian proběhlo právě u něj. Mám k němu velký vztah.

Ellen Allien - Berlinette

Stejný případ jako Trentemoller. Spousta lidí řeší jak moc je cool, přitom za ní mluví skvělá hudba. Berlinette je její nejlepší album a zároveň jedno z nejlepších elektro/techno počinů co znám. Po těch čtyřech letech zní stále velmi svěže.

Delgados - The Great Eastern
Sice už neexistují, ale udělali za své působnosti spoustu práce. Tohle je taková citovka - pokaždé mě dojme a ve sluchátkach mi hraje už taky nejaký ten pátek.

Lali Puna - Scary World Theory

Jeden z prvních kontaktů s německou scénou šel právě skrz tuhle krásnou introvertní hudbu. Pražský koncert Lali Puny byl pro mě velký zážitek.

Modern Jazz Quartet - Lonely Woman

Nejsem velký odborník na jazz, ale tohle album mám hrozně rád. Už jen proto jak skvěle se v noci poslouchá. Cool jazz mám vůbec hodně v oblibě, vadí mi ty pozdější věci ze začátku sedmdesátých let, kdy se tomu začalo říkat "jazzrock". To už není hudba pro lidi, ale pro muzikanty.

The Roots - Game Theory

Americký hip hop jsem nikdy moc nesjížděl. Vždycky jsem měl rád spíš ty abstraktnější a instrumentálnější věci, ale The Roots jsou naprosto skvělí a jejch poslední věc Game Theory je plná nápadu a je znát, že jí nahráli skvělí muzikanti.

Vladimir Cosma - Best Of

Jsem velký milovník francouzské filmové hudby a Vladimir Cosma je můj největší oblíbenec. Tahle skvělá "Bestofka" obsahuje všechny důležité věci. Od Blondýna, přes Hračku až po Rabiho Jacoba. Je to spíš výběr jeho pohodovějších, jak říkám já - "šviháckých věcí", ale mám rád i některé jeho sentimentálněji laděné soundtracky.